Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pro severskou metalovou scénu bývá častým a typickým jevem navození určité atmosféry, ať už jde o vzpomínky na předky (bojovníky) a jejich statečný život, opěvování přírody nebo spirituální zamyšlení o tom, proč tu jsme, co tu vlastně děláme a kam jdeme. Většinou to má takový hrdinný a euforický náboj. No jo, ale co dělat, když opěvovaní bojovníci zemřou, jejich těla hnijí v hrobech nebo někde v bažinách, sluníčko zajde a nádherná příroda se rázem promění v temnou, mrazivou a nebezpečnou noční můru? Ideální čas k tomu pustit si DÖDSRIT.
Nikdy bych nečekal, že mě tolik osloví něco, co budou unisono doporučovat redakční kolegové Reaper a RIP. Až na pár nezpochybnitelných výjimek nebýváme moc ve shodě, nicméně zrovna v tomto případě možná mé nadšení přesáhlo to jejich. Dle původně avizovaného popisu se mělo jednat o „black s výraznými crustovými prvky", což se nedá úplně zpochybňovat, ale spíš bych tuto škatulku použil v případě předchozího alba „Spirit Crusher", které jsem také zpětně poctivě naposlouchal, abych měl srovnání.
Oproti předchůdci je „Mortal Coil" zvukově možná o něco dotaženější (i když jestli je u tohoto stylu lepší zvuk plusem nebo ne, toť otázka do diskuse) a do popředí se víc dostaly melodie na úkor zběsilosti a těch zmíněných crustově úderných pasáží. Berte mě ale s rezervou, pořád tu máme víc jak třičtvrtě hodiny agresivního materiálu, který nezná slitování a jde na dřeň jak po hudební, tak po textové stránce. Jen je v každé písni okořeněn o sofistikované melodické úseky, které bychom čekali spíš u kapel heavymetalového ražení, nicméně do tvorby DÖDSRIT skvěle zapadají a dodávají celému tomu nářezu potřebné koření. Ale pozor - nikdy se nejedná o nějaké „ejchuchu" podbízivé vyhrávky, i během těchto pasáží je posluchač obklopen temnou depresivní atmosférou, ty melodie mu jen přináší určité vnitřní smíření s osudem.
Hlavní postava celého projektu, Christoffer Öster, má úžasnou schopnost eliminovat jakékoliv nudné nebo vycpávkové pasáže, prostě je na celé desce vůbec nenajdete. Ačkoliv jsou všechny songy dost dlouhé, skupina nikam nespěchá a neváhá některé motivy prezentovat delší dobu, nikdy se mi nestalo, abych si řekl, že už něco trvá moc dlouho, nebo, že přeskočím na další track. Vše je pěkně kompatibilní, všechny aspekty spolu tvoří opravdu zajímavou a originální směs, o které si troufám tvrdit, že se v rámci scény moc často vyskytovat nebude, ale nejsem odborník, rád se nechám přesvědčit o opaku.
Pokud budu počítat jen tvrdší žánry, tak za mě rozhodně nejlepší deska loňského roku. Občas mi připadá, že kapel, které přináší čerstvý zajímavý vítr, je poskrovnu, ale je příjemné vědět, že tu nějaké takové pořád jsou.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.