THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Marvel ještě nikdy nečelil tak nelehkému úkolu. Hlavní herec obsazený pro roli Black Panthera, Chadwick Boseman, který se pro tuto postavu hodil jako málokdo jiný, nedávno zemřel. Studio tak stálo před rozhodnutím, co udělat s jednou z nejvýraznějších příběhových linek, kterou započali vtažením Wakandy do Marvel Cinematic Universe. Popravdě jsem se toho, jak se s nuceným příběhovým zvratem popasují, bál asi nejvíce. Nakonec se ukázalo, že se smrtí Bosemana se tvůrci vypořádali asi nejlépe, co to jen šlo. Začátek filmu je vkusným a svým způsobem komorním vzdáním holdu.
Poté se celá Wakanda musí vypořádat s tím, že odešel její vůdce. Celá země, která sedí na zásobách drahocenného vibrania, se musí vyrovnat s tím, že se na ni začíná upírat celosvětová pozornost. A to díky tomu, že bez T’Chally ostatní státy cítí, že mají šanci oslabenou zemi využít pro své účely. Počátek tak působí jako politický thriller s několika akčními scénami. Bravo. To se přímo nabízelo a já čekám, jak se to vyvrbí, protože politické téma se nabízí i s příchodem Namora a Talokanské podvodní říše.
Talokanský lid je tu zpočátku také vykreslen naprosto skvěle. Scéna, kde se objevují podvodní lidé, v sobě nese prvky pravověrného hororu. Navíc sem skvěle zapadá i výborný a velmi výrazný vizuál talokanských – byť když jsem poprvé viděl gigantická brka, kterými je ozdobena koruna jedné z hlavních bojovnic, tak jsem se začal ošívat. Oranžová ptačí péra na hlavě modré bojovnice, pocházející z hlubin oceánů? Beru na milost. První akční scéna s talokanskými hází moji pozornost úplně jiným směrem. Dává tušit, že tato „rasa“ bude pro všechny těžký oříšek. Říkám si bravo podruhé, tohle opravdu v Marvelu ještě nebylo.
Pokud se podaří vykreslit jednu z nejpodivnějších postav Marvelu nějak rozumně, tak je snad vyhráno. Přeci jen, týpek v zelených trenkách, který má na nohou malá křidélka… Jak to udělat, aby nepůsobil legračně? Ale i to se podařilo. Mexický herec Tenoch Huerta překvapil. Dokázal Namorovi vdechnout důstojnost. Namor dokáže působit jako hrozba. Současně celkem dobře chápete jeho motivace. Kde jeho příběh začíná kulhat, je začátek a konec. Je tu scéna, která se snaží vysvětlit počátek talokanského lidu a Namora samotného. A tady jsem to buďto nepochopil nebo je celá jeho story dílem přihlouplá, a navíc lehce překombinovaná.
Kde film ale selhává zcela, je jeho závěr. Vše se zvrhává do bojových scén, které mnohdy mají dost špatné CGI. To byste od blockbusteru tohoto typu nečekali. Zdaleka ne všude, ale lacině působící scény tu jsou a zbytečně kazí dojem z talokanského nebo wakandského prostoru. Mnohem zásadnější než trikové scény jsou lacině působící scénáristická rozhodnutí, která ani zdaleka nejsou dostatečně vybudovaná. Film ve svém úvodu rozdá karty způsobem, jenž dává naději v něco opravdu zajímavého. A to nakonec nepřijde. Byť se mnohé části snaží působit mnohem vážněji, než je u Marvelu běžné, a jsou tu scény, které působí téměř až artově. Bohužel se to opět nepodařilo dotáhnout.
Co se ale pochválit musí, je soundtrack. Jsou projekty, kde mě švédský skladatel Ludwig Göransson vyloženě iritoval, ale tady musím smeknout klobouček. Používá rap, africky působící rytmiku, domorodé nástroje i jazyky. Scénám s talokanským lidem dal zcela jedinečný sounddesign i motivy. Tady se povedlo téměř vše. Podobně mohu vypíchnout akční soubojové scény „tělo na tělo“ – hlavně ze začátku filmu. Pochválit lze po skvěle rozehraném úvodu i to, že ačkoliv jde o druhý nejdelší film z MCU, tak jsem se nenudil.
Pak tu je ale ještě pár otravných bugů, které jsem nezmínil. Film obsahuje celou řadu velmi silných ženských hrdinek, které třeba nejsou ani bílé ani heterosexuální. Skvěle mu to sedne a nepůsobí to nijak vyumělkovaně. Když ale poněkolikáté zazní narážka na bílé kolonizátory, přijde mi to trochu zbytečné. Dále tu představuje novou postavu, která by měla mít i svůj vlastní seriál a tato nová figura je odfláknutá po všech stránkách. Byť se kolem této postavy otáčí vlastně celý příběh filmu, nedokážu se zbavit dojmu, že je tu tak trochu navíc. Naprosto hrozná je pak zbroj, kterou má v závěrečném boji. A to tedy není jediná, protože všechny designy „nových zbrojí“ budí až nepatřičný dojem. Sečteno a podrženo, opět mám rozporuplné pocity. Film si skvěle nakročil, ale pak spadnul do standardního klišé, které nedokázal patřičně prodat. Škoda.
Stejná story. Po slibném, zajímavém rozjezdu pád do rutiny.
6,5 / 10
USA, 2022, 161 min
Režie: Ryan Coogler
Scénář: Ryan Coogler, Joe Robert Cole
Kamera: Autumn Durald
Hudba: Ludwig Göransson
Hrají: Letitia Wright, Lupita Nyong'o, Winston Duke, Angela Bassett, Danai Gurira, Martin Freeman, Tenoch Huerta, Lake Bell, Michaela Coel, Florence Kasumba, Dominique Thorne, Curtis Bannister, Isaach De Bankolé, Mabel Cadena, Gigi Bermingham, Grace Junot, Kamaru Usman, Richard Schiff, Janeshia Adams-Ginyard, Julia Louis-Dreyfus, Michael B. Jordan, Chadwick Boseman (a.z.), Bill Barrett (méně)
Produkce: Kevin Feige, Nate Moore
Střih: Kelley Dixon, Jennifer Lame, Michael P. Shawver
Zvuk: Peter J. Devlin
Scénografie: Hannah Beachler, Lisa K. Sessions
Masky: Joel Harlow
Kostýmy: Mobolaji Dawodu
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.