Konečně je mrtvý. Naposledy vydechl zde uprostřed pouště, obklopen temnotou noci. Definitivně se ho zbavil. Vykonal, co vykonat musel, proč se tedy cítí tak zmatený?  Blouzní, sní či snad bdí? Na tyto úvahy nemá čas. Sedá do auta a uhání kupředu. Přerušovanou žlutou čáru požírá záře světlometů, rozpraskaná vozovka mizí pod koly vozu a rozpolcený řidič musí učinit poslední věc předtím, než jeho zmučená mysl propadne šílenství. Zastavuje před domem, stiskne tlačítko interkomu a odříká důležitou zprávu. Vrací se opět k vozu a tentokrát sešlápne plyn až k podlaze. Hlas řvoucích sirén na sebe nenechá dlouho čekat. V patách má policii a nad sebou krvavý východ slunce, ale na tom nesejde. Hledí před sebe a uvědomuje si, že mezi realitou a snem dochází k prolnutí. Sen zmizí a zmizí i on. Nachází se na cestě bez návratu. Zklamal sebe, svou lásku a navíc je totálně vyšinutý.

Tajemný trojlístek

Pokud máte slabost pro mysteriózní filmy, zákonitě jste se alespoň jednou museli střetnout s tvorbou výstředního Davida Lynche. Výtvarníka, hudebníka, malíře, spisovatele, scénáristy, věčného snílka a v neposlední řadě originálního filmového režiséra. V jeho barvité filmografii můžeme nalézt tklivá lidská dramata, jeden kultovní „detektivní“ seriál a dokonce i ambiciózní sci-fi projekt. Většina jeho typické tvorby je reprezentována především hutnou snovou atmosférou na pomezí noční můry, kde se četné události odvíjejí nelineárně, bez zdánlivě zjevných příčin a srozumitelných vysvětlení. Výsledkem je směs neproniknutelného surrealismu, noirové patiny, zvláštní středoamerické nostalgie a děsivých, často až hororových výjevů. Díky tomu je režisér nezřídka zatracován jako umělec, který sice svými režijními postupy umí mistrně navodit jen těžko napodobitelnou náladu, ale valná většina jeho filmů jsou jen blábolivé nesmysly, bez pevně ukotveného narativního oblouku. Tyto soudy vynášejí hlavně jedinci, kteří pomalu i k běžné mainstreamové produkci vyžadují přibalený manuál pro správné sledování. Abych to upřesnil, i když se dá souhlasit s tím, že některé filmy Davida Lynche jsou zmatené, neznamená to, že nejsou koherentní.

Ostatně, cejchem maximálně pomateného díla bývá označován i znepokojivý neo-noirový thriller Lost Highway (1997). Film, kterým David Lynch započal volně provázanou trilogii s identickými spojnicemi v podobě města Los Angeles a nenasytném soukolí zábavního průmyslu. Stejně jako zde, je i v dalších dílcích trilogie zkoumána propast mezi uměním a životem. Propast, kterou s pomocí ostrých hollywoodských zubů vytváří město zasvěcené showbyznysu, jehož nenasytný chřtán požírá hlavní hrdiny, aby je následně vyplivl a deformované nechal na pospas osudu. Mulholland Drive (2001) se dá s přimhouřenýma očima označit za nejpřístupnější část z trilogie, kdežto Inland Empire (2006) je pro změnu dílo nejvíce vytržené z reality a jeho sledování představuje skutečnou diváckou výzvu. Pro Lost Highway platí, že je z celé trojice jednoznačně nejděsivější a průvodcem po zdejším světě není žena(y), ale muž(i). S celkem klidným svědomím můžeme Lost Highway definovat jako typickou „lynchovinu“, což znamená, že jde o film, který se podstatně více řídí instinktem nežli logikou a má tudíž blíže k rané tvorbě režiséra, na jejímž vrcholu spokojeně trůní depkoidní šílenost Mazací hlava (1977). Jak přesně tedy tento mysteriózní thriller chápat, jak jej správně interpretovat? Nejen na to se v následujícím textu pokusím nalézt odpovědi.

Nová etapa

Devadesátá léta se pomalu blížila k hranicím své první poloviny a David Lynch již před časem udělal tlustou čáru za objemným projektem, který mu ze života ukousl několik let. Mám samozřejmě na mysli seriál Městečko Twin Peaks (1990 - 2017), na jehož námětu pracoval od konce let osmdesátých, a samostatný film Twin Peaks: Ohni se mnou pojď (1992). Tehdy asi jen málokdo tušil, že se o sedmadvacet let později režisér k neobvykle pojatému seriálu vrátí a rozšíří jej o třetí, vskutku halucinační řadu. Režisér si mezi lety 92 - 95 užíval spokojený život nadaného umělce. Jeho výstavy obrazů dorazily dokonce až do Japonska a také si vyzkoušel zcela novou úlohu, neboť se z něj stal dědeček. V průběhu roku 1995 intenzivně uvažoval o podobě dalšího projektu. Původně rekordní sledovanost v mnoha ohledech revolučního seriálu začala s příchodem druhé série povážlivě klesat a nesla s sebou celou řadu neznámých proměnných. O to větším překvapením je, že Lynch původně přemýšlel buď o zhmotnění dalšího seriálu, který by měl tentokrát více pod kontrolou, nebo malé televizní sérii o několika dílech. Projekty plánované na delší trať jsou však z principu téměř vždy finančně náročnější, než jeden samostatný film se střízlivým rozpočtem. Těžko říct jestli by nějaký plnohodnotný snímek vůbec vznikl, kdyby Lynch nemusel řešit otázku peněz. Nicméně vlivem několika letitých i čerstvých inspirativních událostí nakonec přišel zárodek nápadu, na jehož konci bude stát jeden z nejzajímavějších filmových kousků v mistrově galerii.

Sny, knihy a život

Název kapitoly celkem dobře vystihuje inspirační zdroje, kterými se David Lynch často a rád nechává unášet. Sny hrají v životě režiséra velkou úlohu a nejinak tomu bylo i v tomto případě. Jedné noci mu začal znenadání drnčet zvonek u vchodových dveří. David Lynch vstal z postele, přešel k interkomu, stiskl tlačítko a z reproduktoru se ozval zvláštní hlas oznamující, že jistý Dick Laurent je mrtvý. Konec, ticho. Vtip nebo snad omyl? Lynch rychle vykoukl z okna, ale nikdo tam nebyl. Druhý den o tomto incidentu zapáleně přemýšlel. Jeho sousedem byl tehdy herec a komik David L. Lander. Třeba se dotyčný spletl a vzkaz měl být adresován jemu, ale ani Lander o žádném Dicku Laurentovi nikdy nic neslyšel. Jelikož k události došlo během hluboké noci, začal si Lynch pokládat otázku, zdali byl v daný okamžik zcela bdělý a nešlo tedy spíš o výplod jeho bujné fantazie. Přemýšlel o tom všem natolik intenzivně, až si přivodil nepříjemnou noční můru, v níž mu do hlavy několikrát vstoupil záhadný děsivý muž s bledou tváří. Měl to snad být duch neznámého Dicka Laurenta nebo domnělá podoba záhadného cizince u zvonku, kterou si jeho podvědomí vytvořilo? I když už se zvláštní hlas nikdy neozval, posloužil režisérovi  tento zážitek společně s přízrakem ze snů jako podklad pro budoucí scénář.

David Lynch je také velkým příznivcem literatury a jedním z jeho oblíbených autorů je i Barry Gifford. U nás takřka neznámé jméno, v USA však oblíbený spisovatel, básník a příležitostný scénárista, jehož literární tvorba se vyznačuje goticky laděnými příběhy, hravou lyrikou, láskou k americké krajině a je ovlivněna hnutím svobodomyslných beatníků. Na základě jeho románu Wild At Heart: The Story of Sailor and Lula (1990) natočil Lynch ujetou road movie Zběsilost v srdci (1990) s Laurou Dern a Nicolasem Cagem v hlavních rolích. Roku 1992 vydal Gifford krátkou novelu s názvem Night People. Pro tuhle zvláštní sérii čtyř propojených příběhů odehrávajících se v temných koutech amerického jihu, je typické deviantní chování některých postav, krev, násilí páchané z větší míry na ženách a porce originálního černého humoru. Jeden z příběhů například vypráví o dvojici bývalých vězeňkyň, které spolu udržují lesbický vztah, a soustředí se na svou misi. Kráčejí krajinou, kážou evangelium a nechávají za sebou setnuté hlavy nenapravitelných hříšníků. Novela Night People byla dalším cenným zdrojem, z nějž režisér čerpal inspiraci, včetně slovní fráze o „ztracené dálnici“. Především se ale zařekl, že k tvorbě scénáře přizve v budoucnu i samotného spisovatele.

Dne 17. června 1994 seděl David Lynch nehnutě před televizí stejně jako dalších devadesát milionů Američanů. Televizní stanice přerušily přímý přenos z finále NBA na úkor dramatické policejní honičky snímané zpravodajskou helikoptérou. V pronásledovaném bílém SUV Ford Bronco seděl někdejší miláček národa, bývalá hvězda amerického fotbalu, podnikatel a příležitostný herec Orenthal James Simpson, přezdívaný „Juice“. Vůz řídil jeho dobrý kamarád Al Cowlings. O pět dní dříve někdo brutálně ubodal Simpsonovu manželku Nicole Brown Simpson a jejího milence Ronalda Goldmana, který se živil jako číšník v restauraci. O. J. Simpson byl hlavním podezřelým a televize přenášela jeho zoufalý pokus o útěk. I přes usvědčující důkazy dokázal špičkový tým prvotřídních právníků a obhájců v „soudním procesu století“ docílit zproštění Simpsona všech obvinění. Odhaduje se, že verdikt poroty „nevinen“, si 3. října 1995 poslechlo více než sto milionů Američanů sedících u televizorů nebo rádií. Ještě dodejme, že o dva roky později byl Simpson u civilního soudu nakonec po právu shledán zodpovědným za obě vraždy. Lynch přemýšlel, jak obtížné asi je vést život po tom, co vás někdo obviní z dvojnásobné vraždy. Co když takový člověk dokáže tuhle skutečnost ve své hlavě zadusit a vsugerovat si, že je někým jiným? Případ O. J. Simpsona byl jedním z posledních výrazných prvků, které pronikly do konceptu scénáře Lost Highway.

Dva podivíni

Ten telefonát byl dobrý, vlastně moc dobrý. Barry Gifford souhlasil se schůzkou. David Lynch sedl na letadlo a z L.A. odletěl rovnou do města Berkeley, kde se oba umělci sešli v jedné malé restauraci. Na základě svých nápadů a podnětů z novely Night People předhodil režisér do placu jeden zajímavý nápad, ale spisovateli se moc nezamlouval. Potom zkusil něco předložit i spisovatel, jenže tentokrát byl zase nespojený filmař. Oba dva tam chvilku seděli, koukali střídavě na sebe, na frmol venku za okny, na servírku obsluhující zákazníky. Nakonec prolomil rostoucí ticho Lynch. Začal hovořit o člověku, který dorazí na večírek, kde zabředne do diskuse se zvláštním mužem, a během toho rozhovoru mu muž oznámí, že se ve skutečnosti nachází u něj v domě. Gifford okamžitě ožil: „Tohle se mi líbí!“ Přesně od tohoto bodu se oba tvůrci odrazili a začali pracovat na scénáři o „ztracené dálnici“, po níž postavy velkou rychlostí uhání, ovšem na konci té cesty je nečeká ráj, ale spíše zatracení. Dálnice představuje cestu, ať už životní, do hlubin vědomí nebo za dobrodružstvím, a na neznámé cestě je velmi snadné se ztratit.

Další dobré nápady již přicházely samy od sebe a krásně se na sebe vršily. Například Lynch do děje zapracoval motiv VHS kazet, které chodí manželům Fredovi a Renée Madisonovým. Gifford byl zase první, kdo přišel s myšlenkou o dalším příběhu, který by následoval po dovyprávění první dějové linky manželů Madisonových. Tato zvláštní narativní transformace si zdánlivě půjde svou vlastní cestou, ale bude mít zároveň pevné vazby na první polovinu filmu, se kterou v závěru dojde k oboustrannému prolnutí. Jelikož jedním z hlavních motivů snímku Lost Highway je vražda, neváhal Lynch oslovit i pravé detektivy. Velmi brzy přišla nabídka od jistého velitele Whita k návštěvě losangeleského policejního oddělení loupeží a vražd. Na tomto místě se režisér setkal s detektivem Williamsem a detektivem Johnem St. Johnem, kteří mu ochotně odpovídali na zvídavé dotazy. St. John pak Lynche zavedl do místnosti, kde jej nechal osamoceného ve společnosti stohů fotografií, na nichž byly zachyceny oběti vražd. Jistě inspirativní zážitek, který režisérovi vystačil na spousty a spousty dalších znepokojivých nočních můr. Jakmile pak autoři Lynch a Gifford naplno propadli psaní, nedokázali se zastavit. Možná i díky tomu měli celý scénář hotový za jeden měsíc.

Pomocná ruka z Francie

Filmy Davida Lynche se nikdy nevyznačovaly masivními rozpočty ani pompézní výpravou, snad tedy s výjimkou v podobě komerčního sci-fi propadáku Duna (1984). Po tomto bolestném plácnutí přes prsty přišlo prozření. Režisér od té doby soustředil svou pozornost výhradně na vysněné projekty, nad nimiž mohl mít plnou kontrolu a nemusel řešit návratnost mnohamilionových investic. Začátkem devadesátých let podepsal Lynch výhodnou smlouvu na několik filmů s jedním francouzským obchodníkem, filmovým producentem a zároveň vlastníkem produkční společnosti CiBy 2000. Francis Bouygues, jak znělo jméno tohoto úspěšného businessmana, zemřel již v roce 1993 a nové vedení společnosti za pár let filmy úplně přestane produkovat. Pro Davida Lynche to bude znamenat vznesení obžaloby pro porušení smluvních podmínek, ale tyhle palčivé peripetie patří do jiného článku. Důležité je, že na připravovaný projekt Lost Highway uvolnilo CiBy 2000 patnáct milionů dolarů a jako příjemný bonus navíc získal režisér i velmi slušnou finanční zálohu. Jak později vzpomínal, šlo asi o jediné období v životě, kdy si připadal jako bohá,č a pro některé bohaté lidi je příznačné, že si rádi plní své sny.

V případě Davida Lynche šlo o koupi další, již třetí nemovitosti v Hollywood Hills, jen kousek od proslulé ulice Mulholland Drive. Zvláštní dům kombinující japonský čistý design a americkou modernu, navrhl začátkem šedesátých let proslulý americký architekt Frank Lloyd Wright. Lynch plánoval v nově získaném stavení rozsáhlou přestavbu, aby mohl mít konečně své vlastní nahrávací hudební studio. Ovšem nejdříve měl dům ve své stávající podobě sehrát ještě jednu důležitou úlohu. V Lost Highway se stane bydlištěm manželů Madisonových. Důvody jsou jednoduché. Téměř z žádného okna není pořádně vidět ke vchodovým dveřím a navíc je tento dům prošpikován dlouhými chodbami, které končí ve tmě, což Lynch přesně potřeboval. I když drtivá většina rozpočtu pocházela z Francie, herecké obsazení si režisér vybíral výhradně v hollywoodských luzích a hájích. Ostatně i celý film vznikal na území Los Angeles a v jeho přilehlém okolí. A podle čeho si režisér herce vybíral?

Staré i neokoukané tváře

Jméno Billa Pullmana si asi velké množství lidí spojí s režisérem Rolandem Emmerichem, avšak já myslím, že svůj životní výkon tento charismatický herec předvedl právě pod taktovkou Davida Lynche. Ten si ho pro roli saxofonisty Freda Madisona vybral, protože mu jako herec vždy přišel zajímavý a zároveň trestuhodně nevyužitý. Ve filmech hrál do té doby spíše druhé housle, ale Lynch tušil, že za jeho pronikavým pohledem se skrývá daleko větší potenciál. Potřeboval člověka, který dokáže uvěřitelně zahrát podivnou, ale zároveň i trochu vyšinutou postavu, a přesně tohle ze sebe Pullman dokázal vydolovat. Herečka Patricia Arquette je zase prototypem přirozeně krásné ženy. Umí zahrát jak znuděnou manželku, tak okouzlující femme fatale. Na režiséra udělala dojem výkonem v thrilleru Pravdivá romance (1993) od Tonyho Scotta. Nyní jí dal možnost zahrát si nevšední dvojroli, čehož Arquette ráda využila, byť je nutné připustit, že kvůli velkému množství nahých scén zpočátku trochu váhala.

Opravdu zajímavým způsobem se do filmu dostal ostřílený veterán Robert Loggia. Mistr malých, ale skvěle odehraných hereckých partů se před lety vážně ucházel o roli Franka Bootha, sadistického gangstera z filmu Modrý samet (1986), kterého dokonale ztvárnil věčný rebel a potížista Dennis Hopper. Byl to tehdy dlouhý konkurz. Loggia seděl několik hodin v hale a čekal až se bude moci konečně předvést. Jenže Lynch si dávno vybral a navíc se s dvěma jinými herci zasekl při zkoušení nějaké konkrétní scény. Loggia dále seděl a trpělivě čekal, aniž by tušil, že role je už ztracená. Když se konečně odněkud vynořila sekretářka a oznámila herci, že už ho nepotřebují, nastal výbuch. Loggia přiběhl až na plac, kde si režiséra podal a z plných plic na něj řval jako nějaký šílenec. Lynch si incident, při kterém jej na chvilku dokonce ovládl strach, velmi dobře pamatoval, a uvědomil si, že přesně takového člověka potřebuje do Lost Highway. Překvapený herec získal automaticky roli nebezpečného pana Eddyho alias porno magnáta Dicka Laurenta. Muselo to pro něj být opravdu překvapení. Když někoho sprostě seřvete na veřejnosti, asi nečekáte, že se vám v budoucnu ještě ozve.

Tajemný pobledlý muž z Lynchovy noční můry se transformoval do podoby postavy známé jako The Mystery Man. Jeho představitelem se stal Robert Blake. Velmi svérázný a upřímný herec, který vždy dával hlasitě najevo, co si o celém filmovém průmyslu myslí. A rozhodně to nebyla jen slova chvály. Roberta k herectví dotlačili rodiče, aniž by se je o to prosil. Už od tří let ho předhazovali nejrůznějším agentům a ti malého chlapce následně obsazovali do reklam a malých televizních rolí. Coby dospělý herec na sebe upoutal pozornost svým strhujícím výkonem v revolučním thrilleru Chladnokrevně (1967), založeném na skutečné události. Navzdory kontroverzní pověsti si Lynch pozval herce domů, kde spolu několik hodin uvolněně diskutovali. Na režiséra Blake působil dojmem skvělého člověka, který výrazně zvážněl pouze v okamžicích, když se řeč stočila k jeho rodičům, jež z duše nenáviděl. Před Lynchem dokonce prohlásil, jak nesnese pomyšlení na skutečnost, že musel žít v děloze své matky. Osud tomu tak chtěl, že Mystery Man je do dnešních dní jeho poslední ztvárněnou rolí, kterou Blake vzal i navzdory faktu, že scénáři absolutně nerozuměl. Jediné zadání od Lynche znělo, aby měla postava světlé líčení. Blake to ovšem celé posunul o úroveň výš a k výraznému líčení přidal ještě oholené obočí a krátký sestřih.

Organický proces vzniku

Snímek Lost Highway byl natočen za padesát čtyři dnů. Konkrétně od 29. listopadu 1995 do 22. února 1996. Protože technický scénář se příliš nezabýval detailním popisem jednotlivých scén, mohl dát tvůrčí tým volný průchod improvizaci s důrazem kladeným na vizuální stránku filmu. Postem kameramana byl pověřen Peter Deming. Režisér chtěl prostřednictvím filmového média opět poukázat na zjevnou analogii mezi sledováním filmu a sněním. Chtěl snoubit protiklady světla a tmy, skutečnosti a imaginace. Pojem „surrealistický film“ je ze své podstaty zavádějící, neboť surrealismus není ani tak styl, jako umělecký směr. To ovšem neznamená, že by Deming svým nástrojem neuměl vytvořit surrealistické filmové obrazy plné znepokojivých předtuch, snů a zhmotněných představ. Deming často používal pomalé prolínání záběrů, nečekané přechody mezi obrazy, případně uvolnil čočky v objektivu, aby určitou scénu rozostřil. Hned vedle kamery seděl jako správný kormidelník David Lynch se sluchátky na uších, kde měl předtočené některé zvukové stopy a efekty, aby si takzvaně vizualizoval scénář a mohl kameramana řídit. Režisér již tradičně sázel na souhru zvuku a obrazu, tedy skutečnost, že každý jednotlivý zvuk musí danou scénu podporovat a dotvářet ji.

Vzhledem k riziku menších tržeb byl Lynch nucen ustoupit z původně plánovaného natočení filmu v černobílé podobě. I tak se v Lost Highway vyskytuje jen minimum scén točených za denního světla. Snímek si doslova libuje v různých úrovních tmy, která se stává jeho pevnou součástí. Některé sekvence jsou natolik tmavé, že je obtížné vidět, co postavy vlastně dělají. Přesně o to ale Lynchovi a Demingovi šlo. Vytvořit u publika pocit, že se ze tmy může vynořit cokoliv nebo se v ní naopak může něco neurčitého skrývat a dráždit naší fantazii. Pozitivním přístupem dokázal Lynch získat to nejlepší nejen z kameramana a herců, ale také ze všech, kteří se na filmu nějakým způsobem podíleli. Jeden příklad za všechny. Sólo na saxofon, které si střihne postava Freda Madisona, nahrával Lynch s jazzovým hudebníkem Bobem Sheppardem. Hudebník ve studiu Capitol Records dohrál svůj part a režisér na něj nezaujatě zvolal: „To tu bzučel komár? Skoro jsem tě neslyšel.“ Sheppard tedy přitlačil na pilu, ale Lynch trochu posměšným tónem dále pokračoval: „To zní jako když hraješ v kostele. Jsi strašně málo divokej.“ V ten moment se do toho Sheppard obul takovým způsobem, až mu krůpěje potu stékaly po čele. Elektrizující výsledek si můžete poslechnout ve filmu.

Nadupaný sountrack

U hudby ještě zůstaneme. Zhruba v polovině natáčení se David Lynch seznámil s hudebníkem, multiinstrumentalistou a lídrem industriální veličiny NINE INCH NAILS Trentem Reznorem. Režisér za ním jel až do New Orleans, kde ho Reznor seznámil s Marilynem Mansonem, který u něj ve studiu zrovna dodělával své přelomové album "Antichrist Superstar". Možností spolupráce s tak jedinečným režisérem byl hudebník opravdu poctěn. Reznor se stal producentem soundtracku a přímo do filmu dodal i spousty originálních melodií, temných ruchů a zvuků. Původní hudbou do Lost Highway přispěl i režisérův dvorní skladatel Angelo Badalamenti a Barry Adamson. Mimochodem, některé party nahrál Badalamenti s pražským symfonickým orchestrem. Ve filmu kromě původní hudby můžeme zaslechnout i nejedno zvučné jméno tehdejší hudební scény. Výběr skupin a konkrétních skladeb probíral Reznor přímo s Lynchem a výsledná soupiska opravdu stojí za to: DAVID BOWIE, LOU REED, NIN, MARILYN MANSON, RAMMSTEIN, THE SMASHING PUMPKINS. Sountrack k filmu Lost Highway je opravdovou hudební lahůdkou. Do neproniknutelných hlubin samotného filmu se podíváme ve druhé části článku.

Pokračování příště