Příběh šestnáctého studiového alba MEGADETH se psal věru velmi dlouho. Nejprve se v podání samotné kapely objevily náznaky, že následovník úspěšného titulu „Dystopia“ (2016) by mohl vyjít už dva roky po něm. Pak ovšem v polovině roku 2019 obletěla svět zpráva o onemocnění Davea Mustainea rakovinou jícnu, z níž se naštěstí nakonec umělecký samorost úspěšně vykřesal. Následně nicméně udeřila covidová pandemie, která veškerý umělecký svět zpomalila a kolikrát i zastavila. Ne tak naštěstí MEGADETH, kteří konečně začali nové album alespoň nahrávat a odtajnili i jeho pracovní název – „The Sick, The Dying… And The Dead!“ – jenž se nakonec ukázal být definitivním.  

Ale to ještě samozřejmě nebylo vše. Na jaře loňského roku vyhodil kapelník Mustaine letitého parťáka a druhý pilíř kapely Davida Ellefsona, neboť si měl po internetu vyměňovat fotky, videa a bůhví, co ještě, s jistou slečnou, která mohla být i nezletilá. Na to konto byly z připravovaného alba dokonce odstraněny i již nahrané Ellefsonovy party a jejich novým zněním byl pověřen starý mazák Steve Di Giorgio (TESTAMENT, DEATH TO ALL).

Skutečně, hotový scénář k napínavému seriálu. Dalo se proto klidně očekávat, že samotné nové album může být trhákem, jemuž se v dosavadní diskografii kapely dostane podobně výraznějšího postavení, jak se to povedlo třeba i již zmíněnému jeho předchůdci „Dystopia“. Ovšem taková očekávání se tentokrát se skutečností jaksi úplně nesetkala. Respektive ne tedy, že by se úplně minula, to jednoduše šest let příprav a samotná osobnost Davea Mustainea už zřejmě předem vylučují, ale k perfektnímu zapadnutí „The Sick, The Dying… And The Dead!“ do formy ideálního alba MEGADETH prostě nedošlo.

Na vině bude především to, že kapela zůstala spíše konzervativní, od svého nejúspěšnějšího thrashově/metalového předobrazu se nechtěla příliš odklánět, a zároveň nebyla příliš odvážná v tom, jak hluboko zajít, když chcete napsat opravdu dobrou novou skladbu. Album se proto odvíjí na vlně starých známých rytmů, riffů a posloupností a onen výraz „odvíjí“ je pro něj vlastně tím úplně nejvýstižnějším. Ano, ono totiž před vámi nefrčí jako namydlený blesk, neubíhá jako voda, dokonce ani jednoduše neodsýpá, ale prostě se odvíjí. S prakticky stále stejným výrazem, u nějž posluchač nakonec vlastně jen čeká, až už to konečně skončí, a je maximálně vděčný za všechny ty okamžiky, které tohle stereotypní „sunutí se“ v pozitivním smyslu naruší. Jako parádní kytarová sóla v titulní skladbě a v „Sacrifice“, zadupávající do země jejich zbývající děj, jako pulsující Di Giorgiova basa, která zase znamená záchytný bod pro „Night Stalkers“, nebo magický úvod „Mission To Mars“, vzbuzující naděje o mnoho větší, než toho pak samotná skladba přinese.                        

Najdou se ale naštěstí i kompletní skladby, které jsou oněmi „okamžiky“, byť pro album jako celek rozhodně nepředstavují žádnou revoluci. Sympaticky mrazivá „Dogs Of Chernobyl“, která konečně přináší refrén jaksepatří, spolehlivě nejlepší kousek celé nahrávky „Killing Time“, jemuž nechybí vůbec nic – je svižný, emotivní, nápaditý a dramatický, podobně barevná „Soldier On!“ a na závěr dejme tomu i „We´ll Be Back“, když už nic jiného, servírující alespoň riff a tempo jako žiletku.

I tak ovšem platí, že dohromady jako celek album „The Sick, The Dying… And The Dead!“ nepůsobí zrovna nejcharismatičtěji a nezakryje to ani působivá scéna s Vicem Rattleheadem na jeho obalu.