Barvami překypující obrazárna, kterou zplodili mistři z týmu EPHEL DUATH, úplně zastínila vše, co se pod tímto jménem zrodilo v době před Malířovou Paletou. Doslova jiná hudební dimenze, kterou zříte na novém díle, vás paralyzuje kombinací jazzově hravých, pestře barevných propletenců s agresivními vpády kovových expresí. Nutno podotknout, že celá galerie není pojata kolážisticky, jako většina ostatních kombinací těchto protipólů (tedy jazzové fragmenty zasazené do metalových masivů či naopak), ale tvoří homogenní a vyvážený celek, aniž by ve výsledném efektu působila jako skrumáž nonsensů. Z celé hybridní konstrukce tryská nespočet nápaditých tahů, které balancují mezi dadaisticky vzdušnými vzlety a brutálně kubistickými hranami, nicméně dílo nepůsobí rozpolceně. Právě schopnost integrovat zdánlivě neslučitelné dává EPHEL DUATH post předního zabijáka italské art-mafie.

Za celou kolekcí stojí sbírka profesionálních osobností jihoevropského podsvětí. Luciano George Lorusso je člověk, který má v hrdle uvězněné čiré šílenství, a jeho hlas dokáže nejen probudit mrtvé, ale i živého navrátit na onen svět. Téměř padesátiletý Davide Piovesan je veteránem, který sice teprve nyní poprvé ochutnal kovové experimenty, avšak právě postoj, jež k nim zaujal, dělá Malířovu Paletu tím, čím je. Zachovajíc si kultivovaně dobré způsoby ze staré školy a odzbrojující, poněkud konzervativní šarm dává na odiv to, že jeho činely dokáží rozpoutat mnohem větší masakr nežli leckterá těžkotonážní dvoušlapková kanonáda. Uhračivý mladý elegán Davide Tiso je mozkem celé skupiny. Nenechte se zmást jeho elfsky mladistvým půvabem, v tomto těle sídlí ďábel sám. Jeho sladké dřevo přináší smrt v ostrém i rozostřeném stavu. Další devizou spolku je Davide Tolomei, který s vizáží zhýralého a bohémsky žijícího milovníka své oběti ukolébává procítěným melancholickým hlasem v náručí vražedných choutek. Celek uzavírá Fabio Fecchio s pověstí běsnícího šílence, jehož prsty dokáží opravdu neskutečné věci.

Kolekce je složena z devíti poetických a plně dotažených snímků, kde hned první nazvaný „The Passage“ strhává již v počátku famózně nevypočitatelným trubkovým tornádem, které je v porovnání se smrští v příštích chvílích jen lehounkým vánkem. Bravurně se tu o sebe tříští  Lucianova nelidská hlasová exprese s Tolomeiovou, impresionisticky vláčnou, ale plnou vokální barvou. Podobné vjemy samozřejmě čpí i z většiny ostatních děl, které Malířova Paleta nabízí. Svým instrumentálním pojetím vyčnívá zvukový esej pokřtěný jménem našeho hlavního města – tedy „Praha“. Jde o estetickou a velmi atmosférickou jazzovou kreaci, která vybarvuje Matičku Stověžatou poněkud exotickými odstíny, avšak tak sugestivně, že této iluzi bez výhrad věřím. Následující skvost naznaný trefně „The Picture“ vrací nenásilně celou kolekci zpět do kovovější náladotvorné alternativy, která kulminuje na počátku následující skladby „Ruins“. Nemá více smyslu popisovat podrobně jednotlivá dílka, neboť bychom tím zaplnili několik dalších stran. V každém tahu naleznete jasný rukopis současných EPHEL DUATH, nicméně pestrobarevnost a střídání tvůrčích technik dělají z každého válu unikát.