Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je to možná těžko představitelné, ale příští rok už to severomoravská SALAMANDRA potáhne tuzemskem pětadvacátý rok. Což je tedy úctyhodné číslo, jen co je pravda. Kapela původně začínala jako dravá štika v domácím rybníčku melodického metalu, a i když už dneska není zdaleka tak nebezpečným soupeřem (protože scéna se zkrátka mění), pořád funguje v roli jakéhosi spolehlivého mentora, který má ty power/speedmetalové věci v malíčku a je kdykoliv připraven to názorně předvést.
Ani jí se nicméně nevyhnula kovidová pauza a zasáhla jí dokonce možná ještě citelněji, než jen vynucenou hrací pauzou. Zakladatele a ústřední postavu skupiny Pavla Slívu totiž krom klávesistky Hanky Šlachtové opustil prakticky kompletní zbytek kapely (včetně dalšího zakládajícího člena Dana „Baalberitha“ Jurečka), pročež mu nezbylo, než ji dát dohromady celou znovu. Přestavba nicméně dopadla úspěšně a s novým zpěvákem Tomášem Hradilem (ex – TREZOR), jenž se výšek nebojí podobně jako jeho přechůdci, nastoupila znovuzrozená SALAMANDRA rovnou do nahrávacího studia, aby tam nechala vzniknout svému sedmému řadovému albu. Byl na to ostatně už nejvyšší čas, protože to doposud poslední, „Imperatus“, mělo rok výroby 2014.
Uběhnuvší léta však neměla na obsah novinky, vznosně pojmenované „Opus Bohemica“, pražádný (a tím spíše negativní) vliv. V království SALAMANDRY se totiž nic takového nepočítá, jelikož jeho prokletí rychlým melodickým metalem je věčné a nikdy nezlomitelné, přesně tak, jak to chtěl a stále chce její vrchní skladatel, již zmiňovaný Pavel Slíva. Proto bylo už dopředu vlastně více než jisté, že novinka začne přesně tam, kde její předchůdce skončil, a nebude se s tím v klasickém metalovém duchu vůbec párat.
Znovu jsme tak svědky poměrně vyrovnané melodické metalové kolekce, jež sice nemá čím překvapit, ale když na to přijde, dovede alespoň solidně potěšit. Rovná desítka skladeb (úvod a závěr celé nahrávky obstarávají drobné instrumentální kousky, z nichž ten první si kapela vypůjčila od Bedřicha Smetany) takových okamžiků nabídne hned několik („Awakening“, „Mannequins“, „Another Home“ či závěrečný kolos „The Wheels Of Time“), přičemž pokud člověk nebaží zrovna po neprůstřelně originálních a nepovědomých refrénech, dostane se mu i dalších bonbónků, na kterých stojí za to si opakovaně pochutnat. Tady mám na mysli opravdu velmi pestrou stavbu jednotlivých písní, s nimiž si jejich autor vysloveně pohrál, a jeho mnohá drobná přikrášlení, sóla a nejrůznějších odbočky a přípojky (za všechny v třeba tak trochu „kouzelné“ „Lullaby“), jež jsou skutečným dalším rozměrem celého alba.
Ne, SALAMANDRA se nemění, ale nemění se naštěstí ani její poctivý přístup k metalové věci, což je zejména pro pozdní část její diskografie věc jistě oceněníhodná, a platí to i pro „Opus Bohemica“. Hlavu vám v žádném případě neutrhne, ale budete-li chtít, naplní vám ji vzletným a pohodovým metalovým materiálem, který je radost nechat opakovaně probublávat sluchovody.
1. Bohemica
2. Awakening
3. Set The Fire
4. Mannequins
5. Lullaby
6. The Soul Of The Wolf
7. Another World
8. In The Darkest Hours
9. The Knights Of Blanik
10. Out Of The Void
11. Wheels Of Time
12. Time Of Hope
Salamandra prišla vždycky poněkud nepůvodní. Vlastně formálně je všechno OK, některé momenty a harmonie jsou zajimavé. Hrát umějí. Možná by mohli zpívat česky. Někdy to dost pomůže. Zlepšujou se. Věřím, že příště to už bude opus magnum :-)
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.