Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Všechny barvy hnusu. All star projekt složený ze dvou členů AMENRY, Scotta Kellyho z NEUROSIS a někdejšího bubeníka SEPULTURY Igora Cavalery? Co to zase je za slepenec? Může to fungovat? Odpověď je: ano a velmi dobře. Kolekce pěti skladeb, která stojí na tomto půdorysu, má poměrně širokou základnu, která se rozprostírá od industriálních repetic, přes hutné sludge metalové budozery, až po velmi jemné ambientně laděné pavučiny, které spíše než AMENRU připomínají kapelu KINGDOM, ve které stejně jako tady působili dva ze členů kapely, Mathieu Van De Kerckhove a Colin H Van Eeckhout. ABSENT IN BODY jsou ale o poznání větší „špína“. Ve zvuku vítězí mechanická mazlavá kolomaz, která sveřepě mastí repetitivní rytmy, ze kterých ABSENT IN BODY budují hlavní zbraň svého peklostroje.
Všech pět hudebních kompozic má sice jinou strukturu a ve své podstatě i hudební narativ, nicméně jsou si velmi podobné v tom, jakou náladu v sobě nesou. Ta bezútěšnost je nakažlivá a pod kůži se zarývající. I sterilní a kovově působící, přísně strojové riffy tu nesou tlející masu bahenního smradu, který ABSENT IN BODY dokáží injektovat do každé skladby. I přes industriální chlad, který z desky čpí, se ale daří působit po většinu času velmi živočišně, syrově a neotesaně. Hodně tomu dopomáhají vokály. Snad krom melancholické druhé polovině „The Acres/The Ache“ je to přehlídka opravdové hrdelní zkázy.
Kvartetu se podařilo dát dohromady pět bezútěšných kompozic, které povětšinou ohlodávají výrazové prostředky na kost. Úspěšná klipovka „The Half Rising Man“ vytěžuje ve své podstatě jediný riff, jediný nápad, který ABSENT IN BODY pouze kolíbají v hypnotickém tempu a lehoučce si hrají s dynamikou. Výsledek je ale monumentální a rozhodně nemáte pocit, že by se vás někdo snažil ochudit. Sešli se tu mistři v práci s repeticí a výsledek tomu odpovídá. Ostatní skladby nejsou tak minimalistické, ale velmi podobným způsobem pracují s intenzitou zvuku. Ať už jde o pozvolné gradování nebo nenadálé překvapivé nástupy hutných těžkotonážních kytarových masivů. Podobně dělaná hudba balancuje nad propastí, kdy rozdíl mezi nosným emocemi napěchovaným materiálem a lacinou banální šmírou je nepatrný. ABSENT IN BODY mají tuto hranici naprosto pod kontrolou.
Desítka v rychlém kvapíku pádících válů nenechává nikoho na pochybách o čem že to tady bude. Španěle svůj tradiční hejvík hrají natolik tradičním způsobem, že tradičněji už to nejde. Skladby šlapou, refrény trefují cíl, jen do těch legín už se nenacpu.
Death metal, který by se formálně mohl zdát až příliš tradiční, aby se hodnotil nějakými superlativy, přesto se partě z Rochesteru daří v mantinelech klasických stylových klišé budovat skladby, které neuvěřitelně šlapou, mají drive a jakousi "duši".
Poměrně rozporuplná nahrávka. Na jednu stranu slyším spoustu zajímavých technicko-disonantních motivů ve stylu GORGUTS, na stranu druhou mi chybí větší tlak a mnohem hrubější pokožka. Přiznám se, že rovněž nemám kdovíjakou radost ze slabšího vokálu.
Doom a housle, to už tady bylo. Ale doom, dudy, mandolína a citera? Švédi chytře spojují houpavé metalové riffy s folkem, středověkými tradicionály a instrumentací. Hudba je to duchovní i zemitá, smutná i povznášející. Uvidíme, jak ustojí zkoušku časem.
Atmosféra by se na nahrávkách těchto Francouzů dala krájet. Jsou v tom emoce, pestrá škála spíše melancholických nálad a těžké kytarové riffy. Album opět s jistotou plující v mezinárodních vodách vymezených doom metalem, gotickým rockem a sludge metalem.
Belgické trio si na debutovém EP celkem okatě bere za vzor Američany TOOL, ale kompenzují to výrazným ženským vokálem. "The Paranoia, Hysteria" je třeba brát jako rozjezdovou položku. Uvidíme, kam to skupina nasměruje příště, potenciál tu cítím.
V římském castru KATAKLYSM nic nového. Ze shromážděných riffových legií jde stále strach a ani symfonické jezdectvo nevypadá úplně bezzubě. Jenom z toho pořád nevypadává víc, než jen pár solidních skladeb, tentokráte i navzdory velmi zajímavému konceptu.