Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Až teprve v nejhlubším podloží českého hudebního podzemí bylo možno tuhle kapelu vystopovat a to ještě s notným poirotovským nasazením. Ani to však k dokonalé představě o jejích kvalitách nestačilo. Přestože totiž SANDONORICO existují již déle jak deset let, neměli dosud na svém kontě víc než pár demosnímků a videoklipů. A teprve až letos na jaře přicházejí s debutovým albem „Nová ZeMě“, jehož příprava a nahrávání jim zabralo poslední tři roky. S ním se také konečně dostavuje i ucelený obrázek o tom, jaký utajený klenot se nám tu v českých zemích skrývá.
Vážně. První letmé seznámení s kapelou na festivalu v první letní covidové „pauze“ kdesi v kraji, kde dávají lišky dobrou noc, mi poskytlo spoustu důvodů k tomu, abych si chtěl SANDONORICO poslechnout znovu a znovu. Ale snad jakoby ani oni sami nechtěli, aby je někdo zbytečně poslouchal, a cesta k jejich nahrávkám byla trnitá, jak už jsem ostatně naznačil výše.
„Nová ZeMě“ to však definitivně napravuje a já musím konstatovat, že dojem z živého vystoupení kapela ve studiu mnohonásobně zesílila. A to tak, že rázem může být vnímána jako zatraceně nebezpečná štika v rybníčku místního symfonického metalu, jakkoliv se tahle kovová kategorie dá definovat různými způsoby, třeba podle zastoupení „symfonických“ prvků, charakteru zpěvu a podobně. Osobně mám na to konto tendenci v produkci kapely vnímat třeba inspiraci ranými NIGHTWISH, ale to je skutečně jen velmi obecná charakteristika.
Ty další pak praví, že SANDONORICO především disponují nesmírně chytlavým autorským rukopisem, který se rozpíná od jemných, přemýšlivých instrumentálek („Počátek“), přes opravdu solidní metal („Pandořina skříňka“), jemné náznaky středověkého folkloru („Sedm vran“) až po krásnou baladu („Zima“) nebo dlouhatánský hudební epos („Osvobození“), někdy až na hranici koncepčního rock/metalového opusu („Karneval“). Že jejich schopnost pracovat s violoncellem a klávesami v typicky metalovém prostředí nezná mezí, díky čemuž dokážou přijít se silnými a nosnými motivy, které znějí opravdu originálně. No, a že projev zpěvačky Zuzany Janišš nemusí být hned vysloveně operní, aby zaujal na první dobrou, a že když se ještě navíc sem tam vkusně doplní growlingem, může to již tak zajímavému celku jenom prospět. Ukázkové protnutí toho všeho a tím pádem i vrchol celého alba pak nalezneme v „Kurtizána a kněz“, prakticky neodolatelné definici celých SANDONORICO v jednom jediném, velkém balení a hudebním příběhu zároveň.
Mám až podezření, že za tím vším bude možná vězet i nějaké to hudební vzdělání, co kolikrát vysloveně až profesorský projev kapely tolik odlišuje od „obyčejného“ domácího symfonického metalu (poznámka o hostování členů sboru Státní opery v Praze v bookletu cédéčka tomu jen nasvědčuje), ale samozřejmě to tak být nemusí. Nelze si však nevšimnout, že „Nová ZeMě“ je prostě něco víc, než jen album od české kapely, která si říká „symfo – metalová“. Je ucelenou metalovou nahrávkou, která má daleko větší, než jen metalové ambice. Je totiž vymalovávána i mnohými jinými než jen kovovými barvami, po celou svou hrací dobu vzbuzuje dojem, že posloucháte něco magického a tajuplného, a nepostrádá ani podobně působivé texty, balancující na hranici konceptu zabývajícího se něčím tak „malicherným“, jako je lidský život. Až se mi vlastně ani nechce věřit, že tahle kapela je „jen“ z České republiky.
1. Zrození
2. Počátek
3. Pandořina skříňka
4. Sedm vran
5. Kurtizána a kněz
6. Převozník
7. Karneval
8. Zima
9. Jenom si berem
10. Padlí andělé
11. Osvobození
12. Nový den
13. Říše věků
Desítka v rychlém kvapíku pádících válů nenechává nikoho na pochybách o čem že to tady bude. Španěle svůj tradiční hejvík hrají natolik tradičním způsobem, že tradičněji už to nejde. Skladby šlapou, refrény trefují cíl, jen do těch legín už se nenacpu.
Death metal, který by se formálně mohl zdát až příliš tradiční, aby se hodnotil nějakými superlativy, přesto se partě z Rochesteru daří v mantinelech klasických stylových klišé budovat skladby, které neuvěřitelně šlapou, mají drive a jakousi "duši".
Poměrně rozporuplná nahrávka. Na jednu stranu slyším spoustu zajímavých technicko-disonantních motivů ve stylu GORGUTS, na stranu druhou mi chybí větší tlak a mnohem hrubější pokožka. Přiznám se, že rovněž nemám kdovíjakou radost ze slabšího vokálu.
Doom a housle, to už tady bylo. Ale doom, dudy, mandolína a citera? Švédi chytře spojují houpavé metalové riffy s folkem, středověkými tradicionály a instrumentací. Hudba je to duchovní i zemitá, smutná i povznášející. Uvidíme, jak ustojí zkoušku časem.
Atmosféra by se na nahrávkách těchto Francouzů dala krájet. Jsou v tom emoce, pestrá škála spíše melancholických nálad a těžké kytarové riffy. Album opět s jistotou plující v mezinárodních vodách vymezených doom metalem, gotickým rockem a sludge metalem.
Belgické trio si na debutovém EP celkem okatě bere za vzor Američany TOOL, ale kompenzují to výrazným ženským vokálem. "The Paranoia, Hysteria" je třeba brát jako rozjezdovou položku. Uvidíme, kam to skupina nasměruje příště, potenciál tu cítím.
V římském castru KATAKLYSM nic nového. Ze shromážděných riffových legií jde stále strach a ani symfonické jezdectvo nevypadá úplně bezzubě. Jenom z toho pořád nevypadává víc, než jen pár solidních skladeb, tentokráte i navzdory velmi zajímavému konceptu.