Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po tříleté studiové odmlce, ve výročním, třicátém roce své existence přicházejí švédští melodičtí smrťáci AMON AMARTH s dvanáctým řadovým albem. Věrni své tradici inspirace severským dávnověkem se při tom pasují na „Velkou pohanskou armádu“, která má svůj reálný odraz v událostech, jež se odehrály na britských ostrovech v devátém století našeho letopočtu, a tahle stylizace jim znovu úspěšně funguje. Obzvláště tedy když jí celou servírují na pevném a hutném deathmetalovém štítu, úspěšně pokrytém vnadnými melodickými rytinami, na něž je radost pohledět.
Ne, od minulého alba „Berserker“ se toho mnoho nezměnilo, což ovšem nutně neznamená prostor pro nějaké předsudky, skrze něž lze na „The Great Heathen Army“ pohlížet. Naopak, protože právě zmíněný albový předchůdce byl nahrávkou, která zase po čase zadula do kapelních plachet čerstvým a svěžím větrem, takže zněla znovu tak majestátně a mocně, jak si to nejspíš vždycky přála. Bylo to jistě dáno i ústupem od lpění na některých deathmetalových pořádcích, v nichž čistá melodie nemá co pohledávat.
A sázka na tuhle podobu vlastního smrtícího výrazu vyšla kapela i napodruhé, přestože některé její prvotní komentáře na adresu nového alba naznačovaly cosi o opětovném přitvrzení a podržení se právě deathmetalových jistot. Upřímně vlastně ani nevím, co ve chvílích takových vyjádření měli chlapi z AMON AMARTH na mysli, protože novinka je opravdu cokoliv jiného, jen ne opuštění úspěšné hudební formulky z předcházející studiové nahrávky.
Znovu se tedy vydáváme na pomyslný poznávací zájezd do vikingské historie a hraje nám k tomu ten nejhezčí myslitelný soundtrack. Riffy jsou těžké jako obouruční meč v rukách dítěte, tempa akorát taková, aby se do nich dobře houpalo v sedle, zatímco do solidnějšího cvalu přecházejí jen občas, a na pozadí mnohých kytarových vyhrávek a sól pak jeden úplně cítí, jak opojné mohlo být stát se součástí vzpomínané „Velké pohanské armády“. Nemluvě samozřejmě o ryčném murmuru velitele Hegga, který už sám o sobě má obrovský potenciál nepříjemně roztřásat nepřátelské nohy.
V textech nalezneme zajímavé mytologické náměty („Heidrun“, „Skagul Rides With Me“), nechybí ani vtipně vymyšlená a složená pocta „pohanům“ a jejich anglickým protějškům ve skladbě (jak jinak) „Saxons And Vikings“, v níž maximálně sympatickým způsobem hostuje kdo jiný, než Biff Byford z hádejtekteré kapely, a vlastně po celou stopáž alba se nenaskytne příležitost, v níž by si jeden mohl zoufat nad neobjevností či neoriginálností. Grandiózním způsobem to na samotný závěr korunuje mistrovský kus oceli v „The Serpent´s Trail“, v němž exploduje nejen téma pomyslné stezky z říše mrtvých do pekla, ale zejména naprosto mrazivá atmosféra a další jednoduché, ale maximálně účinné kytarové sólo.
Pokud jsou tedy AMON AMARTH na sklonku třetí dekády své existence schopni tvořit takovéhle věci – a oni podle posledních dvou alb zjevně jsou – zdají se jejich další osudy být už teď více než osvícené přízní samotného Odina. Těšme se, že jsme (a budeme, doufejme) u toho.
1. Get in the Ring
2. The Great Heathen Army
3. Heidrun
4. Oden Owns You All
5. Find a Way or Make One
6. Dawn of Norsemen
7. Saxons and Vikings
8. Skagul Rides with Me
9. The Serpent's Trail
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.