OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ten příběh je vlastně pořád stejný. Megaúspěšná skupina se po X letech slávy, úspěchů, ale i hádek, vztekání a bídných chvil rozejde se svým frontmanem. Špína létá z obou stran, nezainteresovaný člověk neví která bije a přesto už v tu chvíli je většině přihlížejících jasné, že až hlavy vychladnou a síra pekelná ztratí na své palčivosti, bude z toho královský návrat. Je zbytečné spekulovat o tom, zda-li má všechno na svědomí pouze nezvladatelná chuť do společného muzicírování, nebo jestli tady hlavně cinkají zlaťáky, důležité je, že staříkům IRON MAIDEN se s albem „Brave New World“ comeback vydařil na jedničku s hvězdičkou.
A srovnáním s touhle deskou se nevyhneme ani při důkladné pitvě „Tance smrti“. Úvodní klipovka „Wildest Dreams“ začíná otřesným odpočítáváním do čtyř a má zřejmě zastoupit minulý otvírák „The Wicker Man“, jenomže mu chybí silnější melodie, něco co by ho odlišilo od panenského standartu. Trochu předběhnu, protože podobný syndrom postihuje celý taneček s kosatou nevěstinkou. Samozřejmě jsou zde povedené kousky (především tutová závěrečná balada s filmovou atmosférou „Journeyman“, nebo třeba ještě vyřvávačka „No More Lies“, triolový refrén „Montsegura“, titulní „Taneček“, byť je vykradený nejméně ze tří podobných záležitostí z vlastní minulosti, výpravný „Paschendale“, monumentální „Face In The Sand“ (i když hlavní motiv také není z nejčerstvějších), ale co je to všechno platné, celek vyznívá ploše, písně jsou šité podle identického mustru (vybrnkávanou sloku střídá ostrý refrén, řízná sloka, znovu refrén a závěrečné vybrnkávání), zbytečně natažená stopáž většiny skladeb a výsledný dojem jen podtrhují vatové rozpaky typu „Gates Of Tomorrow“ či „New Frontier“. Možná nebudete souhlasit, ale z paměti se noří podobné pocity při poslechu desek s Blazem Bayleym, i když nyní samozřejmě odpadají kritiky slabého pěveckého výkonu, neboť Bruce Dickinson pěje skvostně jako vždy. Tak co s tím? Těžká věc, je to určitě slušné, ale v diskografii Panny mučivé rozhodně žádný zázrak. A ani počítačově strohý cover výsledku dvakrát nepřidá.
Otázka stojí, zda-li tančíte rádi? Pokud ano, rozhodně bych vám nedoporučoval zkoušet to se smrtí a s letošními IRON MAIDEN raději opatrně našlapovat. Pochopitelně, jako návštěva tanečních kurzů, trocha té poslechovky, vyzvednout slečnu z maminčina ostřížího dohledu a v bílých rukavičkách ji provést parketem s decentním tlakem na probouzející se poupátka v živůtku, ucházející. Akrobatické prvky profesionálních „Hříšných tanečníků“ však neuvidíte. Už tu byly v minulosti a trochu se obávám, že na kvalitu zásadních čísel (ke kterým ale rozhodně patří i „Brave New World“, ať si brblalové třeba ukousnou jazyky) již nikdy nedosáhnou. Jenže mít po ruce zadní vrátka je v naší době nezbytnou nutností, tak co kdyby Bruce zase dostal zaječí úmysly? Návraty se jim přece daří na výbornou...
Kdo jsi skalním fanouškem všeho s visačkou IRON MAIDEN, hoď kamenem, ale „Tanec se smrtí“ zůstane deskou ryze průměrnou a je zhola nepodstatné, že v porovnání se zbytkem dnešní zubožené heavy metalové scény stále ještě hrdě vyčnívá.
7 / 10
Bruce Dickinson
- zpěv
Dave Murray
- kytara
Janick Gers
- kytara
Adrian Smith
- kytara
Steve Harris
- basa
Nicko McBrain
- bicí
1. Wildest Dreams
2. Rainmaker
3. No More Lies
4. Montsegur
5. Dance Of Death
6. Gates Of Tomorrow
7. New Frontier
8. Paschendale
9. Face In The Sand
10. Age Of Innocence
11. Journeyman
Senjutsu (2021)
The Book Of Souls: Live Chapter (2017)
The Book Of Souls (2015)
The Final Frontier (2010)
A Matter Of Life And Death (2006)
Death On The Road (2005)
Dance Of Death (2003)
Rock In Rio (2002)
Brave New World (2000)
Virtual XI (1998)
Best Of The Beast (1996)
The X Factor (1995)
Live At Donnigton (1993)
Real Live/Dead One (1993)
Fear Of The Dark (1992)
No Prayer For The Dying (1990)
Seventh Son Of The Seventh Son (1988)
Somewhere In Time (1986)
Live After Death (1985)
Poweslave (1984)
Piece Of Mind (1983)
Number Of The Beast (1982)
Killers (1981)
Iron Maiden (1980)
Vydáno: 2003
Vydavatel: EMI
Stopáž: 68:03
Produkce: Kevin Shirley
Studio: Sarm Studios (West), London
Hudební laťka s cedulkou „Železná panna“ je až příliš vysoko posazená, než aby se dala pokaždé o trochu navýšit, to ale nic nemění na tom, že „Dance Of Death“ je skvělá deska. Je dravá, melodická, chytlavá. Jisté potvrzení, že Maidni na svém trůnu ještě nějaký čas pobudou. S výtkami ostatních vesměs nesouhlasím a beru je jenom jako subjektivní pocit, stejně tak nechť je brán názor můj. A hlavně, IRON MAIDEN jsou to opět na 100% !
Bytostně protestuji! Jako absolutní srdcovka, jíž mi IRON MAIDEN jsou, už z principu plyne, že jim prostě nemohu dát hodnocení jiné než nejvyšší. Nebo nějaké k němu limitující... "Dance of Death" jsou MAIDNI, prostě MAIDNI a nic než MAIDNI. Je zde pravda několik nesrovnalostí, které mi vadí. Například asi tak tři mírně otravné skladby (Wildest Dreams, Rainmaker, Montsegur) ne zcela dotažený obal, nebo orchestr, který zní jako hodně průměrně nahrané klávesy. Nicméně si stojím za názorem, že poslední dvě alba patří rozhodně k tomu nejlepšímu co z MAIDEN zatím vypadlo a kapela má zatím ještě daleko ke stádiu, kdy by se mohla stát karikaturou sama sebe. Davy loajálních fans všemožných věkových kategorií stojící před pódii mluví až příliž jasnou řečí. Viď Darkmoore? :-)
V podstatě není možné jinak než souhlasit že tento počin sklouzává k šedému průměru. Přináší sice osvědčené a časem ověřené postupy, ale otázka zní, zda má tohle neustálé opakování v dnešní době ještě co nabídnout. Určitě je to dobře odvedený kousek poctivé práce a Bruce (jak také jinak) předvádí kvalitní a sebevědomý výkon. Ale s hledáním neotřelých nápadů a dosud neslyšených aranží si pánové moc práce nedali. A tak mám strach, že v konfrontaci s podařeným návratovým „Brave New World“, na kterém IRON MAIDEN (pro mě překvapivě) prokázali životaschopnost své hudby, se tento počin hodně rychle odporoučí kamsi do horší půlky alb Železné panny.
Čekal jsem víc a asi až příliš... Pár lahůdek se rozhodně najde: titulní song s renesanční náladou, skvělá halekačka No More Lies i závěrečná baladička rozhodně potěší, ale mnoho skladeb na albu je jaksi bezvýrazných, stereotypních... chybí kompoziční vzruch, silná a neotřelá melodie, u které bych se neměl pocit reminiscence minulosti... Chybí tu aspoň lehký moment překvapení. Že jsem prostě čekal až příliš? A jak mi pak vysvětlíte, že předchozí album bylo takových kousků plné od začátku do konce?
pre mna naj album po reunione
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.