Je sám, je tím nejosamělejším člověkem na světě. Co si pamatuje, bylo tomu tak odpradávna, ale tentokrát je ta samota doslova hmatatelná. Nepotřebuje hřejivý dotek ženy, dětský smích, ani konejšivá slova, která by jej pohladila po jeho černé duši. Vytyčený cíl již dávno pokořil a cestu k němu vydláždil nadlidskou touhou, krví a neústupností. V jeho světě nebylo nikdy místo pro ženy, lásku či sdílení pocitů, ale pouze pro úspěch. Rozlehlé sídlo, v němž nalezl své poslední útočiště, zeje prázdnotou, ale alespoň se nachází daleko od lidí. Nyní leží na leštěném povrchu kuželkářské dráhy a vyspává opilost. Dozvuky kroků odrážejících se od podlahy, vůbec nevnímá. Úlisný muž v černém saku, na jehož krku se pohupuje stříbrný kříž, dojde až k němu a začne s ním třást. Neustává ve své činnosti, dokud opilec neotevře oči. Bitva, která má své kořeny v dávné minulosti, může konečně vstoupit do své poslední fáze.

Američan Paul Thomas Anderson patří mezi nejzajímavější a dost možná i nejvlivnější režiséry posledních pětadvaceti let. Já osobně to mám s jeho rozmáchle pojatými filmy jako na houpačce. Jednou nahoře podruhé zase dole. Divoká sonda do hlubin porno průmyslu sedmdesátých let jménem Hříšné noci (1997) asi nejlépe definuje režijní postupy Andersona. V jeho stylu je velmi patrný vliv Martina Scorseseho okořeněný o dokonalou znalost daného terénu, po němž kráčí výborně napsané a životaschopné postavy. Filmy Opilí láskou (2002) a Mistr (2012) mne sice nechávají chladným, což ale vůbec neznamená, že bych si režiséra nevážil. Kdepak. Anderson nikam nespěchá, nemá potřebu nikomu nic dokazovat a točí si zkrátka to, co chce. Navíc filmy, které jsou z mého pohledu slabší, vyvažují absolutní pecky, jimiž Anderson jednou za čas rozmetá veškeré mé pochyby na padrť. Mezi takové silné kousky řadím i skličující drama Až na krev (2007). Vyčerpávající studii o jedné temné duši a zároveň film, kde se hranice mezi dobrem a zlem stírají.

Na prvopočátku všeho stál americký investigativní žurnalista Eric Matthew Schlosser a jeho záliba ve čtení románů všeho druhu. Schlosser jednoho dne objevil knížky velice plodného spisovatele Uptona Sinclaira, který zemřel již v roce 1968. Za svůj život však stačil napsat více než padesát nejrůznějších literárních děl. Mezi nimi byl i román Petrolej (1927), do něhož se Schlosser zamiloval a hned po přečtení ho napadlo, že kniha je výborným zdrojovým materiálem pro adaptaci scénáře. Samotný děj pětsetstránkového románu sleduje vzrůstající naftařský průmysl v Jižní Kalifornii na počátku dvacátých let a rovněž drsný boj nezávislého magnáta s naftařskými monopoly. Schlosser ke knize zakoupil práva a začal hledat vhodného režiséra či scénáristu, který by projevil zájem. Do víru událostí ale zasáhla náhoda, protože novináře oslovil sám režisér Anderson. Před časem knihu totiž četl a jakmile zjistil, kdo k ní vlastní práva, začal jednat.

Paul Thomas Anderson není jen režisér, ale také velmi nadaný scénárista. Čím hlouběji se do adaptace románu nořil, tím více docházelo k rozkolu mezi knihou samotnou a jeho vlastním směřováním. Návštěvy naftařských muzeí, obklopení odbornou literaturou, sledování dokumentů o revoluci průmyslu. Anderson tématu dokonale propadl. Nakonec si z knihy vypůjčil pouze prvních sto padesát stránek a pak se vydal vlastní cestou. Popravdě, scénář byl v důsledku natolik odlišný od knižní předlohy, až režisér změnil i název. Petrolej byl nahrazen poněkud úderněji znějícím Až na krev. Určitě šlo o dobré rozhodnutí. Režisér intuitivně vycítil nevyhnutelnost svého úsudku, neboť scénář s tolika odlišnostmi si označení „adaptace“ nezasluhoval. Jakmile byl s prací hotov, začal přemýšlet o hereckém obsazení. Přesněji řečeno, šlo mu hlavně o to, kdo ztvární hlavní postavu filmu. Tajemného muže s nejasnou minulostí, ale jasně danou budoucností. Naftový magnát Daniel Plainview jednoznačně potřeboval silného hereckého představitele. Anderson léta obdivoval precizního britského herce Daniela Day-Lewise, který byl známý svou vybíravostí. Naštěstí i v Americe patrně znají rčení ‚‚líná huba, holé neštěstí‘‘, dle nějž se režisér osmělil a scénář herci poslal.

Režisérovu kuráž posílila i informace, že si britský herec údajně velmi oblíbil snímek Opilí láskou. A skutečně. Nešlo o žádnou fámu, neboť Day-Lewis by na nabídku kývl i bez znalosti scénáře. S hercem na palubě mohla odstartovat další fáze příprav. Hlavní producentkou filmu se stala Angličanka JoAnne Sellar. Zkušená profesionálka, která stála u zrodu nejednoho Andersonova filmu. Distribuci po Spojených státech měla zajistit společnost Paramount Vantage, kdežto propagaci na mezinárodní úrovni připadla Miramax Films. Bohužel ani jedna ze společností neviděla ve scénáři drahý studiový film. Vyvstal tak problém s pomalým téměř dvouletým financováním, což pro producentku a režiséra znamenalo nedobrovolné čekání. I když, jak se to vezme, problém... Daniel Day-Lewis získal na přípravu role více než rok a tento čas bezezbytku využil.

Charismatický Brit je znám díky vyznávání stanislavského metody. Otcem této specifické herecké disciplíny byl ruský divadelní režisér, herec, filmový teoretik a pedagog Konstantin Sergejevič Stanislavskij. Člověk, který opovrhoval fádním odříkáváním textu a lacinými teatrálními gesty, ale věřil, že skutečný herec se do své role musí převtělit. Musí proniknout do její podstaty a pozvednout svůj výkon na umění. Americký divadelní herec Lee Strasberg byl prvním, kdo náročnou techniku herectví přinesl do své domoviny a legenda Marlon Brando zase člověkem, jenž ji ve Spojených státech proslavil. Herců, kteří v Hollywoodu stanislavského metodu uznávají, můžeme najít celou řadu, ale nás bude v souvislosti s článkem zajímat pouze Daniel Day-Lewis.

Anderson herci půjčil snímek Poklad na Sierra Madre (1948) od režiséra Johna Hustona. Právě tento film měl při psaní scénáře na Andersona velký vliv. Day-Lewis si jej pouštěl před spaním a nasával obrazy plné chamtivosti, kde jsou bez obalu prezentovány i nejhorší vlastnosti ukryté v lidech. Herec získal i staré audio nahrávky, na nichž byl zachycen hlas režiséra Hustona a právě na jeho specifické intonaci založil hlasový projev, kterým obdařil postavu Daniela Plainviewa. Na řadu přišla důsledná studie o ropném magnátovi Edwardu Dohenym a četba dobových originálních dopisů, které dělníci pracující na ropných vrtech posílali svým rodinám. Day-Lewis si nechal narůst knír, změnil chůzi i postavení těla. Pomalu začal pronikat do nitra postavy a stával se někým jiným. Ze své role později nevystupoval ani v přestávkách mezi natáčením.

Jakmile se potřebné finance v podobě relativně „skromných“ pětadvaceti milionů dolarů nacházely takříkajíc pod střechou, mohlo vypuknout natáčení. Stalo se tak v červnu roku 2006. Nejvíce materiálu bylo pořízeno v Texasu, kde štáb pracoval téměř tři měsíce. Zbytek zajistily ateliéry v Los Angeles a především historická památka Greystone Mansion v Beverly Hills. Zde se nachází skutečné sídlo Edwarda Dohenyho Jr., který jej dostal jako dar od svého otce Edwarda Dohenyho. Ovšem ještě dávno před poslední klapkou musel Anderson vyřešit jeden nepříjemný problém. Během prvních natáčecích dní totiž svou účast zrušil herec Kel O’Neill, který měl ztvárnit nesmírně důležitou a náročnou roli náboženského horlivce Eliho Sundaye. Legenda praví, že odstoupit jej donutilo pracovní nasazení Day-Lewise, z něhož šel strach i mimo objektiv kamery. Nouzové řešení se naštěstí nacházelo na dosah ruky. Maličkou úlohu ve filmu sehrál i mladý herec Paul Dano. Vystřihl epizodní roličku Paula Sundaye, mladšího bratra Eliho. Dano už byl prakticky na odchodu, když jej Anderson požádal, zda by se chopil i role Eliho Sundaye. Pro mladého herce nepředstavitelná výzva. Na přípravu měl pouhé čtyři dny, během nichž musel nastudovat scénář, historické souvislosti a zvyklosti evangelických kazatelů. Klobouk dolů.

Než začnu s rozborem filmu, měl bych určitě zmínit ještě jednu podstatnou věc, obzvláště když se nacházíme na hudebním webu. Hudbu k hotovému filmu složil Jonny Greenwood. Respektovaný kytarista a skladatel z art rockové kapely RADIOHEAD. Důvod, proč zrovna on, je zcela prostý. Paul Thomas Anderson je oddaným fanouškem zmiňované kapely, nehledě na skutečnost, že Greenwood složil parádní kus hudby již předtím pro dokumentární film Píseň těla (2003). Svérázný skladatel nabídku přijal, později ale začal pochybovat, jestli tak náročný úkol dokáže splnit. Anderson ho však po celou dobu plně podporoval a posiloval v něm nadšení pro věc. Jakmile Greenwood dostal kopii hotového filmu, začal následující tři týdny pracovat na hudbě. Výsledek se zkrátka musí slyšet. Proslulé Abbey Road Studios v Londýně poskytlo prostor pro nahrávání. Greenwood upřednostnil klasické orchestrální zvuky a aranže, z kterých se úspěšně snažil vykřesat zlověstnou náladu. Do monstrózního krajně znepokojivého výsledku talentovaný hudebník zakomponoval i část Houslového koncertu D dur od Johannese Brahmse, jakožto protipól k temně laděným aranžím. Působivá hudební složka plná táhlých smyčců, klavírních ploch a mechanicky znějících kakofonií zvuků, byla později oceněna Stříbrným medvědem za mimořádný umělecký přínos.

Teď již k filmu. Začínáme v roce 1898. Zarputilý kopáč Daniel Plainview (Day-Lewis) najde nejen stříbro, ale rovněž si při této činnosti zlomí nohu. Houževnatý Daniel díky nálezu získá trochu peněz a jeho těžba se rozroste. Záhy narazí na ropu a zakládá malou vrtnou společnost. Během nebezpečné těžby přijde o život jeden z dělníků. Daniel si přivlastní jeho osiřelého syna, kterému přiřkne jméno H.W. Plainview. Daniel z chlapce udělá svého obchodního partnera, což mu pomáhá prezentovat se před případnými investory jako rodinný typ. Roku 1911 navštíví Daniela mladý Paul Sunday z Kalifornie, který mu za finanční obnos řekne o ložisku ropy nacházejícím se pod pozemkem jeho rodiny v Little Boston. Ambiciózní muž vycítí svou příležitost a vyrazí si fakta ověřit na vlastní kůži.

Starý pan Sunday s prodejem pozemku za relativně nízkou cenu souhlasí, protože Daniel popře své pravé záměry. Avšak Paulovo identické dvojče Eli ví, že Daniel není upřímný a jde mu primárně o velmi cennou ropu. Eli je místní kazatel a výměnou za práva k pozemku požaduje 10 000 dolarů pro svůj kostel. Dohoda je uzavřena. Daniel získá nejen veškerou půdu pobožné rodiny, ale začne nenasytně skupovat i pozemky v přilehlém okolí. Jediným, kdo se svého majetku nechce vzdát, je jistý pan William Bandy. Bezskrupulózní Daniel začne prosperovat a zaměstnávat místní muže, ale odmítne, aby Eli pokřtil jeho nový vrt. Těžbu začne posléze sužovat série neštěstí a Danielův nevlastní syn přijde o sluch. Zahořklý Eli požaduje slíbený obnos pro svůj kostel, který stále nedostal a navíc obviňuje Daniela, že vše je jeho vina, neboť odmítl nechat vysvětit vrt. Mezi muži dojde k ostré fyzické konfrontaci. Semena hněvu jsou definitivně zaseta.

Až na krev je film těžký jako hora a hypnotizující jako pohled kobry. Příběh sleduje urputný souboj dvou osobností. Dvou individualit, mezi nimiž neúprosně kulminuje nános jedovaté nenávisti, a to navzdory skutečnosti, že naftař Daniel a náboženský fanatik Eli jsou si v jádru velice podobní. Oba muži nabízejí své produkty a snaží se rozšířit pole působnosti. Daniel skrze vytěženou černou krev země a Eli za pomoci své Církve třetího zjevení, jejímž zhoubným vlivem kolem sebe shromažďuje co možná největší stádo slepě oddaných oveček. Oba muži jsou kapitalisté, avšak jeden podstatný rozdíl je odlišuje. Příběh začíná na konci 19. století, což je období, kdy ropný boom pomalu začne prožívat nezadržitelnou expanzi. Tímto časovým úsekem chtěl Anderson zvýraznit hlavní příčiny konfliktu mezi dvěma znesvářenými egy. Zatímco Eliho forma kapitalismu je odrazem zastaralé minulosti, neboť se skrývá pod rouškou náboženství, Daniel hledí dopředu. V suchém a nehostinném prostředí dává živořícím lidem zaměstnání, staví školy, zřizuje zavlažovací systémy. To vše kvůli těžbě ropy, tedy vlastnímu prospěchu. Daniel si uvědomuje, že ve 20. století budou lidé ropu potřebovat více než Boha, a stává se tak prorokem vlastního hnutí.

Daniel Plainview a Eli Sunday jsou nesmírně zajímavé postavy, které můžeme vnímat jako symboly. Eli se v kostele před svými přívrženci sám označuje za třetí zjevení. Tuhle troufalou frázi si musíme vyložit následovně. Prvním zjevením jsou Boží přikázání předaná Mojžíšovi, druhým jest učení Ježíše Krista předené lidskému pokolení a tím třetím je každý člověk naplněný duchem svatým. Přesně tak se cítí Eli, který říká, že je prodchnut boží mocí skrze níž dokáže ovládat své „léčitelské schopnosti“. Daniel pochopitelně ví, že jde o podvod a Eliho kázání v jedné scéně dokonce označí za „dobrou show“. Elimu na rozdíl od jeho bratra Paula schází prozíravost. To po mamonu prahnoucí Daniel, který jako příslovečný evangelista přináší lidu přísliby v podobě práce, vody, a chleba, je ve skutečnosti oním třetím zjevením. Tuhle skutečnost si divák naplno uvědomí až ve spektakulárně pojatém finále, odehrávajícím se v roce 1927.

Právě v něm vrcholí konfrontace mezi oběma muži. Alkoholem zdevastovaného Daniela navštíví v soukromé kuželkárně Eli, který je teď de facto součástí rodiny, protože jeho mladší sestra se provdala za Danielova nevlastního syna. Těžké časy v podobě ekonomické krize dolehly na Eliho a ten přišel nerudného naftaře požádat o peníze. Věří, že pod pozemkem nedávno zesnulého pana Bandyho, se nachází další ložisko ropy. Nabízí jej proto Danielovi, jenž v dané oblasti nikdy nezačal oficiálně vrtat. Záludný misantrop na oko souhlasí, ovšem pouze pod jednou podmínkou. Eli musí nahlas přiznat, že je falešným prorokem a Bůh je obyčejný výmysl. Po penězích zoufale toužící Eli ochotně křičí a přiznává, co po něm Daniel chce slyšet. Teprve poté mu spokojený naftař vyloží, že je půda bezcenná, neboť ji svým potrubím dávno vysál, podobně jako koktejl brčkem. „Piju tvůj koktejl“, řve Daniel a honí Eliho po místnosti, přičemž opakuje, že je skutečným třetím zjevením. Nakonec kuželkou omráčeného kazatele umlátí a svému majordomovi oznámí, že skončil.

Když Daniel křičí „jsem třetí zjevení“, má na mysli, že Bůh promlouvá jeho ústy. Režisér Anderson nahlíží na Boha jako na transakční směnku, jako na součást kapitalismu, který v jistém ohledu kdysi býval i součástí náboženství. Jenže pohledem ateisty náboženství nikdy reálně neprodá to, co nabízí, podobně jako Eli na konci filmu. Zoufalý kazatel si myslí, že má ropu na prodej, ale tu vlastní Daniel a ten má na rozdíl od něj skutečně co prodávat. Jeho ropa a průmysl všeobecně je skutečným palivem 20. století. Daniel ovládá černou krev země a tím se v očích lidstva stává symbolem hodným uctívání, na rozdíl od Eliho. Bohatství a moc je tou cestou, nikoliv pochybná víra a léčitelské schopnosti. Zkuste žít jeden den bez použití plastů, bez benzínu a nafty. I přes amorálnost, zkaženost a pokřivený charakter patří svět Danielu Plainviewovi. On je skutečným třetím zjevením.

Hlavním tématem filmu není vyloženě náboženství nebo Bůh, ale spíše skutečnost, jak se na tyto pojmy změnil pohled, když se Amerika přesunula z 19. do 20. století. Přechody bývají často razantní a ultimátní, čímž se nesnažím tvrdit, že lidé jako Eli Sunday zmizeli z povrchu zemského. Jen mají tito jedinci oproti minulosti zlomek moci, jaký má dnes průměrný ropný manažer. Film toho ovšem nabízí daleko více, než se na první pohled může zdát. Valná většina událostí přispívá především k prohloubení charakteru hlavní postavy celého filmu. Daniel Plainview je monstrózní. Muži pod jeho nadvládou umírají drsně a násilně. Jejich rudá krev se mísí s krví temnou, jež vyvěrá z hlubin země, kde jí toužebně očekává Daniel. Nenasytný oportunisticky stavěný naftař se sklony k misantropii kolem sebe nesnese žádnou konkurenci a životy druhých využívá pouze pro dosažení svých cílů. „Nenávidím většinu lidí“, říká Daniel muži, který se vydává za jeho ztraceného bratra. „Nechci, aby uspěl kdokoliv jiný“, pokračuje Daniel a myslí to smrtelně vážně.

Daniel Plainview je zároveň jedna velká záhada. Nemáme téměř žádnou možnost proniknout pod jeho drsnou slupku a zjistit cokoliv o jeho minulosti. Na otázku, zda byl ženatý, odpovídá protiotázkou, případně velmi jasně zdůrazní, že o osobních věcech mluvit nechce a nebude. Jeho vnitřní já je silně toxické a před jeho jedem neunikne nikdo, dokonce ani nevlastní syn H.W. Plainview. Jakmile chlapec přijde vlivem exploze vrtu o sluch, Daniel ho opustí a pošle do školy pro neslyšící. Jako němý mu již chlapec není k užitku. Na schůzích s potenciálními zákazníky nahradí H.W. muž jménem Henry, který se vydává za Danielova bratra. Rodinný předobraz je tak úspěšně zachován, avšak těkavá osobnost Daniela je neustále náchylná k výbuchům agrese. Stačí citlivější slovní osočení a rozezlený naftař dotyčnému vyhrožuje podřezáním hrdla. V momentě, kdy podezřívavý Daniel zjistí pravdu o Henrym, okamžitě jej chladnokrevně zabije. Násilí je součástí světa Daniela Plainviewa. Žije a množí se v něm, otravuje jeho duši.

Ač si Daniel a Eli ohledně svých pokroucených charakterů nemají co vyčítat, ve výsledku divák bere na milost spíše naftového magnáta. Eli je skutečně falešným prorokem a jeho víra hladové krky nenakrmí, kdežto Danielova posedlost ropou nabízí zchudlým farmářům alespoň jistotu v podobě dobře placené práce. Navíc Eli nemá ve filmu jediný světlejší moment, jediný záblesk hřejivého lidství. Vše je pouhá přetvářka. Když je zhrzený kazatel ponížen, svou zlost si okamžitě vylije na svých nejbližších a pokud má možnost, mstí se. Na druhou stranu Daniel třeba v jednom krátkém momentu pečuje o malé nemluvně a je v tom cosi milého. Stejně jako jeho starost o blaho Mary, mladší sestry Eliho, nebo upřímný pláč při vzpomínce na dětství. Jsou to pouhé střípky, nepatrné záchvěvy citu nahodile poházené po zemi. Ale právě tyto drobnosti vychylují misky vah ve prospěch Daniela.

Vizuální fasádu filmu dotváří režisérův dvorní kameraman Robert Elswit. Patrně jeden z nejvytíženějších kameramanů současnosti. Minimalistický členitostí, avšak grandiózní svou rozlehlostí. Takový je zdejší terén - vyprahlý a písčitý, pod jehož povrchem se rozprostírá naftový oceán. Elswit dokáže svým nástrojem tuhle na kost ohlodanou krásu perfektně zachytit. Panoramatické záběry drsné krajiny střídají detailní pohledy na potem zbrocené obličeje těžce pracujících mužů a naftu zažranou do jejich vlasů. Elswit je skutečný profík a jeho malířské obrazy tvořené objektivem kamery čeří naši představivost. V dáli krvavý západ slunce, rozlehlé pláně a v popředí tiše pracující ropná soustava, která jako neúnavný mýtický stroj vysává černé zlato z hlubin země. Co se svým nástrojem nedokáže dostatečně podtrhnout Elswit, s tím mu dopomůže nervní hudební doprovod Jonnyho Greenwooda.

Pan skladatel umí svou hudbou efektivně navodit sklíčenou, až zlověstnou atmosféru. V případě potřeby ale nemá problém pohladit duši. Slavnostní otevření nového vrtu tak doprovází houslový koncert zmiňovaného Johannese Brahmse. Hudba a obraz se v pátém filmu Paula Thomase Andersona stávají jedním působivým celkem. Patrně nejintenzivnější scénou, v níž audiovizuální stránka dosahuje maxima, je vzplanutí ropné věže. Slunce pomalu zapadá a náhle přijde výbuch, jehož tlaková vlna shodí malého H.W. ze střechy. Prkna létají vzduchem a sloupec tryskajícího oleje začne hořet. Prostorem se nesou přiškrcené zvuky smyčců, údery dřívek a dalších perkusních nástrojů, které se slévají do pulzujícího jambického rytmu. Zvláštní hudební plocha připomíná tikot hodin nějakého zlovolného černokněžníka z jiné dimenze. Muži svým chaotickým pobíháním evokují můry poletující okolo jedovatě zářící lucerny, ale Daniel znečištěný od hlavy až k patě naftou, upřeně hledí na tu ohnivou krásu. Vypadá jako Belzebub skrývající se ve tmě, jehož tvář olizují vzdálené plameny. Že jeho nevlastní syn přišel právě o sluch, je druhořadé, hlavní je oceán černé krve, který se mu houpe jen pár metrů pod nohama. Děsivě krásné!

Snímek Až na krev, dokázal pohodlně pokrýt své náklady, ale o nějakém kasovním trháku hovořit nelze. Ostatně s tímto záměrem svůj film Anderson asi točit ani nechtěl. Co film neurval na tržbách, to mu měrou vrchovatou vynahradil příval pochvalných recenzí a také nejrůznějších ocenění. V souvislosti s tím nejzvučnějším jmenujme dvě proměněné zlaté nominace. Oscara za nejlepší herecký výkon si zaslouženě odnesl Daniel Day-Lewis a Robert Elswit pro změnu ohromil Akademii svými kameramanskými schopnostmi. I po patnácti letech od uvedení má tento snímek stále neuvěřitelnou sílu. Vlastně bych řekl, že je snad ještě lepší než v době uvedení. Až na krev, to jest epická báseň o posedlosti a nezdolné touze. Paul Thomas Anderson natočil dílo, které medituje nad určitým časovým obdobím Ameriky. Film nám krásně ukazuje, že zrod americké lásky k ropě byl lemován bolestí a krví. Ostatně žádný porod se bez krve nemůže obejít.