Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Druhá várka skvělých nahrávek roku 2021. Tentokráte od všeho trochu. Od mladé naděje domácího thrash metalu k již protřelé špičce scény, od blackgazové instrumentální náladovky, až ke znovuobnovenému pilíři současného prog metalu.
EXORCIZPHOBIA – Friend Of Lunacy
Tady není o čem. Doby, kdy se tihle kluci krčili jako předkapela DEBUSTROL, jsou dávno pryč. Trutnovská „Exoška“ je naživo naprosto vraždící thrashová mašina, která nepodlézá kvalitativní laťku. Aktuální ani ne půlhodinové EP je po okraj napěchované thrash metalem devadesátkové americké školy. Jestli jde na „Friend Of Lunacy“ něco vyzvednout, tak krom skvěle fungující rytmiky to jsou sólové kytarové výstupy, které mají čím dál tím vyšší úroveň. Oproti níže zmíněným REFORE žádné překvapení. Necelá půlhodina kvalitního thrashe od domácí elitní úderky v žánru.
Po devíti létech vydavatelské nečinnosti vstávají z hrobu někdejší naděje domácí progové scény. Jejich principál Martin Schuster od té doby zkoušel rozjet několik dalších projektů, ale žádný se neotiskl do domácí kroniky kytarové scény tak tučně jako MINDWORK. A jaký je to návrat. Velký. Jejich koncert byl minulý rok tím nejsilnějším, co jsem zažil. A to se neomezuji jen na domácí kapely. Nové tváře v sestavě kapelu nakoply správným směrem a své zcela jistě udělala i pauza, při které se Martin realizoval například v prog rockových FACE THE DAY. „Cortex“ díky tomu zní velmi otevřeně a od technického death metalu okupuje široké území až někam k alternativnímu rocku. Po aranžérské i náladové stránce jedna z nejdospělejších desek roku 2021, která obstojí, i kdyby tu sóla nehrály legendy formátu Bobby Koelble.
Soutok black metalu a postrocku. Povětšinou instrumentální forma, ve které kytary malují epické sytě podbarvené zvukomalby. Rozkročeni mezi dřevně znějící černěkovové tupačky až po ambiciózní výjezdy sólové kytary nebo lehce rozvláčné motivy, ve kterých kytaru skvěle provází výrazné středové basové linky. Dvě rady do budoucna. Všechno jakž takž funguje, dokud se neozve ve dvou skladbách z jedenácti hostující vokál a tím nepoukáže na největší problém v ostatních kompozicích NUUMMITE. Ten zpěv tu přeci jen trochu chybí a kapelu by výrazně nakopl kupředu. Druhá věc je trochu sterilní zvuk bez jakéhokoliv charakteru. Příště vyberte studio a postprodukci, které nejen že čistě sejme nástroje, ale dodá celkovému zvuku další rozměr a alespoň nějaké charisma.
Víte kde je Štítná nad Vláří? Že ne? Tak si to koukněte najít, protože tato obec se v roce 2021 dostalo na mapu světového thrash metalu. Dobře, tak ne světového, ale toho domácího jistě. Pokud jde o mladé objevy domácí metalové scény, tak REFORE patří na trůn této kategorie. Jejich albový debut po všech stránkách dokazuje, že sémě, jenž bylo zasazeno v roce 2018 EPčkem „Social Failure“, vzrostlo v divoké thrash metalové křoví, vyznávající staroškolský tradicionalismus v tom nejlepším slova smyslu. Tady už nejde mluvit o slibném potenciálu do budoucna. REFORE po této desce nemusí nikoho přesvědčovat o tom, kdo je na Moravě budoucností čistokrevného thrash metalu.
Pod nejlepší nahrávkou progresivního metalu a alternativního rocku je v roce 2021 podepsán ten samý člověk. Martin Schuster. V případě projektu MARTIANS mu sekunduje ještě Martin Spacosh Peřina z BETWEEN THE PLANETS. Výsledkem je zasněná rocková fúze, která mě trochu irituje povětšinou poměrně debilní vytaženou a zvláštně znějící basovou linkou, ale vzhledem k tomu, že všechno ostatní je vysoko nad domácími poměry, se nad to dokážu povznést. „You are Here“ je na první pohled nenápadnou, trochu do sebe zahleděnou deskou, která si nelibuje ani ve velkých gestech. Dokonce se obejde i bez přílišných instrumentálních složitostí. Vyniká ale příjemnou civilní náladovostí, aranžerskou schopností postavit obyčejně znějící písničky, které nemají datum expirace v následujícím týdnu.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.