Režisér Wes Craven a kameraman Jacques Haitkin sedí připoutaní v závodních sedačkách, které jsou pevně připevněny k podlaze. Rotující místnost s obdobně ukotveným nábytkem se pomalu otočí kolem své osy. Oba náhle visí hlavou dolů a sledují postel před sebou s velkou dírou uprostřed. Režisér zadá povel „akce“ a upře pohled na otvor v matraci. Speciální zařízení má za pomoci několika trysek začít chrlit krev po směru hodinových ručiček v přesně odměřovaném množství. Něco se však stane! Technická závada. Zařízení selže a do prostoru začnou nekontrolovaně proudit stovky litrů umělé krve. Přihlížející herec Robert Englund popadne kolegyni Heather Langenkamp za ruku a oba před vlnou utíkají pryč, stejně jako ostatní komparzisté. Proud rudé tekutiny zasáhne i několik obnažených drátů filmařského vybavení. Obrovské jiskry létají vzduchem a místnost se ponoří do tmy. Režisér s kameramanem bezmocně hledí a čekají dvacet minut na záchranu. Za ten záběr to však stálo!

Ať se to někomu líbí nebo ne, duchovním otcem hororového subžánru „slasher“ (v naší kotlině známý pod termínem „vyvražďovačka“) bude navždy označován americký režisér John Carpenter a jeho kultovní kousek Halloween (1978). Je nutné připustit, že typické znaky příznačné pro tento pokleslý druh drsné zábavy můžeme nalézt už v konkrétních dílech z počátku sedmdesátých let. John Carpenter ale jako první všechny poházené inspirační zdroje spojil do jedinečného celku a stvořil mustr, podle jehož osnov se začali řídit další, více či méně dobří napodobitelé. Tajemný vrah v masce, ikonická vražedná zbraň, teenageři jakožto nekonečný zdroj čerstvého masa, povinný záběr na odhalená prsa a samozřejmě hlavní hrdinka, ideálně panna, která ústředního vrahouna přemůže. Velmi jednoduché zaklínadlo, jehož kouzlo účinně fungovalo a kupodivu stále funguje na specifickou část publika.

Jak se v poměrně krátkém časovém horizontu ukázalo, John Carpenter svým přelomovým filmem řekl prakticky vše podstatné a další žánrově spřízněné následovníky od sebe odlišovala jen užitá míra umělé krve a počet zmasakrovaných obětí. Ameriku zachvátil hotový uragán krváků, jež si byly vzájemně podobné jako vejce vejci a jejich kvalita byla v těch lepších případech spíše průměrná. Komu by to ovšem ve výsledku vadilo? Tyto filmy vznikaly výhradně za pár šupů a lákaly do kin houfy krvechtivých děcek, co se chtěly v přítmí sálů především cpát popcornem, případně provozovat oblíbenou hru jménem „ruka šmátralka“. Slasher představoval jeden z mnoha symbolů osmdesátých let. Jednorázové hororové atrakce na zalátování pátečního večera i žádané podpultové zboží, které se formou VHS kazet začalo šířit za oceán a ovládlo obývací pokoje bezpočtu evropských domácností. Čím brutálnější, tím lepší. Čím více mrtvol, tím více zábavy.

Některé konkrétní kousky představují do dnešních dnů osamocené solitéry stojící tak trochu v pozadí. Uveďme si pár příkladů. Máme tu děsivého sériového vraha žen z napínavého snímku Maniak (1980). Je libo chlapa navlečeného do vojenské uniformy, jenž za pomoci vidlí na seno čechrá bachory svých naivních obětí? Vrah Rosemary (1981) již netrpělivě čeká. Jmenovat můžeme také nenápadný filmeček Narušitel (1989) s přehlídkou kreativních způsobů zabíjení. Hřebík zaražený v oku, nožem do ucha, nožem do pupku, kebule rozmačkaná lisem, kebule přepůlená pilou… zkrátka běžná noční směna v jednom supermarketu. Morbidním a záměrně přestřeleným nápadům se v těchto dílech meze opravdu nekladou. Nepopíratelným faktem ovšem zůstává, že pro slasher jsou příznačné především filmové série čítající spousty dalších pokračování. Sem spadá zmiňovaný Halloween, klasika Pátek třináctého (1980) nebo Maniac cop (1980), v němž se o pořádek v ulicích New Yorku stará zombie policista Matt Cordell.

Do kategorie ''nekonečných'' hororových sérií se řadí i Noční můra v Elm Street (1984), film, o který nám dnes půjde především. Na svědomí jej má Wes Craven a troufnu si tvrdit, že právě díky němu se stal tento americký režisér absolutní hororovou modlou. Sám Craven přitom stál u zrodu ultra násilných filmů, z jejichž základů se později vyvinuly subžánry jako exploitation, rape & revenge a samozřejmě slasher. Jeho šokující nízkorozpočtová prvotina Poslední dům nalevo (1972) ukázala jako první skupinu sadistických vrahů páchajících své hrůzné skutky na mladých lidech. Craven si tímto filmem sice účinně ventiloval nahromaděný vztek z pozvolna končící války ve Vietnamu, ale po premiéře se musel před hrozbou veřejného lynče na čas schovat ve Francii. Natolik byl jeho debut pobuřující, natolik dokázal budit vášně.

Navzdory nekompromisnímu vstupu do světa pohyblivých obrázků musel Craven o přízeň pracně bojovat po celá sedmdesátá léta a upřímně přiznávám, že mě osobně jeho první filmy ani moc nebaví. Pod pseudonymem Abe Snake natočil budoucí mistr hororu dokonce i lehké soft porno The Fireworks Woman (1975). Inu, účty se samy nezaplatí. Počátkem let osmdesátých to však konečně přišlo a Craven začal polehoučku pilovat svůj autorský scénář, do něhož promítl vzpomínky na dětství, nepříjemná traumata i nevšední události, o nichž si přečetl v novinách. Velmi jej například zaujalo několik zdokumentovaných příběhů o lidech, kteří z nevysvětlitelných příčin zemřeli během spánku. Hlasité výkřiky ze spaní, sténání, pěna vytékající z úst a prakticky nulová šance takto zasaženého člověka probudit. Opravdu děsivé, ale právě tyto krajně zvláštní případy vnukly režisérovi originální nápad na natočení hororu, kde by smrt přicházela výhradně během spánku.

Protože Craven od počátku věděl, že píše scénář pro čistokrevný slasher, muselo představovat ono nebezpečí v říši snů nějaké nepředstavitelné zlo. Nějaký příslovečný bubák obestřený mytologií, přízrak, jímž rodiče straší své ratolesti. Craven si dobře vzpomínal na základní školu a staršího chlapce Freda, který některé děti včetně jeho maličkosti pár let šikanoval. Fred byl zlý, cynický a ubližovat ostatním mu činilo radost. Kromě záškodníka ze školy pronásledovala režiséra ještě nepříjemná vzpomínka na zanedbaného, zlověstně vypadajícího chlápka. Toho jedné noci spatřil skrze okno svého dětského pokoje a výjev mu navždy zůstal zakódovaný v paměti. Měl otrhané šaty, černý klobouk a jak malý Wes záhy zjistil, děsivý pohled. V jednu chvíli se ten záhadný muž zastavil, upřel svůj zrak přímo na vyděšeného chlapce za oknem a několik minut se od domu nehnul. Sloučením těchto vzpomínek vznikl předobraz pro postavu jménem Freddy Krueger. Upálený vrah dětí, který se vrací ve snech a mstí se na ratolestech rodičů, jež ho tak bolestivě sprovodili ze světa.

Plstěný klobouk, pruhovaný svetr, černé kalhoty a tvář ohavně zjizvená doteky plamenů. Zde je nezbytně nutné vypíchnout několik důležitých aspektů. Craven chtěl svou postavu něčím odlišit od ostatních filmových vrahounů. Na rozdíl od mlčenlivých strojů na zabíjení, jakými jsou Jason Voorhees a Michael Myers, dostal Krueger dar řeči a tím pádem i výraznější osobnostní charakteristiku. Neskrýval se za maskou, což smazalo bariéru anonymity, byl upovídaný a sarkastický s hodně zvrhlým smyslem pro humor. Záporák jako vystřižený ze stránek nějakého prokletého gotického románu. Nezapomenutelná je i jeho ikonická zbraň. Kdepak nůž nebo mačeta. I v tomto případě prokázal Craven smysl pro kreativní přístup a obdařil Kruegera rukavicí s břity. Doslova rukavicí osázenou vykosťovacími noži, jak později znělo zadání pro tvůrce speciálních efektů Jima Doylea.

Fantasy prvky v podobě snových pasáží a astrální vrah, jež snům vládne a využívá je k eliminaci svých obětí. Originální myšlenka a díky režijnímu nasazení Wese Cravena i řemeslně kvalitně odvedená práce. Tedy pochopitelně až v okamžiku, kdy se mu konečně podařilo získat finanční prostředky. O scénář totiž téměř tři roky nikdo nejevil zájem. Craven chtěl svůj příběh zhmotnit za jakoukoliv cenu a byl ochoten dát všanc post režiséra. Hlavně když film vznikne. Scénář se ze zoufalství pokusil prodat i studiu Walt Disney Productions, které kupodivu projevilo zájem, avšak zástupci studia chtěli dějovou linku výrazně přepracovat a vytvořit strašidelný biják pro celou rodinu. Tudy cesta opravdu nevedla. Dramatický vývoj událostí zachránila až nezávislá produkční a distribuční společnost New Line Cinema. Zakladatel a producent společnosti Robert Shaye měl perfektně zmapované filmařské podhoubí a věděl, že Wes Craven dokáže skvěle pracovat s minimálním rozpočtem. Kupříkladu snímek Hory mají oči (1977) stál směšných dvě stě padesát tisíc, ale následně vydělal pětadvacet milionů. Tento faktor rozhodl a Craven dostal k dispozici něco málo přes jeden milión dolarů včetně zajištění distribuce a hlavního práva ve výběru herců.

Role dětí z Elm Street ztvárnili opravdu mladí, naprosto neznámí herci s věkem nepřesahujícím dvacet let. Hlavní hrdinku si zahrála Heather Langenkamp a jejím filmovým přítelem se stal později veleslavný Johnny Depp. Sehnat ovšem představitele pro Freddyho Kruegera byl celkem oříšek. Craven viděl na konkurzu desítky nejrůznějších uchazečů, ale nikdo nesplňoval jeho vizi. Nejdále se dostal herec David Warner, s nímž byly provedeny i kamerové zkoušky. Kvůli naditému diáři ale nakonec svou účast odmítl. Craven nepotřeboval nájemného kaskadéra na jedno použití, chtěl někoho, kdo umí hrát, někoho, kdo se nebojí ponořit do temnoty a následně ji formou vrozeného talentu vyvrhnout do prostoru. Přesně tyto atributy splňoval sedmatřicetiletý převážně televizní herec Robert Englund. Po přečtení scénáře si nastudoval několik podkladů o sexuálních vrazích, sčísnul si vlasy dozadu, oční víčka obarvil na černo a takto vybaven vyrazil na konkurz, kde jednoduše předvedl perfektní výkon. Působil jako úlisná krysa z kanálu, která se umí skrývat ve stínech. Vypočítavá a absolutně zkažená šelma. Zbytek už je historie.

Přejděme nyní k samotnému ději. Po stylové titulkové sekvenci je nám v detailním záběru představena Tina Grey. Mladá dívka bloudí starou kotelnou, je oděná pouze do noční košile, někdo ji pronásleduje. Teror se stupňuje a znetvořený predátor s koženou rukavicí osázenou čepelemi si škádlení své kořisti doslova vychutnává. V nečekaný okamžik po ní přízrak vystartuje a vyděšená dívka se probudí. Šlo o pouhou noční můru, jenže bílá košile je potrhaná. Jakoby ji někdo prořízl ostrými břity. Nepříjemný zážitek si Tina nenechá pro sebe a podělí se o něj se svými kamarády. Flegmatický Glen si ze strašidelné historky příliš hlavu nedělá, neboť jeho spaní je prý bezproblémové, zato Nancy okamžitě zpozorní. Nedávno se jí totiž rovněž zdálo o stejném chlapovi s koženou rukavicí. Náhoda?

Následuje osudný večer ve čtyřech, který se zvrhne v krvavou tragédii. Matka Tiny je pryč a mladá středoškolačka má tím pádem celý dům pro sebe. Kromě Nancy a Glena dorazí do domu i divoký rebel Rod Lane, přítel Tiny. V obklopení přátel cítí vystrašená dívka bezpečí a oporu. Noc postoupí kupředu. Po sexu se svým přítelem Tina usne hlubokým spánkem a pak to přijde. Démon je zpět a tentokrát hodlá vraždu dotáhnout do konce. Rod se vzbudí a vidí, jak jeho přítelkyně levituje nad postelí a nějaká neviditelná síla ji rozřezává na kusy. Nancy a Glen vtrhnou do pokoje, ale jejich kamarádka je už po smrti a Rod, celý od krve, uteče oknem. Policie z vraždy pochopitelně podezřívá problematického mladíka, ale Nancy tuší, že pravda je mnohem děsivější.

Úvod filmu je nesmírně mazaný a ukazuje režiséra coby hravého filutu. Velký prostor je věnován Amandě Wyss, která hraje Tinu. Vzhledem k absenci velkých hereckých hvězd může divák při první projekci lehce nabýt dojmu, že právě Tina je hlavní, či přinejmenším velmi důležitou postavou filmu. Proto má její brutální smrt tak silný účinek a film touto scénou předává publiku jednoduchý vzkaz: „Tady nebude v bezpečí nikdo!‘‘ Podobnou, ale ještě mnohonásobně účinnější fintu použil Wes Craven o mnoho let později u filmu Vřískot (1996). Tehdy už poměrně slavnou herečku Drew Barrymore dokonce nechal zakomponovat do doprovodných filmových plakátů, kde stála záměrně v popředí, přičemž ostatní herci stojí za ní. A opět. Nikdo nemohl tušit, že její postava zemře během prvních několika minut. Chytré a maximálně účinné. Ale zpět k Noční můře.

Nerovný boj Nancy s nevyzpytatelným Freddym Kruegerem stojí především na nevšedně pojatém prostředí. Prolínání reality a snů se odehrává bez zjevného varování. Díky tomu si často hned neuvědomíme, že postava právě bloudí ve stavu nevědomí, stejně tak je problematické odhadnout i náhlý stav bdělosti. Craven publikum rád přesvědčuje, že noční můra skončila, čímž nám dává falešný prostor k oddechu, který v přesně vypočítaný okamžik naruší. Nečekaná lekačka doprovázená hlasitým zvukovým efektem proto vždy spolehlivě zasáhne cíl a donutí diváka vyskočit ze sedačky. Tento trik umí Craven mistrně ovládat a neustále pracuje s diváckým očekáváním. Dobře je to patrné během pasáží, v nichž hlavní hrdinové zoufale bojují s touhou nepodlehnout spánku. Zmatený pozorovatel před televizí si pak neustále pokládá otázku: „Přešel film už zase do snové sekvence?“ Přítomnost Freddyho břitů doslova visí ve vzduchu a i když divák další útok tuší, stejně s sebou v okamžiku úderu škubne.

Nikdo zde navíc nemůže napadat často nelogické hororové klišé o vrahovi teleportujícím se do zad oběti, protože ve snech je přeci možné všechno. Na tuto podstatu jsou navázány samozřejmě i další, pro děsivé sny typické aspekty. Permanentně se transformující prostředí, nemožnost rychlého běhu, touha po probuzení, které nepřichází atd. Craven tímto způsobem zahušťuje atmosféru a vytváří pocit jakési surrealistické hrůzy, čemuž výrazně dopomáhají i expresivní obrazy kameramana Jacquese Haitkina. Nadpřirozené schopnosti vraha navíc umožňují demonstraci velmi kreativních způsobů zabíjení, na rozdíl od prosté mačety zaražené do hrudi. Noční můra v Elm Street nenabízí kvanta mrtvol, ale každá smrt je něčím zvláštní, ikonická a nezapomenutelná. Vrcholem je v tomto ohledu filmová smrt Johnnyho Deppa, jehož postavu pozře vlastní postel a následně s ním formou stovek litrů umělé krve vymaluje celý pokoj. Možná, že film za dlouhá léta trochu zestárnul, ale právě tento moment, v němž Craven použil trik s otočnou místností, dělá z Noční můry nesmrtelnou záležitost.

Režisér ctí pravidla žánru, ale zároveň se je nebojí posouvat. Tina si před smrtí užila sex, což se v těchto filmech neodpouští. Nancy je onou neposkvrněnou dívkou, která vydrží až do konce a zlo porazí. Ovšem na rozdíl od hrdinek z Halloweenu a Pátku třináctého není pouze bezbrannou loutkou, okolo níž všichni umírají. Loutkou, jež se nakonec s vrahem utká zkrátka proto, neboť jí nic jiného ani nezbývá. Nancy je chytrá. Aktivně se snaží chránit své přátele, doluje od rozvedených rodičů informace a nakonec Kruegera osobně vyzve na souboj, přičemž si dobře připraví bitevní pole. Její zvědavost žene děj kupředu a zároveň prohlubuje mytologii okolo mstivého démona z říše snů.

Film přitom nezapomíná na zohlednění běžných starostí teenagerů. Nancy je občas úzkostlivá, není si jistá sama sebou a řeší napjaté vztahy se svými rozvedenými rodiči. Freddy Krueger útočí výhradně na mladistvé děti a jeho činy v jistém ohledu symbolizují traumatické zážitky, které dospívání mohou doprovázet. Obzvláště v kontextu s problematickou sexualitou. Rukavice s noži, jež se náhle vynoří mezi nohama Nancy, smrt Tiny silně evokující znásilnění, jazyk místo sluchátka jakožto narážka na sexuální obtěžování. Scénář vychází z předpokladu, že za hříchy rodičů musejí pykat děti. Všichni dospělí zde řeší problémy, nebo ignorují potřeby svých ratolestí. Jsou závislí na lécích, alkoholu a nejsou nablízku, když je to třeba. Avšak ne každý musí podlehnout svému údělu a film prostřednictvím Nancy oslavuje sílu mládí, které dokáže vzdorovat zlu a nakonec jej i porazí.

Mám s filmem vůbec nějaký zásadní problém? Ano i ne. Všichni přátelé Nancy jsou povražděni, prohráli svůj boj o moc nad nevědomou myslí, až na Nancy. Před koncem filmu se jí Freddy nečekaně zjeví za zády, ale Nancy popře jeho existenci: „Znám tvoje tajemství Kruegere, jsi pouhý sen, táhni k čertu.“ Záludný démon máchne svou zbraní do prázdna a zmizí v nicotě. Následuje scéna, v níž se hrdinka probudí a uvědomí si, že vše byl skutečně pouhý sen a všichni jsou naživu. Dost možná důsledek jakési kolektivní představivosti. Přesně tak to zamýšlel i Craven. Jeden velký sen, velká noční můra a nečekaný šok pro diváky. Jenže společnost New Line Cinema chtěla dramatický konec a otevřená vrátka pro pokračování. Tak se také stalo a Craven s nechutí dotočil uměle naroubovaný závěr, prostřednictvím něhož je nám jasně naznačeno, že Freddy není výplodem fantazie a ještě ke všemu nebyl tak docela poražen. A tady leží ten zapeklitý paradox, protože nebýt tohoto zvláštního rozhodnutí, které mi prostě nesedí, nikdy by nevznikly další díly.

Jistě, několik pozdějších inkarnací devalvuje kvality originálu a bohapustě parazituje na jeho odkazu, ale třeba třetí a čtvrté pokračování, to jest čirá esence osmdesátých let, přičemž zmiňovanou trojku s podtitulem Bojovníci ze sna (1987) řadím o kousek výš nad dílo Wese Cravena. Navíc Freddyho temné charisma s dalšími díly postupně krystalizovalo a utvořilo z něj hláškujícího cynika s vybroušeným smyslem pro černý humor. Doslova šílený džin vypuštěný z lampy, co své oběti masakruje na sto způsobů a přivlastňuje si jejich duše podobně jako mýtický hastrman z rybníka. Nic však netrvá věčně a na prahu devadesátých let bohužel přišel očekávaný zvrat. S tím, jak celá franšíza bobtnala a neustále louhovala základní koncept, ztrácel každý další díl na síle a údernosti. Ze zlověstného hororu s gotickými prvky se stala rozšklebená groteska s ústředním komiksovým antihrdinou, který ke konci připomínal spíše vrchního principála zábavního parku než nebezpečného vyslance pekel. Dokonalým příkladem budiž ultra špatný film Freddyho smrt – Poslední noční můra (1991). To už je ale docela jiný příběh.

Zatímco u nás bývá Noční můra v Elm Street brána jako kvalitně natočené béčko z osmdesátek, v Americe je vzývána coby absolutní klasika hororového žánru. Z filmu se stal okamžitě po premiéře kinohit a Craven opět dokázal, jak efektivně umí zacházet s minimálním rozpočtem. Zub času sice ukousl něco z onoho tajemného kouzla, kterým film v době vydání disponoval, ale díky originální myšlence, kreativitě tvůrčího týmu a ikonickému záporákovi si dílo dodnes drží kultovní status. Nehledě na nezapomenutelný hudební doprovod od Charlese Bernsteina, jenž se při psaní stěžejního motivu inspiroval úvodními tóny syntezátoru ve skladbě „Dream Weaver“ od popového hudebníka Garyho Wrighta. Jedni považují Wese Cravena za nejpřeceňovanějšího filmaře všech dob, druzí na něj nedají dopustit. Je tomu již pár let, co nás král pokleslé zábavy navždy opustil a já myslím, že bez některých jeho osobitých děl by byl svět kinematografie o dost chudší. To platí i pro Noční můru v Elm Street. Film, který láme hranice mezi imaginárním a skutečným světem. Film, jenž fanouškům hororu dodnes nedá spát.