Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Trojicu z austrálskeho Perthu sme tu už mali a bez ohľadu na to, že sa neviem rozhodnúť, či je táto banda záhadná alebo len normálne lajdácka, pokiaľ ide o nejaké informácie o nej, vydala prvý dlhohrajúci album, ktorý za niekoľko viet určite stojí. SENSORY AMUSIA v zostave Shaun Maloney (gitary), Joel Parkyn (basgitara), Jei Doulberice (vokály), s bubeníkom neznámeho pôvodu na ňom odpaľujú nálož súčasne znejúceho brutálneho death metalu s hutným, vcelku ostro rezaným čitateľným zvukom. Osem intenzívnych, agresívnych a drviacich skladieb znie na austrálske pomery netradične „americky“. Sú priamočiare, ale tvorcovia nezabúdajú ani na akurátnu dávku hráčskej techniky a nie je núdza o dramatické harmónie a rôzne vyhrávky. Nájde sa v nich priestor aj pre breakdowny a občasné „trilkovanie“, podstatou je však nemilosrdný koberec rytmiky často vo vysokých tempách, nad ktorým burácajú gitary a basa.
Vyzdvihnúť takisto možno veľmi dobre zasadené a frázujúce divoké, útočné hĺbkové i revané vokály. Výrazné melódie dodávajú ďalší rozmer nemilosrdnému, pomerne sofistikovanému nárezu, aký by mohol osloviť tak fanúšikov newyorských slam/BDM praotcov s chuťou dať šancu aj oveľa mladším bandám, ako aj ľudí, ktorých bavia DYING FETUS, MISERY INDEX a takisto ABORTED, DYSCARNATE, BENEATH THE MASSACRE a podobne. Bez ohľadu na nejaké -core momenty sa dá hovoriť o reprezentantoch jednej zo súčasných podôb najextrémnejšieho subžánru kovu smrti. „Breed Death“ nie je albumom, o ktorom sa dá písať ako o diele otvárajúcom brány do nejakých jeho nových dimenzií. U Lacerated Enemy, vydavateľstva, ktoré sa do veľkej miery zameriava na kapely snažiace sa kráčať progresívnejšími cestami, prípadne na tie, ktoré čerpajú aj z deathcoru, predstavujú SENSORY AMUSIA skôr „tradicionalistov“. V porovnaní s tým, čo si dnes môžeme predstaviť pod pojmom „súdobý austrálsky death metal“, ide skoro až o „odrodilcov“. Ale hrajú naozaj dobre.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.