16. červenec 1945. Nové Mexiko, vojenská oblast Alamogordo Bombing Range, 35 mil jihovýchodně od ostrova Isla Socorro. Jsou 3:30 ráno a přípravy na akci „Trinity“, jejíž název je inspirován básněmi Johna Donna, právě vrcholí. Otázka spuštění prvního testu atomové bomby teď závisí na vrtoších proměnlivého počasí. Ve 4:00 konečně ustal déšť. Ideální podmínky, za půl hodiny to začne. Italský fyzik v exilu Enrico Fermi se pro snížení napětí sází s kolegy o deset dolarů, že bomba zapálí atmosféru a Nové Mexiko lehne popelem. Robert Oppenheimer je ale skeptický a do poslední chvíle si funkcí bomby není vůbec jistý. Desítky kamer budou celou událost snímat z nejrůznějších úhlů a rozdílných vzdáleností. Odhad ničivé síly je i přes složité propočty hypotetický. Nikdo nedokáže ani přesně určit, jaké množství radioaktivních prvků se dostane do atmosféry. Armáda je v případě nouze připravena evakuovat vzdálené obydlené oblasti. 4:30. Odpočet právě skončil, vědci a armádní špičky pozorují celou událost z bezpečné vzdálenosti uvnitř opevněných bunkrů. Pronikavé světlo jasnější než slunce v pravé poledne ozáří každý objekt v okolí desítek kilometrů od epicentra exploze. Stíny přestanou existovat. Vítr se zvedá společně s teplotou. Čas se zastavil. Je to nádherná a zároveň děsivá podívaná. „Všichni do jednoho jsme zkurvysyni,“ pronese ohromený fyzik Kenneth T. Bainbridge, zatímco Oppenheimer si šeptem opakuje citát z Bhagavadgíty, posvátné knihy hinduistů: „Nyní se stávám Smrtí, ničitelem světů.“

Chladné roky

V okamžiku, kdy lidská inteligence zjistila, jaké síly lze dosáhnout štěpením a slučováním atomových jader, vstoupilo lidstvo do nové éry dějin. Projekt „Manhattan“ vedený americkým teoretickým fyzikem Robertem Oppenheimerem rozjel sled událostí, na jejímž konci stál zrod moderní a do té doby nevídané zbraně hromadného ničení. Nastal atomový věk, jehož hrůznou tvář bude navždy symbolizovat závěrečná fáze druhé světové války, kdy Spojené státy americké úspěšně dokázaly, že pojem „peklo na Zemi“ není jen prázdnou frází nějakého pomateného evangelisty. 6. a 9. srpna roku 1945 došlo ke svržení dvou atomových bomb na japonská města Hirošima a Nagasaki. Krvavá pečeť statisíců mrtvých Japonců přispěla významnou měrou k ukončení nejděsivějšího válečného konfliktu, jaký kdy lidské plémě rozpoutalo. Sotva jeden konflikt skončil, už se rozjížděl další. Tentokrát byl ovšem jiný, tichý, pomalu doutnající, s neustálou tenzí zasévat do milionů lidských srdcí pocity strachu a nejistoty.

Toto táhlé období započaté zhruba v roce 1947, pro které bylo příznačné především vyhrožování, ostré provokace a různé sabotáže, dnes označujeme termínem „studená válka“. Stav permanentního vojenského a politického napětí, zejména mezi SSSR a USA, dosahoval svého maxima v průběhu osmdesátých let. Obě supervelmoci disponovaly (a stále disponují) ohromným množstvím jaderných hlavic, které mohou lusknutím prstů proměnit celou planetu Zemi v hromadu sutin, ale paradoxně fungují i jako „mírová“ zástava. Pověstné červené tlačítko mohou teoreticky stisknout jedni, a ti druzí učiní v odvetném útoku naprosto to samé. Jenže tohle nikdo nechce. Hranice mezi vítězstvím a porážkou by se vzájemně setřely. Osobně si myslím, že kdyby lidstvo princip neřízené řetězové reakce jader těžkých prvků nikdy neobjevilo, už dávno by se naše planeta vařila ve vlastní šťávě. Přesto se hrozba atomové války čas od času skloňuje. Vlastně ani nemusíme trápit paměť a zacházet do dávné minulosti. Bohužel.

Tím se konečně dostáváme ke kinematografii, která mimo jiné dokáže skrze obrazotvornost odrážet, hodnotit či předpovídat chování a skutky lidských bytostí. Filmů s postapokalyptickou a válečnou tematikou vzniklo v průběhu desetiletí bezpočet, ale existuje i hrstka takových, jejichž intenzivní účinek vám dokáže totálně rozhodit vnitřní čakry a přivodit neklidné spaní. Do této kategorie spadá i spekulativní televizní snímek z produkce britské společnosti BBC Vlákna (1984), který nám zkázonosné důsledky atomové války servíruje bez patosu a s neuvěřitelným smyslem pro autentičnost. Každý mladý člověk, který chce zjistit, proč byla generace X tak cynická, by se měl na Vlákna povinně podívat, aby pochopil, jakou budoucnost si lidé tehdy malovali. Všichni v osmdesátých letech žili ve strachu z jaderné války. Vlákna jsou bez nadsázky jedním z nejúčinnějších vyjádření tohoto strachu, jaká se kdy objevila. Pojďme si tedy společně tento znepokojivý snímek připomenout a začněme rovnou u dvojice mužů, bez nichž by nikdy nemohl vzniknout.

Tichý profesionál

Britský filmový a televizní režisér Mick Jackson patrně není mužem, jehož jméno by po vyslovení okamžitě zarezonovalo v mysli každého druhého diváka. Svou systematickou a poctivou prací si ale v pozdějším věku dokázal zajistit letenku za oceán a pro továrnu na sny natočil několik solidních filmů, z nichž ten nejznámější dokonce platil za úspěšný kasovní trhák. Řeč je o romanticky laděném thrilleru Osobní strážce (1992) s tehdy veleslavným Kevinem Costnerem a popovou divou Whitney Houston v hlavních rolích. Rodák z Essexu započal svou filmařskou kariéru v první polovině sedmdesátých let, kdy se jako jeden ze tří režisérů podílel na třináctidílném dokumentárně laděném seriálu The Ascent of Man (1973), který zkoumá vývoj lidské společnosti a její vliv na rozkvět vědních oborů. Od té doby natočil Jackson pro Channel 4 a BBC TV bezpočet televizních dokumentů, seriálů, minisérií a filmů. Valná většina projektů, na nichž se Jackson podílel, sklízela pochvalné uznání z úst odborné kritiky a právě skvělé reference mu do cesty nakonec přihrály nejdůležitější námět jeho profesní kariéry.

Sociální realista

I tak býval označován dnes již zesnulý britský spisovatel, dramatik a scenárista Melvin Barry Hines. Vášnivý amatérský fotbalista a hrdý zastánce dělnické třídy, kterou ve svých literárních dílech často a rád obhajoval. Ještě aby ne, když sám ze stejného prostředí pocházel. Hinesův otec i dědeček byli tvrdě pracujícími horníky. Zmiňovaného dědečka později dokonce zabil zával v dole. Ačkoliv navštěvoval gymnázium Ecclesfield na předměstí Sheffieldu, nastoupil Hines jako důlní učeň ke svému otci, aby se mohl vydat v jeho stopách. O každém úkonu ale moc a hlavně složitě přemýšlel, čímž se stával sám sobě nebezpečným. Jinými slovy používal při práci více mozek než svaly. Horníci, kteří preferovali rychlé reflexy, selský rozum a tvrdé odhodlání, mladíka často napomínali, že je sice velmi inteligentní, ale svou hlavu nepoužívá při práci efektivně. Hines dal na radu a nově si vzal za cíl získat vysokoškolské vzdělání. Protože byl vynikajícím fotbalistou, který reprezentoval anglická gymnázia na mezinárodních utkáních proti Skotsku, vybral si studium tělovýchovy na Loughborough Training College. Tou dobou v sobě také objevil talent pro psaní.

Po studiích v Londýně se vrátil zpět na sever, kde nějaký čas vyučoval tělesnou výchovu a hlavně psal. Jeho první kniha The Blinder (1966) byla o mladém sportovci, duševně rozpolceném mezi láskou k fotbalu a vysokoškolským studiem. Brzy na to začal tvořit scénáře pro rozhlas i televizi a za rohem už na něj čekal opravdový průlom. Vydal svou nejslavnější knihu A Kestrel for a Knave (1968), u nás známou pod názvem Poštolka pro pacholka (1977). Hines knihu adaptoval do podoby scénáře, podle něhož režisér Ken Loach natočil slavné drama Kes (1969), které je zařazeno mezi deset nejlepších filmů britské kinematografie. Příběh o tvrdém životě yorkshirského chlapce z hornické rodiny, nalézajícího útěchu v přátelství s divokou poštolkou, patří mezi ideální ukázku, jež dokonale vystihuje Hinesovu lásku ke svému původu. O životě dělnické třídy psal téměř čtyři dekády a i když někteří poukazovali na ponurost jeho příběhů, Hines vždy dbal na to, aby v textech zdůrazňoval především slušnost a naději skrytou v lidech. Začátkem roku 1984 si ředitel BBC Alasdair Milne objednal zhotovení scénáře, který by se reálně zabýval důsledky jaderné války. Aniž by to Hines tušil, měl se zanedlouho opět výrazně zapsat do dějin kinematografie.

Ustanovení podmínek

Dnes již takřka zapomenutý třicetiminutový dokument A Guide to Armageddon (1982), za nímž stál náš televizní řemeslník Mick Jackson, představoval onu důležitou prvotní jiskru. Dokument velmi autenticky popisoval důsledky svržení atomové bomby na Londýn a ředitel Alasdair Milne si při sledování pomyslel, že právě tento režisér by mohl zhmotnit jeho letitou představu o celovečerním snímku s podobnou tematikou. Jackson nabídku přijal a s ředitelem BBC došel ke vzájemné názorové shodě. Budoucí film bude maximálně realistický, bez falešného sentimentu a sázky na šťastný konec, který by bezútěšné vyznění zbytečně a především nevěrohodně zjemnil. S přihlédnutím k době šlo o odvážný záměr, od kterého podřízení pracovníci šéfa BBC marně odrazovali. Řeči o depresích, panice a případných sebevraždách smetl Alasdair Milne ze stolu. Záměrem připravovaného projektu nebylo vyvolat chaos, ale vznést varovnou, krajně nekompromisní zprávu pro celý svět. Jaderná válka je absolutní nesmysl a jejím rozpoutáním by lidstvo upadlo do věčné temnoty.

Sběr dat

Mick Jackson se vydal do terénu, odhodlán shromáždit co možná nejvíce užitečných informací. Nejprve prostudoval několik krizových scénářů, které zhotovili britští experti pro případ skutečného jaderného útoku. Naplánoval si několik schůzek s předními psychology, neboť potřeboval pochopit chování lidí vystavených extrémním situacím. Jak se budou chovat pár hodin před útokem, během útoku, a co dopad války na samotnou psychiku, jak se mysl vyrovná s globální zkázou a ztrátou blízkých osob? S detaily reálného zobrazení jaderné války pomohly Jacksonovi vědci, lékaři, ale i vojenští odborníci na strategické plánování. Po konzultaci s armádními špičkami došel Jackson k závěru, že děj zasadí do prostředí města Sheffield, neboť v případě skutečného útoku bylo více než pravděpodobné, že si SSSR za cíl vybere průmyslové město v samotném srdci Velké Británie. Díky propracovanému vědeckému článku „Nukleární zima“, publikovanému v roce 1983, neváhal Jackson vycestovat do USA, aby se mohl setkat s jeho autorem a nasál další důležité informace. Astrofyzik a astronom Carl Sagan byl velmi ochotným a hlavně sdílným odborníkem, který měl své hypotézy podložené nejen svými vědeckými pracemi, ale i studiemi současných, případně zesnulých kolegů, včetně uznávaného astronoma Jamese B. Pollacka. 

Sagan popsal Jacksonovi velmi podrobně potenciální atmosférické a klimatické důsledky jaderné války na naší planetu. Vycházel přitom z matematického modelového vzorce, který poukazoval na vychýlení křehké rovnováhy života na Zemi, pokud by došlo k jadernému konfliktu. Jackson si získané informace roztřídil do jednotlivých časových úseků mapujících důsledky katastrofy od prvních hodin po následující dny, týdny, měsíce a roky. Ničivé požáry, radioaktivní mračna, smrtelný radioaktivní déšť, útlum slunečního záření, kritický pokles teplot, zánik rostlinstva a po letech temnoty spalující sluneční žár, který bude díky absenci ozonové vrstvy způsobovat u přeživších nádorová onemocnění a hnisavé oční zákaly. Mick Jackson měl nyní k dispozici velmi ucelený obraz zkázy, jemuž ovšem chybělo důležité pojivo v podobě kvalitního scénáře. Nemusel však o ničem dlouze přemýšlet. Takřka automaticky vyrazil do Sheffieldu za Barrym Hinesem a požádal ho o spolupráci. Tou dobou už platil Hines za uznávaného romanopisce i scénáristu a Jackson věřil, že do projektu přinese silný příběh, empatii a cit pro vystihnutí lidských povah. Nadaný spisovatel poměrně dlouho váhal, ale nakonec na spolupráci kývl. Kdoví, možná jej přesvědčilo zasazení děje do jeho milovaného Sheffieldu.

Malý velký příběh

Barry Hines použil veškeré informace shromážděné Jacksonem, důkladně je nastudoval a začal psát příběh. Jako záminku pro vypuknutí globální války použil rostoucí nepokoje v Íránu. Hrozící převrat v zemi je plně podporován USA, ale SSSR s ním nesouhlasí a přesouvá do města Mashad jaderné hlavice. Spojené státy tedy zmobilizují své vlastní síly a začnou okupovat jižní část země. Napětí nebezpečně houstne a vše směřuje k nevyhnutelnému konci. Spojené státy zaútočí bombardéry na sovětskou základnu v Mashadu, což nakonec vede k oboustrannému použití jaderných zbraní. Navzdory těmto obrovským událostem se Hines v příběhu snažil zachovat komorní náladu. Ostatně v souvislosti se skromným rozpočtem šlo o nezbytný krok. Děj byl pevně svázán s průmyslovým městem Sheffield a veškeré dění ve světě se k obyvatelstvu dostávalo pouze skrze informační zdroje, tedy televizi, tisk a rozhlas. Tím, že scénář téměř nikdy neopustí městkou zástavbu Sheffieldu, pronikla do příběhu nepříjemná, klaustrofobická a krajně skličující atmosféra. Žádná z postav nedisponuje příslovečným božím pohledem a nikdy nezjistí, co se děje mimo jejich zorné pole. Hotový scénář dostal svůj definitivní název Vlákna.

Černá & bílá

Snímek vznikal výhradně v Sheffieldu a jeho přilehlém okolí. Konkurzu se zúčastnilo více než tisíc uchazečů, z nichž režisér upřednostňoval především takové jedince, kteří uměli autenticky předvést strach, nervozitu, panický křik, úlek nebo pláč. Pro ztvárnění hlavních rolí zpočátku Mick Jackson uvažoval o angažování zvučnějších jmen, ale nakonec dal přednost málo okoukaným, případně amatérským hercům, aby se diváci mohli s postavami snadněji ztotožnit. Ačkoliv scénář pracoval s velkým tématem, šlo pořád o televizní projekt, který měl své limity. I z dnešního pohledu je neuvěřitelné, co Jackson dokázal vytvořit s rozpočtem čítajícím zhruba čtyři sta tisíc liber. V době, kdy CGI počítačové efekty ještě zdaleka neexistovaly, přišel režisér s důmyslným klíčováním záběrů, umně zhotoveným fotomontážím, sádrovými a dřevěnými miniaturami, použitím autentických záběrů z požárů nebo mixem protetických odlitků a rajčatového pyré, kterým maskéři na obličejích herců vytvořili ošklivé efekty děsivých popálenin. Velmi efektivním řešením bylo i textové použití chladných statistik a strohých popisů vzrůstající apokalypsy. Mezi scénami se na obrazovce jednoduše objeví krátký text, který informuje, kolik milionů obětí zhruba zemřelo, kolik tun radioaktivního spadu dopadlo na to a to území apod.

Natáčení silně dopadalo i na všechny herce a členy štábu. Nešlo jen o atmosféru zmaru, kterou se režisér snažil na place udržovat, ale i o třeskutou dobu, ve které film vznikal. Povaha příběhu byla zkrátka velmi reálná a traumatická. Herečka a vegetariánka Karen Meagher dodnes s nelibostí vzpomíná na scénu, kdy musela jíst syrové maso z mršiny ovce, aby její postava ukojila hlad v postapokalyptickém prostředí, v němž mělo jídlo nevyčíslitelnou hodnotu. Opravdovou výzvou se pro herečku stala i scéna porodu uprostřed špinavých stájí. Výzvou především proto, neboť v době natáčení ještě Karen Meagher neměla vlastní děti. Zde se ukázalo, jak celý štáb táhl za jeden provaz, aby každá scéna působila celistvě a pokud možno uvěřitelně. Mateřstvím již dotčené členky komparzu předaly herečce spoustu cenných informací, které ji pomohly dostat do výkonu tu správnou dávku autenticity. Každý na place si plně uvědomoval, že není nic důležitější, než poselství tohoto filmu.

Ona soudržnost však bohužel neplatila pro všechny. Mezi režisérem Mickem Jacksonem a scenáristou Barrym Hinesem začalo krátce po první klapce narůstat napětí. Oba měli diametrálně odlišné povahy a oba pocházeli z odlišného prostředí. Přestávali si rozumět jak po profesní, tak po lidské stránce. Hines trávil na place až nezvyklé množství času a měl tendenci režisérovi do všeho „kecat“. Jacksona jeho neustálé připomínky pochopitelně frustrovaly a vzájemné slovní potyčky na sebe tím pádem nenechaly dlouho čekat. Velmi těžce scénárista nesl zakomponování hlasu vypravěče přímo do filmu, který podle něj narušoval dramatickou výstavbu příběhu o obyčejných lidech uprostřed neobyčejné situace. Přišlo mu, že Jackson svým přístupem film degraduje na úroveň televizního dokumentu a odstavuje tak samotný příběh na druhou kolej. Navzdory těmto peripetiím se však podařilo dotáhnout film do zdárného konce a o tom, že jeho výpovědní hodnota neztratila nic ze své síly, se přesvědčíme v následující kapitole.

Zkáza v přímém přenose

Děj filmu je v tomto případě celkem strohý a míří rovnou k jádru věci, bez jakéhokoliv větvení a zbytečného zdržování. Stupňující se eskalace napětí v Íránu je rozbuškou, která mezi USA a SSSR vyvolá termonukleární válku. Film nám představí několik postav, jejichž optikou budeme celé dění vnímat a minimálně s jednou dojdeme až k samotným branám postapokalyptického pekla. Hlavními protagonisty jsou mladí lidé Ruth Beckett (Karen Meagher) a Jimmy Kemp (Reece Dinsdale). Poznáme jejich rozdílné rodiny i svízel, do níž se kvůli neplánovanému těhotenství oba dostali. Na pozadí urychlené svatby, zařizování bytu a dalších záležitostí běžného života mezitím kriticky houstne atmosféra ve světě. V momentě, kdy první jaderná puma exploduje, už není cesty zpět. Pro těhotnou Ruth právě začala nejtěžší zkouška jejího života. Avšak projít touto výzvou neznamená zvítězit, ale pouze o trochu oddálit vlastní smrt.

Svou obsahovou i minimalisticky pojatou formální stránkou jsou Vlákna natolik sugestivním dílem, že je vlastně ani nejde někomu vyloženě doporučit, ale jde spíše o něco, před čím ostatní varujete. Může za to především skutečnost, jak Vlákna detailně pracují s hypotetickými následky budoucí termonukleární zkázy, kterou sledujeme z perspektivy dvou středostavovských rodin žijících na území Velké Británie. Tím se dostáváme k jedinečnému způsobu vyprávění, s nímž snímek pracuje. Jde vlastně o mix polodokumentárního stylu a komorního dramatu ze života jedné zamilované dvojice. Při první projekci se nás Vlákna záměrně snaží zmást předložením rádoby stěžejní zápletky, aby si tak připravily půdu pro uštědření nemilosrdné facky. Princip je jednoduchý a krutý zároveň. Osudy Ruth a Jimmyho se neustále cyklicky střídají s vizuálními a zvukovými útržky různých zpravodajských relací. Ačkoliv je nám z těchto zpráv jasné, že katastrofa dříve nebo později opravdu přijde, pořád jsme myšlenkově napojeni na ústřední dvojici hrdinů. Vlákna se tváří, že zápletka okolo neplánovaného těhotenství je důležitá a žene vyprávění kupředu. Dokonce i setkání rodičů Ruth a Jimmyho tuto iluzi podporují.

Tento chyták je ještě umocněn všeobecným ignorováním stupňujících se hrozeb. Hlas z rádia upozorňuje na rostoucí krizi v Íránu, ale netrpělivá ruka stanici přeladí, televizní hlasatelka hovoří o odvetných opatřeních USA vůči SSSR, avšak znuděný barman přepne kanál, neboť má dojem, že osazenstvo podniku nejeví o zprávy přílišný zájem. Není snad tato kolektivní apatie a odtržení od světového dění, které má dopad na náš každodenní život, poplatná i dnešní době? Vždyť i události z kraje tohoto roku šokovaly značnou část světa navzdory faktu, že varovné signály se k nám pokradmu přibližovaly ze všech stran. Stejně překvapivě jako v případě náhlého vyhlášení války nebo invaze, Vlákna zasáhnou naše smysly v okamžiku, kdy se rozezní sirény upozorňující na jaderný útok. Přesně v ten moment film naplno odkryje svou pravou tvář a zdánlivou důležitost postupně budované zápletky rozmetá nemilosrdně na kusy. V ulicích zavládne chaos, na obzoru se tyčí atomový hřib a Jimmy se marně snaží dostat ke své těhotné novomanželce. Je to naposledy, co Jimmyho vidíme. Ústřední bod zmizel a my sledujeme následky nebývalé apokalypsy s bezútěšnými detaily zničeného Sheffieldu posetém zbytky ohořelých lidských těl. Starý svět zmizel v bouři jaderné vichřice a vše, co bylo kdysi normální, rázem přestalo existovat.

Od této chvíle dosahuje formální stránka filmu svou nestrojenou syrovostí až hororové úrovně. Nemoci z ozáření, popáleniny, ohnivý blizzard, kolaps infrastruktury, nedostatek jídla, nulová zdravotní péče, to vše se odehrává velmi vážně, bez příkras a mechanicky. Nenajdete zde žádné scény hádajících se diplomatů nebo vojenských vůdců. Je tu pouze pár pod zemí skrytých šedivých úředníků, jejichž tváře jsou zahaleny cigaretovým kouřem, zatímco po radioaktivním povrchu se pohybují obyčejní lidé, kteří proplouvají něčím nepředstavitelným. Nic zde není senzační ani nereálné, není tu žádný hollywoodský lesk a snaha o heroismus, naopak. Všechno je to příšerné. Impérium bylo proměněno v hromadu sutin a moci se postupně ujímá stanné právo. Tato skutečnost je podtržena zobrazením dopravního policisty s automatickou puškou a bílou maskou halící jeho popálenou tvář. Novodobý symbol autority kráčí jako šílený kat podél vysokého plotu, za nímž se tísni stovky vyděšených očí, a svou zbraní se snaží udržet pořádek v prostředí, jemuž vládne chaos a zmar.

Minimalismus filmu pramenící z podstaty televizního formátu a nízkého rozpočtu paradoxně posiluje jeho zdrcující vyznění. Kamera takřka nikdy neopustí hranice Sheffieldu. Stejně jako hlavní postavy se i divák může pouze domnívat, jak je na tom zbytek světa, byť útržkovité informace a doprovodný hlas vypravěče (výborný Paul Vaughan) nevěstí vůbec nic dobrého. Sledujeme dokonalé rozpuštění řádu a zánik civilizovaného světa. Nástup nukleární zimy je prvním krokem k postupnému sestupu Anglie na úroveň agrární společnosti uvězněné do absolutní „středověké“ temnoty.

Degradace společnosti, v níž peníze nemají žádný význam, a zobrazení malých, často postižených dětí s omezenou slovní zásobou, kterým je zapovězeno vzdělání, patří mezi nejotřesnější okamžiky snímku Vlákna. Hranice, která odděluje civilizaci a animální divokost, se vzájemně stírá, neboť základní pudová vlastnost přežít zavrhuje logiku a složité uvažování. Krok za krokem, minutu za minutou nás Vlákna stahují do tenat nekončícího šílenství. Když mentálně zaostalá dcera zbavena veškerých emocí šťouchá prstem do své umírající matky, která ve třiceti vypadá na sedmdesát let, vzbuzuje to v člověku opravdové pocity zoufalství. Drastický kontrast mezi prvním a druhým dějstvím filmu zalézá hluboko do morku kostí a otřásá naší vnitřní rovnováhou. Není snadné sedět na gauči a sledovat tuhle vizi s ledovým klidem. Je těžké konfrontovat se s tou hrůzou. Pohled na všechen ten úpadek způsobený lidskou blbostí a arogancí nutí diváka k vlastní důsledné introspekci. Možná, že právě v tom jsou Vlákna tak jedinečná.

Aktuální poselství

Snímek Vlákna byl společností BBC poprvé odvysílán v noci 23. září 1984 a jeho televizní premiéra zaznamenala rekordní sledovanost. Britští novináři tuto událost pojmenovali jako „noc, kdy země nespala“. Ironií osudu je, že ve stejném roce do kin vstoupil i depresivní snímek 1984 natočený na základě stejnojmenného dystopického románu George Orwella. Ani jeden z filmů nevykresloval budoucnost lidstva v pozitivních barvách. Vlákna měla na společnost obrovský dopad a o důvodech, proč byl v Británii film po několika týdnech zcela stažen z vysílání, můžeme pouze spekulovat. I tak ale snímek bodoval u divácké a kritické obce a dokázal proměnit několik nominací prestižního ocenění BAFTA. A sice za nejlepší film, výpravu, kameru a střih. Vlákna si postupně razila cestu do všech koutů světa. 13. ledna 1985 jej kabelová televize oficiálně uvedla i ve Spojených státech a dle ověřených informací film hluboce otřásl tehdejším úřadujícím prezidentem Ronaldem Reaganem. Mise byla úspěšně splněna, protože Vlákna vyvolala bouřlivé diskuse na globální úrovni, které se více než kdy předtím začaly zabývat otázkou třetí světové války.

Doba, do níž Vlákna tak rázně vkročila, opravdu nebyla příznivá. Na celé planetě probíhala řada malých i větších konfliktů ve snaze podpořit jednu či druhou supervelmoc. Závody ve zbrojení jely na plné obrátky, budovaly se vojenské koalice a vedly se boje s civilisty, které nezřídka přerostly do podoby regulérních občanských válek. Je smutné, že i když SSSR a USA patřily v druhé světové válce mezi spojence, nedokázaly se nakonec shodnout v politické filosofii ani v názorech na uspořádání poválečného světa. Toto permanentní pnutí doprovázené vzájemnými toxickými plivanci a provokacemi má a vždy bude mít největší dopad na duševní kondici civilního obyvatelstva. Přestože jsou osmdesátá léta dávno v trapu, zůstává varovné poselství snímku Vlákna, který byl v průběhu času označen jako nejděsivější televizní projekt všech dob, nadále aktuální. Možná je dnes jejich zhoubné memento ještě daleko aktuálnější než v době premiéry. Tohle není pochvala, ale pouze suché konstatování.