Nudné sobotní odpoledne a za okny pošmourné počasí. Ideální čas popadnout ženu a vyrazit na pořádný metalový koncert. V mém případě byl hlad po hudbě opravdu velký, neboť od poslední větší akce, které jsem se účastnil, uběhly téměř tři roky. Tehdy mě donutili vytáhnout paty z baráku američtí TOOL, kdežto tentokrát šlo o metalové dostaveníčko hned čtyř kapel, které se mělo původně uskutečnit již minulý rok. Tipsport arénu na pražském Výstavišti jsem už v minulosti jednou navštívil, ovšem tehdy platil uvnitř haly přísný řád. Tentokrát tu vládla vskutku punková pravidla. Kromě špalíru lidí, kteří si zaplatili stání pod pódiem a měli zvenčí označený i příslušný vchod, jsme my, běžní smrtelníci, marně hledali místo, kudy se do haly dostat. Po menším tápání jsme se nakonec postavili k náhodně vybraným lítačkám a čekali, co bude dál. Kolem půl šesté vypuklo hromadné vpouštění do útrob haly, i když v mém případě to bylo napínavé do poslední chvíle. Velmi aktivní pan sekuriťák totiž bůhvíproč dlouze zkoumal můj svazek klíčů, než usoudil, že nejde o vražednou zbraň a dal mi zelenou.

Měli jsme zaplacené stání vzadu s celým pódiem jako na dlani. Jenže zde vyplula na povrch jedna organizační nehoráznost (jejíchž výhod jsme později sami využili). Bylo naprosto fuk, zdali jste za lístek dali sedm stovek nebo dva litry. Všichni návštěvníci se bez rozdílu mohli pohybovat naprosto všude. Stát na ploše, vybrat si libovolné místo na postranních tribunách, zalézt si do lóže. Dokonce jsem viděl i skupinky lidí, kteří přelezli kovové zábrany a získali tak místa před pódiem, tedy ta nejdražší ze všech. Nikdo nic nehlídal, nikdo nic neřešil. Asi jezdím na koncerty opravdu málo a tohle už je dnes běžný standard. Nevím. Z počátku mi hala přišla až ostudně poloprázdná, ale tahle skutečnost se s postupujícím časem naštěstí zlepšila a hlavní hvězda večera si již mohla užívat solidní les desítek zdvižených rukou.

A teď už tedy něco málo k hudbě. Krátce po šesté vtrhli na pódium UNTO OTHERS, o nichž jsem v životě neslyšel. První myšlenka, která mi při jejich energickém setu prolétla hlavou, zněla: CURE na steroidech. Nesmírně zajímavá fúze metalové divokosti a chmurné gotické náladotvornosti. Posmutnělý přednes s občasnými výbuchy agrese frontmana Gabriela Franca se krásně doplňoval s krystalicky zvonivou kytarou, za níž stál Sebastian Silva. Úsporné, avšak efektní nasvícení scény a nálož energických, emocemi nabitých skladeb. Překvapení. Určitě se v nejbližších dnech s hudbou těchto osobitých chlapců z Oregonu seznámím blíže.

Následovali liverpoolští CARCASS, na které jsme vyrazili především. Hned z kraje jejich výživného setu vyplul na povrch jeden nešvar. Nejsem žádný školený audiofil, ale po celý večer mi přišel zvuk u téměř všech kapel strašně přehulený. Většinou to trvalo jednu, dvě skladby, než se pomyslná zvuková koule rozbila a přetavila do jasněji čitelné struktury. U startovní šlehy „Buried Dreams“ z legendární desky „Heartwork“ tak byla kytarová sóla totálně utopená. Nicméně pak už vše nabralo ten správný směr a Jeff Walker svým typickým přiškrceným krákorem sázel do placu jednu pecku za druhou. Kromě hudby z divokých patologických začátků a kontroverzní desky „Swansong“ nabídla perfektně sehraná kapela poctivý průřez celou svou diskografií. Jakmile letitá hitovka „Incarnated Solvent Abuse“ přešla do notoricky známého sekaného riffování, naskočila mi husí kůže. Prostor pochopitelně dostala i aktuální fošna „Torn Arteries“, ze které kapela krom jiného zahrála i plazivou hymnu „Dance Of Ixtab“. Paráda. Vidět tyhle žánrové průkopníky na vlastní oči byl náš dávný sen, který se splnil.

V průběhu show polských černokněžníků z BEHEMOTH jsme se plynule přesunuli na tribunu, abychom ulevili nohám, protože proč ne? S BEHEMOTH vstoupila na pódium trocha teatrálnosti a siláckých gest. Ze všech kapel měli Poláci asi nejlepší zvuk. Nevím, zdali jde u nich v souvislosti s ozvučením o standard, neboť jsem je naživo viděl poprvé. Od úvodní hymny „Ora Pro Nobis Lucifer“ z přelomového alba „The Satanist“ jela kapela jako dobře promazaný stroj. Snad každou druhou skladbu uvedlo nějaké intro, přičemž se kapela po pódiu pohybovala v předem naprogramovaných trasách. Alespoň mi to tak přišlo. Nergal vyleze na stupínek, zaujme pózu a zvedne paroháče, za ním projde Seth, udělá stylovou otočku a zase se vrátí na příslušné místo označené křížkem. Nic proti. Všechny ty kostýmy, pózy, kouř a ohnivé jazyky plnily stoprocentně svůj účel. Nejvíce mě asi v uších utkvěl Inferno, který to do své střelnice sypal se zarputilostí králíčka Duracella. Celý set zakončila osudovostí načichlá „Chant For Eschaton 2000“ z alba „Satanica“. Vskutku pekelný zážitek.

Příprava pódia pro hlavní hvězdu si vyžádala trochu více času, což chápu. Jakmile show ARCH ENEMY vypukla, zavládlo všeobecné nadšení, nicméně je fér napsat, že Švédové s americkými a kanadskými posilami dojeli ze všech kapel nejvíce na špatný zvuk, a já měl co dělat, abych v tom úvodním bordelu rozpoznal ze řetězu utrženou „Deceiver, Deceiver“ z aktuálního alba. Zhruba od třetí skladby „Ravenous“ už si vše sedlo a já se zaujetím sledoval, kterak Michael Amott řídí svou slavnou obchodní značku. ARCH ENEMY jsem viděl podruhé a zároveň poprvé s Alissou White-Gluz u mikrofonu. Zaujímám ke kapele veskrze neutrální postoj, ovšem musím uznat, že naživo ten svůj „Pure Fucking Metal“ umějí prodat jako málokdo. Alissa byla v neustálém pohybu, hecovala dav, poskakovala, mávala bujnou hřívou, spolehlivě odchroptěla své party a celkově mi připomínala malého čertíka vypuštěného z krabičky. Pánové Amott a Loomis se předháněli v krkolomných sólech, záda jim jistila kráčející hora Sharlee D’Angelo a bicí artilerii spolehlivě drtil kanonýr Daniel Erlandsson. V živém provedení zněla kupodivu skvěle i halekačka „The Eagle Flies Alone“ a závěrečná „Nemesis“ zase potvrdila pověst jedné z nejlepších skladeb, jakou tahle kapela napsala. Spokojenost.

Večer nám mimochodem zpestřil jeden společensky unavený mladík. Seděl pod námi, hlavu na kolenou, kalhoty na půl žerdi. U skladby „War Eternal“ náhle ožil a s opileckou myšlenkou dostat se co nejblíže kapele začal přelézat jednotlivé řady. Samozřejmě, že hnátou zavadil o opěradlo jedné z tribun a skvostně se rozbil. Smích je prý zdravý, tímto tedy neznámému mladíkovi děkuji a doufám, že domů dorazil v jednom kuse. I přes nulovou organizaci uvnitř prostor Tipsport arény a nevyvážený zvuk šlo o povedený večer, který jsme si oba dva náležitě užili. Pokud někdy v budoucnu zase někam vyrazím(e), určitě dám vědět.

foto ilustrační