ARAKAIN slaví čtyřicítku a mnozí z nás se jistě ptají, jak je to sakra možné? Vždyť to přece fakt není tak dávno, co třeba vydali „Black Jacka“, aby zarmoutili všechny své ortodoxní thrashové příznivce, co nechali Marka Žežulku projít konkurzem na pozici bubeníka, kterou jen chvíli před tím tak neuváženě zahodil, co je opustil Aleš Brichta a mnozí, jako třeba autor těchto řádků, se tomu zdráhali uvěřit, a co třeba slavili pětadvacet let ve slávistickém Edenu. Nebo jo?

Ale ano, už je to zkrátka tak, že ARAKAINu prostě je čtyřicet. Čtyřicet let metalu jako řemen, čtyřicet let, v něž by kdysi dávno nikdo nevěřil, protože když vám někdo, komu je plus mínus pětadvacet, těsně po pubertě zpívá „Nechte mi mý mládí, vždyť mi není šedesát“, prostě mu to naopak věříte a ani ve snu by vás nenapadlo, že přes to všechno jemu taky jednou těch šedesát bude. Ale je to tak, co naděláme.

O to lákavější se jevilo shlédnout některý z koncertů oslavného koncertního turné „40 let Tour“, jež vyvrcholí 28. ledna 2023 v pražském O2 Universum (a kde to jistojistě bude ještě opulentnější, jak už to na takových výročních akcích chodí). Náhoda a osud tomu chtěli, že v malé vesnici Draženov u Domažlic (kde kdysi dávno žili vzdálení příbuzní rebela Jana Sladkého Koziny, co způsobil Lomikarovi smrt, a nejmenoval se Kozina, ale po chalupě Rosocha) se v předvečer prvního adventního svěcení po křesťansku usmrcených stromů rozhodli slavit abrahámoviny dva velcí příznivci ARAKAINu, a pro tu příležitost si tam kapelu i s jejím výročním setlistem pozvali. A že byla zvána i široká veřejnost, mohlo se arakainovské výročí naplno rozburácet i na Chodsku.           

Dvouhodinový set to vzal časem pěkně od počátku, takže se začalo poctivým thrashem, což publikum vzalo poněkud vlažně, asi že pamětníků oněch ortodoxních začátků nebylo přítomno tolik. Jasně, většinou už dnes totiž radši nikam nechodí a cucají doma s mámou lahváče u televize. Ale kdo byl přítomen a znal, musel být nadšen. Nástup obstarala „Jsem trochu jako“ a to samo o sobě muselo přítomným zásadně zahřát krev v žilách. Následoval skutečně příkladný „nářez“, v němž sice (subjektivně) chybělo mnoho opomenutých klenotů, ale i tak znamenal spoustu úžasného hudebních zastávek, na jejichž čele stál „Amadeus“ a skutečně nečekaná „Schizofrenie“.

Postupem času se pak ubralo na rychlosti, ale nikoliv samozřejmě na zážitku. Ani „metallicovské“ zvolnění na vzpomínaném albu „Black Jack“ neubralo kapele na autenticitě a i její další produkce, byť thrashovému rámečku už kolikrát nevyhovovala, nebyla z těch, co by posluchačovu pozornost nepoznamenala výrazným způsobem. Dlouho neslyšená „Hlas krve“, skvělá „Kolonie termitů“ s brilantním Brichtovým textem, naprosto famózní „Už ho vezou“ (která jakoby se psala pro Putina, doufejme), krásně civilní „Chtěl bych ti říct“, kterou dal Honza Toužimský jen se španělkou, podobně akusticky uzemňující „Černý koně“, metallicovský riff vykrádající úžasná „Brána iluzí“ či novodobé pecky „Vir“ a „Ďábelská hra“, byla to zkrátka skutečná procházka síní slávy ARAKAINu.

Mimochodem, a to je myslím třeba zdůraznit, pohled na playlist skutečně prozrazoval, jak moc velkou kapelou v domácích poměrech ARAKAIN jsou, a že jednoduše jsou tím největším metalovým tělesem, kterými Česká kotlina kdy disponovala. Vždyť playlistů podobných tomu výročnímu draženovskému by chlapi byli schopni postavit ještě třeba dvakrát tolik a vždycky by to byl nezpochybněný základ proto absolutně vyvedený večer. Schválně: mrkněte dolů pod článek a zkuste si vypočítat, kolik „hitovek“ kapely vám tam chybí? Já jsem jich na první dobrou napočítal hned několik – „Proč?“ samozřejmě v první řadě, vlastně cokoliv dalšího z „Thrash The Trash“, „Gilotina“, „Kamennej anděl“, „Rám křivejch zrcadel“, „Zase spíš v noci sama“, „Marylin“, „Prázdnej kout“ jen skutečnou namátkou… No, kdo z (vás) jiných tohle má?

Bylo samozřejmě nutno si zároveň připustit, že tenhle ARAKAIN už jednoduše není tím, který to před těmi čtyřiceti léty nakopnul. Asi by to vlastně ani nebylo přirozené, vždyť přece není úplně pravděpodobné, aby spolu jakýkoliv mužský kolektiv vydržel nadosmrti v každodenním styku, obzvlášť když většina z něj se cítí být alfa samci. A tak už u téhle oslavy nebyl (a zároveň neříkám, že v O2 Universu nemůže být!) Aleš Brichta, Petr Kolář a Zdeněk Kub, když budu jmenovat ty nejpodstatnější, a pak také pochopitelně Dan Krob, Bob Vondrovic, Štěpán Smetáček a již vzpomínaný Marek Žežulka, co se tedy alespoň „albové“ části historie kapely týče. A třebaže jejich definitivní absence člověku kolikrát přišla šokující, bylo to prostě tak, že život šel dál a kapela jako celek byla vždycky přednější než jedno její, ať už jakýchkoliv důvodů „zbloudilé“, soukolí.        

Na prahu čtyřicátin nám tu tak stál ARAKAIN, který ještě stále tvoří Jiří Urban a Mirek Mach, ve kterém už osmnáct let zpívá Honza Toužimský, o rok méně hraje na bicí Lukáš Doksanský a už neuvěřitelný rok v ní není jeden z jejích někdejších guru Zdeněk Kub. Dohromady to nicméně současné kapele hrálo naprosto bezchybně a že i zvuk se povedl, byly to dvě hodiny, které si každý, kdo někdy alespoň na chvíli podlehl kouzlu oné kapely s tím prapodivným názvem, jejíž uhrančivé logo fascinovalo všechny široko daleko, musel užít do toho nejposlednějšího okamžiku. Tak všechno nejlepší, milý ARAKAINe, ještě nám nějaký ten čas vydrž v téhle formě, a až zase budeš nahrávat nové album, mysli hlavně na nás, na Tvé věrné, co si zasloužíme fakt pořádný kus oceli a ne jen něco málo do počtu v diskografii, aby se neřeklo. Bezpochyby na to stále máš.

Setlist: Jsem trochu jako, Amadeus, Thrash The Trash, Kolonie termitů, Pán bouře, Schizofrenie, Hlas krve, Strom života, Půl století, Už ho vezou, Arakadabra, Démon, Malá a ztracená, Páteční flám, Jednu větu chtěl bych ti říct, Forrest Gump, Černý koně, Nenávidím, Dnes ještě ne, Brána iluzí, Vir, Adrenalin, Ďábelská hra, Apage Satanas