Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Myslím, že nebudu daleko od pravdy s úvahou, že každý z nás má nějakého oblíbence (v tomto případě hudebního), o kterém tak nějak ví, že má určité kvalitativní rezervy, a že většina jeho tvorby není na maximální hodnocení, ale neřeší to, protože se mu ten výsledek většinou líbí a sedne mu do noty. Navíc tam mohou být určité mimohudební sympatie, ten interpret může být po všech stránkách sympatický, váží si svých fanoušků a není kolem něj žádná kontroverzní nebo negativní aura. Coby posluchači si takové hudebníky můžeme užívat a nemusíme nikoho přesvědčovat o jejich kvalitách.
Jiná věc ovšem je, když máte desku nějakého takového interpreta recenzovat a hodnotit. Jsou mezi námi tací, kteří se za své oblíbence bijí do posledního dechu, a třebaže zůstanou na recenzentském bitevním poli osamoceni, stále mávají bojovou zástavou, na které je cover právě hodnocené nahrávky, sázejí desítky a dehonestují ty, kteří si troufli vyjádřit opačný názor. Něčeho takového se v této recenzi určitě nedočkáte, to mohu prozradit už nyní.
Jak jste možná z prvního odstavce pochopili, AMORPHIS jsou pro mě právě takovou kapelou. Sleduji jejich tvorbu prakticky od začátku, žral jsem „Tales From The Thousand Lakes", byl jsem nadšený z „Elegy", uznale zpětně pokyvoval hlavou u debutového alba, pak mě nějak přestali bavit (poslední alba s Koskinenem), abych je o několik let později, když jsem si všiml, co že to tam u nich je za výtečného zpěváka, vzal opět na milost a přidal ke svým nejoblíbenějším kapelám. Ani s Tomim Joutsenem to nebylo vždy úplně ono, po skvělém „Skyforger" přišly dva slabší zářezy, nicméně na dalších dvou albech složila skupina úspěšný reparát a zejména „Queen Of Time" řadím k tomu nejlepšímu, co tito sympatičtí Finové kdy nahráli.
Jak na tom bude novinka „Halo"? Taková otázka rezonovala mezi věrnými fanoušky od té doby, co se na sociálních sítích a příslušných profilech kapely začaly objevovat fotografie a krátká videa z procesu nahrávání. Jak jinak, než opět pod taktovkou zkušeného Jense Bogrena, který minimálně po zvukové stránce prakticky vždy odvede perfektní práci. Menší nápověda přišla v podobě prvních ochutnávek a já byl trochu rozpačitý, protože právě jedna z nich, „The Moon", mi v rámci celého alba připadá jako spíš slabší, ale pevně jsem doufal, že celek bude jiný. A je to tak napůl.
Pro AMORPHIS je dlouhodobě typická struktura skladeb v podobě úvodního chytlavého melodického motivu, na který většinou navazují nutná, nikterak spektakulární, „kila" pod growlingovou pasáží, další na řadě je pak strhující refrén a následně různá typická zpestření v podobě tempových zvratů, ultramelodických sólových vyhrávek a atmosférických předělů. Ani na aktuální nahrávce tomu není jinak, exemplárním příkladem může být „Seven Roads Come Together", která tu definici „AMORPHIS klišé" splňuje bez výhrad. Jestli je to tak špatně, nebo není, to už je na posouzení každého jednotlivého posluchače, v závislosti na tom, co jsem načrtl v úvodním odstavci. Tito finští sympaťáci asi už nikdy nebudou bráni jako nějací progresivní průkopníci a inovátoři, hodnocení jejich tvorby spíš závisí na tom, jestli ten (předem očekávaný a předpokládaný) výsledný mix bude mít sílu zaujmout a zda nahrané písně budou dostatečně výrazné a zapamatováníhodné. Pokud bych si měl pomoci nějakým srovnáním, tak mě napadají třeba IRON MAIDEN, kde (troufám si tvrdit) mají fanoušci přibližně stejná očekávání.
Stylově se kapela pohybuje v rozmezí všech „joutsenovských" alb, přičemž z těch lepších si naštěstí berou víc. Nebojí se pořádně přitlačit na pilu („War", „The Wolf"), nicméně melodie to byla vždy alfa a omega jejich tvorby, takže ani v těchto tvrdších písních se bez nich neobejdeme. Největším hitem alba je pro mě titulní píseň a v závěsu za ní je pak úvodní „Northwards", ze které mám pocit, jako kdyby ji hoši dali dohromady již při skládání materiálu na „Queen Of Time", ale použili ji až nyní.
O nějakých technických aspektech už asi nemá smysl se rozepisovat. Dokonalá produkce je u takové kapely už nutností, Tomi Joutsen potvrzuje svou extratřídu v obou pěveckých polohách, hudebníci nijak neexhibují, vše je podřízeno týmovému výkonu a finálnímu výsledku. Je mi jasné, že velká spousta hodnocení bude ve znamení „to už tu bylo tolikrát, nebaví", ale kdo má pro AMORPHIS slabost a bere je i se všemi těmi mírně negativními aspekty, které jsem v recenzi uvedl, tak ten zklamaný nebude a určitě v podobě alba „Halo" najde zajímavou náplň pro svůj drahocenný posluchačský čas.
1. Northwards
2. On the Dark Waters
3. The Moon
4. Windmane
5. A New Land
6. When the Gods Came
7. Seven Roads Come Together
8. War
9. Halo
10. The Wolf
11. My Name Is Night
V pohodě a baví. U MI nejvíc boduje další klipovka "On The Dark Waters", která zhmotňuje esenci AMORPHIS. Ultrasilná a klenutá melodie v refrénu zabalená do ustálených postupů, navíc jemně ochucená sitarem nebo co to je. A celá deska je jak dělaná k takovému tomu domácímu klidnému žvýkání i přes slabší momenty ("Windmane"...ale tu zachraňuje intenzivní čtvrtá minuta, takže beru zpět).
A Mildovi palec nahoru za pěknou recenzi, kterou dostal Rudiho pod tlak! Jen houšť!
13. května 2022
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
Smolik
7 / 10
Circle bylo výborné, Queen Of Time a Under The Red Cloud možná ještě lepší, na Halo už se ovšem trochu vaří z vody, skoro mi to připadá jako zbytky z předcházejících dvou. Jsem docela zvědavý, co bude dál, protože tady jsme opět ve slepé uličce a bude nutné udělat úkrok stranou.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.