Kalifornští 40GRIT jsou dalšími z dnes již početné řady (nu)metalových čekatelů na výraznější komerční úspěch. Dopomoci k tomu by jim měla novinková deska, vycházející 10. března s etiketou Metal Blade. Pamětníci si jistě vzpomenou na červenec 1999, kdy 40GRIT předskakovali v pražském Rock Café Billy Milanovi a jeho S.O.D. Tehdy se alespoň v mých očích prezentovali jako méně zdatná kopírka MACHINE HEAD.

... A dá se říci, že i dnešní realita odpovídá stavu z před čtyř let. Nutno však podotknout, že kvalitativní rozdíl mezi učitelem (MACHINE HEAD) a žákem (40GRIT) se v porovnání s posledním počinem MACHINE HEAD dosti zmenšil ve prospěch 40GRIT. A to hlavně díky kvalitám „Nothing To Remember“. O tom nemůže být nejmenších pochyb. Pravda, tato americká čtveřice se nás nikterak nesnaží ohromit ekvilibristickými kousky anebo dokonce přijít s něčím dosud nepoznaným. Jednotlivé skladby se až úzkostlivě drží v mantinelech svého žánru. Zároveň je na současném znění 40GRIT více než patrný odklon od, řekněme, post thrashové kalifornské školy směrem k čitelným a lehce zapamatovatelným melodiím. I přes všechny tyto skutečnosti zůstává pevným základním kamenem muziky 40GRIT tvrdě riffující, místy až těžkotonážní, kytara, čímž pravděpodobně 40GRIT zůstanou pro komunitu vyznávající mainstreamové numetalové spolky i nadále příliš tvrdí a metaloví.

O vokálním projevu Jamese Santiaga se dá říci defacto to samé, co o muzice. Barva jeho hlasu je předurčena pro podobný styl hudby a v některých momentech mi dokonce připomíná Toma Delona z populárních BLINK182. Tenhle příměr však berte s velikou rezervou. Troufám si tvrdit, že z valné většiny je, při vší úctě k ostatním členům kapely, celá muzika 40GRIT postavena na něm. James totiž disponuje schopností vložit do relativně nezáživné skladby potřebné napětí a atmosféru a výsledný produkt je hned o něčem jiném. Typickým příkladem je v pořadí šestá „Pieces“, která je jedním slovem vynikající.
Je však škoda, že ostatní skladby v mnoha případech už tak vynikající momenty nepřinášejí a spíše se nemohu ubránit pocitu, že by některým slušela i kratší stopáž. Slabších momentů však naštěstí tolik není a připouštím, že vyznavač podobně laděné muziky by je ani jako slabé vnímat nemusel. Záleží na úhlu pohledu a zvolíte-li ten správný, s touto deskou určitě neprohloupíte.