Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Trojicu z austrálskeho Perthu sme tu už mali a bez ohľadu na to, že sa neviem rozhodnúť, či je táto banda záhadná alebo len normálne lajdácka, pokiaľ ide o nejaké informácie o nej, vydala prvý dlhohrajúci album, ktorý za niekoľko viet určite stojí. SENSORY AMUSIA v zostave Shaun Maloney (gitary), Joel Parkyn (basgitara), Jei Doulberice (vokály), s bubeníkom neznámeho pôvodu na ňom odpaľujú nálož súčasne znejúceho brutálneho death metalu s hutným, vcelku ostro rezaným čitateľným zvukom. Osem intenzívnych, agresívnych a drviacich skladieb znie na austrálske pomery netradične „americky“. Sú priamočiare, ale tvorcovia nezabúdajú ani na akurátnu dávku hráčskej techniky a nie je núdza o dramatické harmónie a rôzne vyhrávky. Nájde sa v nich priestor aj pre breakdowny a občasné „trilkovanie“, podstatou je však nemilosrdný koberec rytmiky často vo vysokých tempách, nad ktorým burácajú gitary a basa.
Vyzdvihnúť takisto možno veľmi dobre zasadené a frázujúce divoké, útočné hĺbkové i revané vokály. Výrazné melódie dodávajú ďalší rozmer nemilosrdnému, pomerne sofistikovanému nárezu, aký by mohol osloviť tak fanúšikov newyorských slam/BDM praotcov s chuťou dať šancu aj oveľa mladším bandám, ako aj ľudí, ktorých bavia DYING FETUS, MISERY INDEX a takisto ABORTED, DYSCARNATE, BENEATH THE MASSACRE a podobne. Bez ohľadu na nejaké -core momenty sa dá hovoriť o reprezentantoch jednej zo súčasných podôb najextrémnejšieho subžánru kovu smrti. „Breed Death“ nie je albumom, o ktorom sa dá písať ako o diele otvárajúcom brány do nejakých jeho nových dimenzií. U Lacerated Enemy, vydavateľstva, ktoré sa do veľkej miery zameriava na kapely snažiace sa kráčať progresívnejšími cestami, prípadne na tie, ktoré čerpajú aj z deathcoru, predstavujú SENSORY AMUSIA skôr „tradicionalistov“. V porovnaní s tým, čo si dnes môžeme predstaviť pod pojmom „súdobý austrálsky death metal“, ide skoro až o „odrodilcov“. Ale hrajú naozaj dobre.
Hodně netradiční černý kov, který do sebe přirozenou cestou nasává prvky mathmetalu a dalších progresivnějších stylů bez toho, aby uhnul v oddanosti kořenů. Po celou dobu instrumentálně zajímavé a emocionálně intenzivní.
Pokud jste přejedeni HAMMERFALL nebo jich stále nemáte dost, jsou tu TWINS CREW. Kdybych nikdy neslyšel nic podobného, asi bych to velebil. Má to šťávu, dynamiku a slušné refrény. Přestože je švédský power/heavy už dost vybraný rybník, tenhle kapr ujde.
Máte-li rádi naléhavý zpěv Cristera Olssona, procítěné severské riffové preludování a nevadí vám ani švédština, na novém albu EREB ALTOR si jistě najdete to své. Na žádné slavobrány to není, ale i poctivé bušení do kovadliny má kolikrát něco do sebe.
Pořád je všechno v pořádku a americká super grupa jede v kolejích poklidného progrocku. I tentokrát se najdou příjemná místa, celkově mám ale pocit, že docházejí silnější melodické nápady. Snad to bude jen takový ten oddech před něčím větším. Doufejme.
Pojďme si zase užít trochu pravého DM chrastění. MACERATION splňují žánrové atributy na potřebných 100% a doručují desku, ze které budou nadšeni zejména příznivci DISMEMBER nebo GRAVE (ale i BOLT THROWER). Zvuk je tučný, hluboký a deska nepostrádá tlak.
AC/DC war metalu a jejich nová deska. Výrazně podobná těm předchozím. Příznivci REVENGE dostanou klasicky zvrhlý a maximálně agresivní klepec. Tak jako vždycky. A tentokrát rovnou přes 40 minut. No, mě to stačilo dvakrát, potřetí do toho už asi nejdu.
Tak je to konečně venku! Pohrobci geniální tech/death entity SPAWN OF POSSESSION jsou zpět v centru dění. V kůži RETROMORPHOSIS působí robustněji a špinavěji, nicméně i tak je dokážete neomylně identifikovat hned po prvním riffu. Epické zmrtvýchvstání.