Onoho ospalého odpoledne na Tortuze náhle zafoukal čerstvý mořský vítr. Ze začátku to ještě tak nikdo nevnímal, ale jak na pozadí modrého nebe a hřejícího slunce foukal stále dál, začalo být zřejmé, že je to najednou vítr poněkud jiný, než tady byli poslední dva roky zvyklí.

Poslední dva roky od té doby, co sem nějaká čínská džunka zavlékla mor, totiž stály za prd. Nakažení umírali po desítkách, při sebemenším náznaku infekce se okamžitě zavíralo a zatloukalo do chatrčí, pořád se něco spalovalo a běžný život, tak jak ho proslulá pirátská základna znala po dlouhá desetiletí, skončil. Kde bývalo veselo, objevil se smutek a zoufalství, kde prosluněné prohřáté pláže, nastoupil neprostupný a smradlavý černý kouř, a kde se dříve nedalo kvůli neustále přítomným davům projít, tam jste na živou duši nenarazili. Pravda, byly chvíle, kdy to začínalo vypadat, že už nákaza konečně ustupuje, ale vždy to bylo jen do času, než se zase někde objevilo nové ložisko černé smrti.

Až teď, konečně. Vítr skotačil mezi tím, co zbylo z ulic Tortugy, a když se jeden nadechnul, musel jednoduše cítit, že konečně voní životem a ne bolestí, nemocí a smrtí. A tak se ti, co přežili, začali nesměle trousit městem, opatrně se rozhlíželi kolem sebe, dávali se navzájem do řeči a zjišťovali, jestli ještě nezapomněli žít. A s nimi se do Karibiku vrátil nejen život, ale později také lodě, přivážející zboží, které tady za ty poslední dva roky začalo povážlivě chybět.

O několik století později to na druhé straně Zeměkoule vypadalo podobně. Jen za mor si dosaďte covid-19, za Tortugu hudební festivaly a za lodě pochopitelně metalové kapely. Když i tady konečně zafoukal čerstvý a voňavý vítr, nastal čas na splacení dva roky starých dluhů, mezi nimiž se nalézal i příslib zřídkakdy vídaného vystoupení pirátů RUNNING WILD na čele jedenáctého ročníku plzeňského Metalfestu. A to se pak starý pirát, co se už dlouho nikde neplavil, musí přijít mrknout, to je jasné, a něco málo z celé téhle nabídky (přičemž výraz „málo“ budiž zdůrazněn) shlédnout a vyslechnout.

K původně plánovaným třem festivalovým dnům pořadatelé přihodili ještě bonusový čtvrtek v domnění, že návštěvníkům alespoň takto oplatí dlouhé chvíle strádání na home officu, v karanténě a izolaci. Některým, pravda, jistě oplatí, ale pokud má někdo těch festivalových lístků zpřed dvou let nastřádáno povícero a tyhle bonusy plánují i ostatní pořadatelé (jakože plánují), možná mu to znatelně nabourá plány čerpání dovolené.

Z těchto jistě přízemních důvodů dorážím do lochotínského amfiteátru až v brzkém pátečním odpoledni a opatrně zkouším, jestli je to všechno takové, jako vlastně už před třemi roky, v poslední regulérní festivalové sezóně. Na pódiu to zrovna rozbalují nesmrtelní RAGE po dlouhém čase znovu se dvěma kytaristy a parádní novým albem „Resurrection Day“ v zásobě navrch k tomu, a i podle toho se zdá, že vše skutečně je, jak má být. Muzika krásně sviští, vrchní velitel zpívá jako z partesu, amfiteátr je navzdory spalujícímu slunci velmi solidně zaplněn, a dojde i na bonbónky typu „Virginity“ ze zmíněné novinky či dávno neslyšenou „Shadow Out Of Time“ z „Black In Mind“. Jen ten Peavyho ustřižený dread z vousů, snad to nebude nějaké zlé znamení.  

Na náměstí nechal starosta opékat vola a narazil pár beček dávno prošlého piva, aby se tahle chvíle řádně oslavila. A ze všech stran přicházeli další a další obyčejní lidé, piráti, kurtizány i obchodníci, takže za chvíli byl celý tenhle obrovský prostor plný, nikomu náhle nevadilo, že je nebezpečně blízko všem ostatním, a propukla řádná veselice. K tomu si párek houslistů vylezl na hromadu dřevěných beden a spustil staré známé odrhovačky, zrovna pobízející k tanci.

Nad BATTLE BEAST se v lepších metalových kruzích obvykle ohrnuje nos a objektivně vzato je to asi celkem pochopitelné. Tenhle diskotékový metal nemá už z principu originality na rozdávání, ale v Plzni navzdory tomu fungoval stoprocentně. Publikum se jako jeden muž seřadilo za les hrozících „paroháčů“ a v prakticky jediném užitém strojovém středním tempu se s ohlušujícím ohlasem nechalo provést koncertem, který měl své kouzlo, zejména pokud na vás zapůsobil skutečný dynamit v hrdle zpěvačky Noory Louhimo a mnohé z předvedených skladeb aktuálního alba „Circus Of Doom“. Jistě, byl to v podstatě jen chléb a hry, ale v souladu s tím mimořádně promyšlený a poutavý. A definitivně najevo to vyšlo o pár chvil později, když Chris Bay z FREEDOM CALL bez uzardění v tváři zazpíval cover skladby „Hallelujah“ Leonarda Cohena s připitoměle předělaným textem. Brrr. 

Lodí, které se na Tortugu vrátily, sotvaže se rozkřiklo, že už se tam zase může bez rizika nákazy smrtící nemocí, bylo mnoho a ve zdejším přístavu tvořily zajímavé barevné panoptikum, jak to jen u svobodných mořských národů chodí. Šalupy, brigantiny, karavely nebo obrovské fregaty, míst u přístavních mol začínalo znatelně ubývat, až zůstalo jen jedno jediné, to nejvybranější. Šeptalo se, že na ně má dorazit samotný slavný kapitán Flint se svým Mrožem.

V sobotním programu, jenž měl vyvrcholit vystoupením vzpomínaných legend RUNNING WILD, se nenápadně blýskla thrashová dvojička TOXIK a HEATHEN, aby otěže celého festivalu po opakovaných ulitých speedmetalových startech MAJESTICA vzali pevně do svých zkušených rukou švédští HYPOCRISY, pohříchu jedni z mála (pokud snad vůbec ne jediní) představitelé smrtící odrůdy těžkého kovu v areálu. Partička kolem páně Tägtgrena, připomínajícího mimochodem čím dál tím víc Johnnyho Deppa, měla totiž navzdory vypůjčeným nástrojům neskutečný tah na bránu a její vystoupení tak jednoznačně aspirovalo na jedno z nejpůsobivějších za celý víkend. Možná to bylo tím, že zvukař, který měl jinak za prvořadý celovíkendový úkol zprasit, co se dalo, zrovna nedával pozor, možná libovým výběrem zahraných skladeb, mezi něž zapadly i chuťovky z posledního alba „Worship“ typu „Chemical Whore“ či „Children Of The Gray“, každopádně hodinka s HYPOCRISY si skutečně zasloužilo přízvisko „plnotučná“.

Slavná německá diva DORO na Metalfestu vystoupila nejméně podruhé a ačkoliv zaznamenala největší přízeň a ovace publika druhého dne festivalu, nemyslím si, že by si je až tak úplně zasloužila. Neměla totiž zejména nic nového k nabídnutí (navzdory jejímu poslednímu studiovému albu za spousty let „Forever Warriors, Forever United“ z r. 2018) a tak její dvanáctipoložkový set, v devíti případech z toho přesně opakující to, co na stejném místě zaznělo před osmi lety, byl efektivní asi jako písemná výzva přítomným „metalheads“, aby nemočili jinde než na vyhražených místech. Ale jak jsem zmínil, nejspíš jsem s tímhle názorem byl v menšině.

To RUNNING WILD, rovněž už nějaký ten pátek za zenitem, si v tomto směru zachovali důstojnost alespoň částečně, a těch kusů, které při poslední příležitosti jejich návštěvy ve Vizovicích nezazněly, představili hnedle víc. Předně klasiku „Purgatory“, kterou (což jsem mimochodem nikdy nepochopil) nenaleznete na žádném studiovém albu kapely, ale za to na všech třech jejích oficiálních živých záznamech. Zařazena hned zkraje jistě znejistěla mnohé přítomné, což se odrazilo mimo jiné v tom, že atmosféra doprovázející koncert se rozjížděla velmi pomalu a velmi dlouho. Definitivně ji nastartovala až „Branded And Exiled“, u níž jsme ovšem zažili něco, co jsem ještě nikdy neviděl – kapitán Kasparek si sundal kytaru a jen s mikrofonem v ruce rozhýkával obecenstvo v duchu jeho bizarního rozdělování na dvě půlky á la POWERWOLF a střídavě hecoval levou a pravou část. Uff. Ale čas je zkrátka neúprosný a šedesátiletý Rock´n´Rolf si zřejmě tímhle způsobem potřeboval odfrknout, jak potvrdilo i následné nekonečné sólo na bicí Michaela Wolperse či chvíle, kdy hlavní zpěv přenechával ostatním na pódiu či rovnou publiku.

No a zazněli i tři zástupci nového alba „Blood On Blood“, což sice (na rovinu) nebyla úplně nejlepší zpráva, ale zase na druhou stranu taková „Crossing The Blades“, která je jako jedna z mála na albu samotném schopna odolat přísným recenzentským měřítkům, se v živém provedení proměnila v opravdu výstavní kousek pirátské oceli, schopný srovnání s těmi největšími klasikami. K tomu kapela po celou dobu působila, musím říci, velmi seriózně, navíc jako jedna z mála za sebou na pódiu nepotřebovala plachtu s logem a přidaným motivem, protože zeď reproduktorů s typickými obrázky maskota Adriana tuhle úlohu zvládla s naprostým přehledem, takže když dozněl poslední přídavek „Raise Your Fist“, mohl jsem si s úlevou říct, že se naplnilo to, v co jsem doufal v závěru recenze na zmíněné poslední album, a sice že když už ne studiově, snad nám RUNNING WILD rozdají trochu radosti ještě alespoň živě.

Setlist: Chamber Of Lies (Intro), Fistful Of Dynamite, Purgatory, Rapid Foray, Blood On Blood, Riding The Storm, Branded And Exiled, Drum Solo, The Shellback, Bad To The Bone, Crossing The Blades, Under Jolly Roger, Soulless, Conquistadores, Raise Your Fist

A zatímco slavnosti na náměstí nabíraly na délce a stávala se z nich vícedenní záležitost, rozrůstal se i počet těch, co se rozhodli na tom všem vydělat také nějakou tu minci. Tady nabídli k snědku i něco jiného než volské maso, jinde zase místo piva pořádný rum, protože na tohle samozřejmě jak místní cháska, tak i ta z dálky přijíždějící slyší. Jen pozor na podvodníky, rozeřval se obrovitý pirát s páskou přes oční důlek, když se mu jakýsi podloudníček pokusil prodat kalíšek rumu řádně pod míru, a jedinou dobře mířenou ranou mečem mu srovnal skromný stánek se zemí.     

V jistém smyslu to vlastně v lochotínském areálu vypadalo, jakoby ani žádný covid-19 nebyl. Stejná stage, zhruba stejné davy, zlehka namíchané početnými německými sousedy, podobně stavěný program, a stejná neochota přiznat si, jakou ekologickou zátěž festival představuje a něco proti tomu podniknout, vše bylo nejspíš jako před pandemií. Zaregistroval jsem snad jen rozšíření prostorů pro odpočinek a relaxaci o zónu vedle příjezdové cesty, v níž navíc nechyběla nabídka vegetariánské stravy (i když před třemi léty jsem nebyl přítomen, takže ruku do ohně bych za to nedal) a samozřejmě výrazné poskočení festivalových cen, které se ale s ohledem na to, co se ve světě ekonomiky děje zhruba posledního půl roku, dalo čekat. Smutnější však bylo, že ruku v ruce s například půllitrem piva za pětašedesát korun nedorazila také ochota některých prodávajících bez zbytečného upozorňování automaticky rovnou točit přesně na míru. Snad že jsme stále v Česku?

Nad nedělním programem visela jako Damoklův meč hrozba odpoledních a večerních bouřek, která, tedy alespoň mně ulehčila rozhodování, jak dlouho ještě na Lochotíně zůstat. Diskotékový (tentokráte už doopravdy) set THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA, během nějž se areálem opakovaně proháněl dlouhatánský lidský vláček, mě nechal zcela chladným, takže to zajímavější jsem zaregistroval až následně, kdy místo na poslední chvíli z důvodu nemoci odvolaných ENSIFERUM nastoupili stylově spříznění Italové ELVENKING (kteří absolvují souběžně turné s GLORYHAMMER a byli tak jednoznačnou náhradnickou volbou). Jejich folk metal s housličkami, co občas připomněl SKYCLAD, byl natolik roztomilý, že dal okamžitě zapomenout na zklamání z nepřítomnosti Finů, a hravě si podmanil celý areál.

Nedělní třešničkou na festivalovém menu se mi následně stali GLORYHAMMER, živoucí metalová legrace servírovaná na smrtelně vážném talíři. V jejich řadách registrujeme nového zpěváka Sozose Michaela aka Anguse McFifea V., jenž vystřídal vloni vyhozeného, jedinečného Thomase Winklera neboli stejného Anguse, jen s pořadovou číslovkou XIII. Nad rozlitým mlékem ale nebylo třeba plakat, neb by to stejně nic nevyřešilo, a pakliže nový Angus dokázal, že je rovněž v solidní hlasové formě, podobně jako nový singl „Fly Away“ živě předvedl, že v inspiračním kotli kapely je stále ještě z čeho vařit, nestálo naleštěné oslavě GLORYHAMMER v celé jejich velikosti na Lochotíně v cestě zhola nic. Podle toho pak také celý koncert dopadl, jedna nit nezůstala suchá a nemusím zřejmě zdůrazňovat, že tomu všemu sekundoval les nafukovacích mečů a kladiv pod pódiem, jímž svištěli fanoušci nad hlavami ostatních vstříc ochrance za zábranou ostošest. Mimochodem, tady musím jistě zvednout palec nahoru všem těm jinak přísně zamračeným chlapíkům v rozlišovacích vestách, co obecně na festivalech nemá nikdo rád, za to jak kolikrát dokonce s úsměvem dokázali tenhle lidský proud (a nejen při GLORYHAMMER pochopitelně) bezchybně zvládnout.                

Nad úsvitem čtvrtého rána od vypuknutí celého toho veselí náměstí na Tortuze konečně utichlo. Všem slavícím vypadly z rukou poháry, případně šavle (ty vlastně nejenom z rukou), všem, kteří z toho prosperovali jakbysmet, a těm, co se nestačili odebrat na vlastní lože, musela stačit udusaná hlína pod nohama. Jen vzadu u přístavu se ještě cosi dělo. Alkoholem zmožený ozbrojenec na ochozu strážní věže hlasitě zachrápal, z ráhna se vzneslo hejno racků a Mrož kapitána Flinta odrazil od mola vstříc dalším dobrodružstvím.