Ústřední dostaveníčko všech nikoliv extrémních metalistů v České republice má už téměř dvacet let stejnou adresu: Vizovice. Ano, likérka Rudolf Jelínek se letos již po osmnácté (za příslušným matematickým rozdílem je samozřejmě nutno hledat dvouletou covidovou pauzu) stala hostitelem davů příznivců těžkého kovu, a přestože se v minulosti uvažovalo o jejím opuštění, dokázala, že jedinečný zdejší genius loci je už zkrátka tak mimořádným poznávacím znamením, že prostě nepřichází v úvahu, že by se festival kamkoliv stěhoval. A jestli je tedy pro příští ročníky nutno s něčím počítat – když bylo letos znovu vyprodáno – bude to jednoznačně navýšená cena vstupenky. I když pravda, ve světle současných světových událostí by k ní asi došlo tak jako tak.

Kromě toho si nejspíš pořadatelé budou také muset dřív nebo později položit otázku, pro koho že vlastně festival pořádají. Důsledný pohled od řad návštěvnických totiž ukázal (a ony dva zmíněné roky to jen znásobily), že dnes je „Masters Of Rock“ zasvěcen především stárnoucí generaci metalistů, kteří byli u největšího rozpuku heavy metalu (podobně rozpučelí), ale dnes už jsou na tom jako jejich oblíbený styl – věk okolo padesátky a výš, břicha, vlasy bílé nebo žádné, a přestože se ještě sem tam někdo vypne k nečekaným výkonům, žádnou zásadní revoluci už to zjevně nepřinese. A nevím nevím, jak takovému publiku hrát za deset, patnáct let, když vlastně i ty kapely jsou na tom věkově podobně, ne-li ještě poněkud hůř. Ale dost s podobnými úvahami, nepředbíhejme.

Sváteční metalové okamžiky byly letos samozřejmě povýšeny o vynucenou tříletou návštěvnickou přestávku a řekl bych, že na atmosféře v areálu to bylo poznat. Jako by se vzduchem nesla nikým nevyslovená radost nad tím, že jsme se tam zase všichni mohli v klidu sejít a téměř na způsob „all inclusive“ ochutnat něco pořádného těžkého kovu. Pravda, z původně nabízeného menu vypadli třeba ANTHRAX nebo AMON AMARTH, ale tak už to holt v životě chodí. Všech zhruba pětasedmdesát vystupujících stejně shlédl asi jen málokdo, nicméně při pečlivém výběru (a s jedním okem na meteorologickém radaru) si šlo bez nejmenších pochybností zařídit fajnově strávené čtyři dny živé muziky.

Tedy, pardon, především ty dva poslední. Jak kdesi vtipně poznamenal někdo v jakési diskusi, při troše dobré vůle nebylo moc důvodů, proč vlastně do Vizovic ve čtvrtek a v pátek jezdit, pokud jste tedy neměli zamluvené ubytování bez možnosti bezplatného storna. A pokud to vezmu kolem a kolem a zamhouřím nějaké to oko, nebylo to vlastně tak úplně daleko od pravdy.

Čtvrtek (poté, co se mi nesmírně ulevilo, že už na mě u vstupu nezbylo žádné festivalové kompilační cédéčko, protože co s ním v době spotifyovské, že) mi tak nakonec orámovala jen ryze domácí provenience. Je to, pravda, poněkud neobvyklé, bavíme-li se o mezinárodně obsazeném festivalu, ale co už. Výborné byly dámy z brněnské LORETTY, jimž ubíhající čas stále nestíhá a tak je radost si poslechnout jejich metálek, korunovaný dynamitem v hrdle Darie Hrubé. Stejně výborní byli i CITRON, kteří vystoupili především ve znamení vzpomínek na vloni zesnulého Radima Pařízka, duchovního otce celé kapely. A přestože jsem to úplně nečekal, vyklubalo se z toho nakonec velmi civilně milé vystoupení, prosté zbytečného patosu, a plné toho, o co šlo především, tedy písní CITRONu (pravda, jako vždy poslední dobou se vlezla i Tanjina „Nad hlavou létá rock´n´roll“, ale to byla holt nutná oběť na Radimově oltáři). Velmi hladce a uvěřitelně mezi ně zapadly i tři vzorky z posledního alba kapely „Rebelie rebelů“, ale co bylo nejpřekvapivější, byla hostující účast Jaroslava Bartoně a Václav Vlasáka, dříve z CITRONu „násilně“ odejitých, kteří na jednom pódiu s Láďou Křížkem a Radimem Pařízkem jr. ve dvou skladbách symbolicky zakopali válečnou sekeru. To byl vskutku silný okamžik, který naznačil, že historie kapely bez jejího nejhlavnějšího mozku ještě nemusí psát svou poslední kapitolu, a že pokud se v pozůstalosti najde ještě nějaká ta dosud nezveřejněná skladba, určitě bude na místě jí studiově zvěčnit.

Setlist: Hon na bluda, Na křídlech andělů, Vzpomínky, Schůzka s Radochem, Píseň ztracených, Kráska a Radegast, Nad hlavou létá rock´n´roll, Zahradní slavnost, Rock, rock, rock, Už couvám, V řetězech spoutaní, Ocelové město

Velmi, velmi důstojnou tečkou prvního dne se pak stalo vystoupení olomouckých PERSEUS předáka Miroslava Spilky, jež vsadila především na své čerstvé album „Mor“, a zjevně tak udělala víc než dobře. Omladina kolem charismatického zpěváka se činí vskutku úctyhodným způsobem, power metal, který se jí odvíjí od šikovných rukou, je mimořádně barevný a v souladu s tím také působivý, takže koncert měl až neskutečně grády. A že nová deska opravdu stojí za to, potvrdilo i závěrečné všepublikové hlasování o poslední přídavek, v němž oproti všem nezpochybnitelným předpokladům zvítězila „Poslední soud“ právě z nového alba nad letitou tutovkou „Terasy“ od CALIBOS.     

Páteční program poznamenaly četné a občas i docela silné přeháňky, jež se nad Vizovicemi střídaly s chutí partyzánského festivalového záškodníka. Díky tomu jsem do likérky přibyl až později, abych se mohl projít mezi oběma stagemi, kde postupně vystoupili RIMORTIS a PINK CREAM 69. Vedla mě tam především nostalgie, novější tvorbu kapel už detailně neznám, ale v obou případech to stála za to. V RIMORTIS krom šéfa Vaška Mrzeny už také nezůstal kámen na kameni, ale junioři se, podobně jako v případě PERSEUS, zdáli být v solidní formě (jen úsměvné tykání mnohahlavému publiku zpěvákem v duchu „Masters Of Rock, jak se máš?“ mě tedy upřímně rozesmávalo). U slavnějších Němců úplné počátky rovněž pamatuje již jen jeden člověk, tedy kytarista Alfred Koffler, ale když zmáčknou něco ze svých prvních třech alb, tedy z doby, kdy byl za mikrofonem Andi Deris – a ne náhodou to byla ve Vizovicích většina celého setu, když na album „One Size Fits All“ se dostalo hned čtyřikrát – nemá to metalovou chybu.

Pak jsem, zejména tedy ze zvědavosti, shlédl celé vystoupení BEAST IN BLACK, a zpětně viděno, mohl si k tomu s obdivem přidat ulovení bobříka odvahy. Chápu, že kytarista Anton Kabanen, který zakládal předobraz tohohle spolku BATTLE BEAST, odkud byl potupně vyražen, měl potřebu všem ukázat, že je lepší než originál (který za to ovšem stojí také jen „odsuď pocuď“), ale co je moc, to je moc. Totální kopírku druze jmenované kapely k dokonalosti přivádí uječený zpěvák Yannis Papadopoulos, jehož jediným úkolem je zjevně znít co nejvíc jako zpěvačka Noora Louhimo, a prakticky jediný dojem, který jsem si z celé té frašky odnesl, byla lítost nad osudem baskytaristy Máté Molnára, který sice takto naskočil do spolehlivě vydělávající kapely, podobně jako kytarista Máté Bodor (ALESTORM), ale oba společně tak nejspíš zazdili slibně se vyvíjecí a hudebně daleko poctivější heavy/power metalisty WISDOM.     

Projektem THE DEAD DAISIES jsem až do „Masters Of Rock“ zůstával nedotčen a při mlhavém povědomí toho, že na jejich koncertu mě nečeká „nic víc“, než kytarista Doug Aldrich (ex – DIO) a zpěvák John Corabi (ex – MÖTLEY CRÜE), jsem nejen, že právě k velké „Ronnie James Dio“ stage nijak nespěchal, ale dokonce si kladl otázku, jak něco podobného může být headlinerem večera na takovém festivalu. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem do zmíněných míst nakonec dorazil, a tam za mikrofonem (a s baskytarou) objevil samotného Glenna Hughese (ex – DEEP PURPLE). Tedy abych nekecal, nakonec to tak moc nezměnilo, ale je fakt, že slyšet legendární „Burn“ v podání jejího původního hlasového interpreta za ten zážitek opravdu stálo.

Třetí den konečně přišlo to, proč se do Vizovic vlastně jelo. Ještě předtím se ale dalo příjemně uvolnit u setů CIVIL WAR, kteří sázeli na tutovky z dosavadní diskografie, ale opatrně naťukli i velmi čerstvé, zatím nijak výrazně znějící album „Invaders“, nebo AXXIS, kteří to mají podobně „nostalgické“ jako o den dříve PINK CREAM 69. Podstatně více vzruchu přinesli ALESTORM, kteří, tedy alespoň pro mě, z nepochopitelných důvodů zůstávají stále široce rozkročeni mezi seriózně míněným metalem (čerstvě například zahraná úvodní „Magellan's Expedition“ z aktuálního alba „Seventh Rum Of A Seventh Rum“) a jeho totálním parodickým podáním, kterému se ovšem přizpůsobuje i pódiová show, nejen ve Vizovicích zřejmě prezentována zejména nafouknutou obří kačenou uprostřed pódia. V každém případě ale tahle „rozpolcená“ cháska předvedla strhující výkon, kterému aplaudoval plný kotel přihlížejících se spoustou nafukovacích zvířátek jako bonus, a pokud se budeme bavit o hodnotě „zábavy“ podobného vystoupení, musím říct, že minimálně celé BATTLE BEAST i BEAST IN BLACK si hoši kapitána Bowese zjevně dávají k snídani (a zapíjejí to pochopitelně rumem).

Před nejhlavnější z hlavních hvězd jsem ještě z dlouhé chvíle zaskočil nakouknout na druhou stage, kde v tu chvíli hráli MENHIR, partička to podvědomě známá zejména z předskakování ARAKAINu. Ale je celkem jedno, co tahle kapela hraje, když to nejdůležitější měla za bicími. Ano, drobná slečna Anetka v růžovém tričku za dvěma stejně růžovými kopáky rozdávala takové rány paličkami, že by se za ně nemusel stydět ani slovutný Tommy Clufetos, a byla skutečnou ozdobou vystoupení své kapely.

Ale zpět k hlavní stage, která už byla náležitě nachystaná (s dvěma postranními obrazovkami a zároveň největší v historii festivalu, umožňující dosud nejlepší výhled, řekl bych) na oslavu už ne padesáti, ale rovnou dvaapadesáti let ve spárech těžkého kovu. Ano, přesně takhle dlouho už to táhnou angličtí bohové JUDAS PRIEST a přijeli nám to mezi jinými potvrdit i do Vizovic. S maximálně opulentním podáním, zahrnujícím i nezbytné dvojité ďáblovy vidle nad hlavami všech účinkujících, v nablýskané kůži, pochromovaní, ocvočkovaní a chrastící všemi možnými řetězy. Žel však také už bez Glenna Tiptona, který se neobjevil ani při závěrečných přídavcích, což občas s chutí činívá, a s letos jedenasedmdesátiletým Robem Halfordem, který se sice se svým mikrofonem pere statečně, ale co naplat, už to prostě není ono. I tak ale hodinu a půl dlouhá show, která navíc přinesla poměrně výrazné repertoárové změny v porovnání například se čtyři roky starým vystoupením v Plzni (subjektivně potěšily zejména „One Shot At Glory“, „Hell Patrol“ a „The Sentinel“), měla charakter jedinečné heavymetalové události, podobně, jako když to někde na stadiónu rozbalí jen o malinko mladší IRON MAIDEN. Zadní strana pódia patřila promítání různých ilustračních motivů, před ní se po stranách coby dramatický vizuál povalovaly různé dekorativní barely s motivem již zmíněných dvojitých vidlí a před nimi kapela v jinak velmi solidní formě. Druhou kytaru spolehlivě obstarával nedávno málem zatracený Andy Sneap, Ian Hill na svém jedinečném fleku vlevo před bicími a většina pozornosti se pochopitelně soustředila na ústřední duo Faulkner & Halford. Když si vlastně pomyslíte, jestli je ještě vůbec možné chtít po kapele, pohybující se dvaapadesát let v heavymetalovém showbyznysu, nějaký koncertní výkon, bylo to, co nám JUDAS PRIEST u Jelínků předvedli, vlastně jeden další, velký a dokonale splněný sen.     

Setlist: One Shot at Glory, Lightning Strike, You've Got Another Thing Comin', Freewheel Burning, Turbo Lover, Hell Patrol, The Sentinel, Victim of Changes, The Green Manalishi, Diamonds & Rust, Painkiller, The Hellion, Electric Eye, Hell Bent for Leather, Breaking the Law, Living After Midnight  

Závěr festivalu orámoval den zřejmě nejbohatší na nejslavnější metalová jména a zejména trojice EXODUS – TESTAMENT – NIGHTWISH slibovala velké věci. Do té doby nicméně bylo nutné ještě tak nějak přežít vystoupení domácích čtyřicátníků ARAKAIN, kteří přidělený větší časový prostor (z programu vypadli ORDEN OGAN a nikdo už je nenahrazoval) v žádném případě nevyužili a ještě k tomu působili hodně staticky, k čemuž možná přispěla i pořád ještě neuvěřitelná absence Zdeňka Kuba v jejich řadách, a stejně tak i VISIONS OF ATLANTIS, pro jejichž případ zase platilo nač poslouchat kováříčka, když večer vystupoval opravdový a nefalšovaný mistr kovář.

Na druhé stage se později odehrál další příběh, jejž píše jen sám život. Když totiž začali hrát POWER 5, musel jsem se přijít podívat blíž, protože to vypadalo, že kapela přeobsadila post zpěváka a najala nějakého blackmetalistu. Vysvětlení bylo ovšem prosté – Olin Škrabal kdesi přišel o hlas, ale i s tímto handicapem se rozhodl vystoupit. A bylo to tím pádem, jak jsem naznačil, vskutku až jedinečně černokněžnické. Následující SALAMANDRA zahráli parádně zejména na podporu nového alba „Opus Bohemica“ a nebýt toho, že se čas jejich vystoupení křížil s tím, který měli přidělený EXODUS, určitě bych u nich setrval až do úplného konce.

Takhle jsem se ovšem musel poroučet předčasně, ovšem měl jsem za to, že se to rozhodně vyplatí. A taky, že ano, EXODUS nasadili brutálně vysokou thrashmetalovou laťku. Největší část z ní si pro sebe uzurpovali klasický zpěvák Steve „Zetro“ Souza, pochopitelně kytarista Gary Holt (na druhých šesti strunách jej doprovodil Brandon Ellis z THE BLACK DAHLIA MURDER, zaskakující za Leeho Altuse) a zejména bubeník Tom Hunting, který se ve svých sedmapadesáti létech po prodělané rakovině žaludku dokázal vrátit nevídaným způsobem a bičoval tuhle thrashovou posádku jako starý zkušený pirátský kapitán s tlustou devítiocasou kočkou v ruce. Mosh pit, který se při vystoupení Američanů strhnul v kotli, byl na to konto skutečně masívní, a při leckterých tutovkách z repertoáru kapely (typicky třeba „Blood In, Blood Out“) to vypadalo, že z něj možná někdo doslova do písmene vyletí, ačkoliv nebude disponovat křídly. No, a když zazněly i pomalejší, řezané tutovky „Blacklist“ a povinná „Toxic Waltz“, myslím, že efekt EXODUS už nemohl být lepším a mohu spolehlivě prohlásit, že výkon Richmondské bestie patřil na festivalu k těm nejlepším.

Podobně jako následujících TESTAMENT, kteří ovšem nebyli tak živelné a animální, protože v tomto případě to prostě bylo, jako když vám přednáší uznávaný vysokoškolský profesor. Ovšem, když jste TESTAMENT a momentálně s vámi hraje rytmická sekce Steve Di Giorgio (který, jak se zdá, Evropu v létě už ani neopouští – viz jeho vystupování s DEATH TO ALL) a Dave Lombardo, ani to jinak dopadnout nemůže. Coby připomínka zaznělo pár skladeb z „covidového“ alba „Titans Of Creation“, ale jinak klasika střídala klasiku a bylo to skutečně velmi výživné.

Zlatý hřeb večera obstarali NIGHTWISH, kteří své dosud poslední album „Human. :II: Nature.“ také vydali v tom nejhorším možném čase roku 2020 a prakticky až dosud neměli možnost ho propagovat živě. Což je v jejich případě samozřejmě velká škoda a to ještě nikdo nemohl vědět, že na tohle turné se už nepodívá zpívající basista Marco Hietala, který se v průběhu času stal jedním z pilířů i symbolů kapely, a který ji opustil v lednu 2021. A přestože to mohlo vypadat, že kapele s jeho koncertním náhradníkem Jukkou Koskinenem chybí vlastně jen jeho zpěv, nebylo tomu tak. Nejen jeho hlasivky, ale i jeho charisma se prostě nahradit nedají, a díky tomu výkon NIGTHWISH ve Vizovicích jednoduše nebyl stoprocentní, resp. nebyl stoprocentní proto, že stoprocentní z tohoto důvodu ani být nemohl.

Tím ovšem neříkám, že by koncert finských stars jinak vykazoval nějaké nedostatky, to vůbec ne. Jinak to byl úžasný a nekonečně barevný koncert plný úžasné a nekonečně barevné hudby, jíž do fantastických výšin vynášel nádherný vokál Floor Jansen, která už je na tom jako zmiňovaný Marco Hieatala – také se pasovala do role jednoho z pilířů i symbolů kapely, při němž zejména vzpomínky na Anette Olzen blednou jako písmo na starém papíru. Způsob, jakým svůj zpěv prožívala, způsob, jakým to podtrhovala show na pódiu, to všechno bylo jako z metalové pohádky, kterou ostatně Tuomas Holopainen se svou kapelou píše už více než pětadvacet let. Vždyť už jenom to, že si metalová kapela dovolí uzavřít svůj koncert dvěma více než desetiminutovými kusy, prostými tradičního scénáře sloka – refrén, hovoří za vše. Alespoň mě je to tedy jasné: jestli má někdo do dalekého budoucna držet prapor heavy metalu proklatě vysoko, jsou to (mezi jinými, doufejme) právě NIGHTWISH. A pochopitelně, že tím pádem lepší tečku si „Masters Of Rock“ zasloužit nemohl.        

Setlist: Noise, Planet Hell, Tribal, Élan, Storytime, How's the Heart?, Dark Chest of Wonders, I Want My Tears Back, Nemo, Sleeping Sun, Shoemaker, Last Ride of the Day, Ghost Love Score, The Greatest Show on Earth (Chapter II: Life ; Chapter III: The Toolmaker)       

Sečteno a podtrženo tak koncertem NIGHTWISH skončil krásný čtyřdenní metalový maratón, na kterém si každý jistě mohl vybrat to své, a krom toho v pohodě a bez stresu ochutnat spousty bonbónků z vybraného menu světové metalové extratřídy. Kéž by to festivalu vydrželo i do příštích ročníků, které bude jistě znovu limitovat „okoukanost“ jednotlivých vystupujících a také nejspíš úbytek těch nejdéle sloužících.

A už jen pod telegraficky a pod čarou – k letošním „Mástrs“ mám proto vlastně jen jedinou výhradu, směřující stále k zařazení alespoň prvního ekologického stupně rychlosti, který mi v dnešních časech přijde skutečným minimem, co podniknout pro budoucnost nás všech, a zejména tedy když vidím, jak se s tím dokážou popasovat pořadatelé „Brutal Assaultu“. Vím, mnozí z vás by mohli poznamenat, že se na to kašlou třeba i na filmovém festivalu v Karlových Varech, což je ještě o úroveň výše, ale to přece není omluva. Naopak, co takhle zkusit ukázat, že ty „tupé metalové hlavy“ strčí leckdy kdejakou festivalovou smetánku do kapsy?