Sedmička je prý šťastné číslo. Ale když se jedná o sedmý zářez na loutně, může to také klidně dopadnout úplně jinak. Sedm desek, to už je řádná porce. Jeden aby se bál, že mu vyschne pramen inspirace, medovina v rohu ztratí kořeněnou vůni, tětiva zvlhne, meč zrezne. Zkrátka – že posedmé už se sedmi vagantům sdruženým ve formaci IN EXTREMO nepodaří zapsat se do povědomí posluchačstva albem tak silným, jakým bezpochyby bylo přelomové „Verehrt und Angespien“.

Jenže ono to s tím vysycháním zdaleka není tak horké. Pravda, s odstupem času se předchozí řadovka „Sünder ohne Zügel“ jeví poněkud plochá a nevýrazná, ale komerčnější směr, který na ní IN EXTREMO nabrali, funguje na „Sieben“ výborně. Kapela ho pojala jako průřez všemi vlivy, které německý fenomén formovaly – proto se dočkáte jak živelného jarmarečnictví, středověké baladiky, středověkého bigbítu, rammsteinovských ozev a ovšem také hrsti komerčnějších hitů. Tak různorodá směsice zdánlivě musí působit rozháraným dojmem, ale nebyli by to IN EXTREMO, aby nedodali všem inspiracím nezaměnitelný punc soudržnosti.

Vezměme to od prakořenů kapely – jako reminiscence na dobu, kdy kapela ještě dováděla v neposedném jarmarečním ruchu, se na „Sieben“ objevuje slavný „Davert Tanz“. Jeho podání je jak jinak než strhující, dominují na extatické perkuse všeho druhu a charakteristicky silný zvuk dud Yellow Pfeiffera. Do posmutnělých končin, kde zní tklivá loutna a flétna štká, nás zavede sousední „Melancholie“, podle mého názoru nejlepší skladba od IN EXTREMO vůbec. Kombinace němčiny a francouzštiny a především étericky křehoučká melodie, kterou dotváří jímavě nakřáplý přednes Einhornův. Doby, kdy IN EXTREMO opustili středověk a vydali se vstříc metalové fůzi nejvíce připomene našláplá bigbítovka „Sagrada Trobar“, jejíž titulní motiv pronikavě vřískají šalmaje. Energie z obou světu vržená z reproduktorů tím nejlepším možným způsobem. Éru „Wegt Die Toten“ a „Verehrt und Angespien“ připomene tradiční mariánská poklonka „Ave Maria“, která svým předchůdkyním nezůstává nic dlužna, roztančená „Nymphenzeit“ a neodolatelnou dudáckou melodií vyztužená „Madre Deus“ (byť se v obou posledně zmíněných hodně projevují nu-metalové vlivy). Pravda, už to nejsou ty důsledné předělávky tradicionálů, je znát, že IN EXTREMO chtějí kráčet po svých a nespoléhat na jen na cizí melodie. Možná proto už atmosféra těchto skladeb není tak podmanivá jako kdysi, možná proto postrádají moment překvapení, ale stále je to plnokrevná muzika, která umí rozproudit krev.

Předchozí album zpečetilo pověst IN EXTREMO coby středověce laděných RAMMSTEIN a byť s touhle paralelou tak úplně nesouhlasím, styčné plochy najdete i na téhle desce. Do nu-metalové údernosti je hozená zejména „Albtraum“ s ujetým textem, který popisuje brutální vraždu tetičky. V této skladbě hodnotím především strhující orientální sólo dud a šalmají a též zjevný nadhled, který skladbu příjemně odlehčuje. Ve velmi úderném duchu se nese i „koleda“ „Sefardim“, popisující zrození páně v doprovodu hutného kytarového kraválu, do kterého se mísí charakteristický zvuk nyckelharpy. Za si nejméně povedenou skladbu z tohoto tematické okrouhu považuji „Pferdesegen“, která připomíná neobyčejně nepříjemný germánský kolovrátek, kteroužto impresi jen dotváří ostrý staroněmecký text.

A závěr patří hitům, jak jinak. Na minulém albu vyhrál na celé čáře vampírský zpěv „Vollmond“, „Sieben“ má hitových tahounů více. Především dvě klipovky – Irskem drobátko načichlou Küss Mich s velmi pěknou ústřední melodií a šlapavou „Erdbeermund“, která je pro IN EXTREMO poněkud typičtější. Rozhodně kousky, se kterými se Němci mohou zapsat u širšího obecenstva, a přitom neztratit kredit. Trochu horší je to s ukolébavkou „Mein Kind“, která je sice zajímavá, ale šest minut omílá stále to samé, až vás namouduši ukolébá... což vlastně ukolébavky dělat mají, tak co. Lépe je na tom závěrečná „Segelsetzen“, což je příjemná rocková melodka s aranží ne nepodobnou českým Divokým Billům. Sedmička se z pohledu chytlavosti rozhodně vydařila nejlépe ze všech alb IN EXTREMO...

Pokud vydestiluji lehkou nostalgii a lásku k časům, kdy o německých vagantech věděl málokdo a kdy drhli svou hudbu pěkně od podlahy, nejsem sedmým počinem zklamán ani trochu. Je to pestrý vějíř dobrých skladeb, který hyzdí je několik málo šmouh a skvrnek. Je to hudební duše IN EXTREMO vetknutá do duhového kotoučku... Pánové přinesli na jarmark všechny kůže, které za ta léta odnosili, a přinejmenším stojí za to se u jejich stánku zastavit a naslouchat té zvláštní směsi ozev z minula a moderního lomozu.