Od Andora jsem nic nečekal. Rogue One se mi moc nelíbilo. Trailery vypadaly vlastně celkem podivně. Chyba! Andor je v rámci Star Wars vybroušený diamant, který výrazně vyčnívá z celého universa. Přiznám se, že po posledních seriálových pokusech studia Disney vytěžit téma hvězdných válek, mě začala přecházet chuť konzumovat cokoliv dalšího. Určité napnuté chvění a nostalgii jsem prožil se sedmou sérií skvělé animované ságy Clone Wars. Naději dal i první díl zatím poslední trilogie, ale pak? Nic moc. Všemi opěvovaný Mandalorian mě nevtáhnul. Bobba Fett a Obi Van Kenobi jsou díla, která vyloženě špiní odkaz těch postav. Bad Batch byla po všech stranách plochá a průměrná. Visions měla zajímavý narativ, ale z výsledku jsem nijak nadšený nebyl. Ojedinělým zlepšením byla jednohubka Příběhy rytířů Jedi, ale vlastně šlo o jedinou vlaštovku v tom hejnu průměrných nebo přímo nepříjemných vran, které Disney vypouští do světa. Pak se těšte na nějakého Andora.

Musím ještě říci, že Rogue One jsem si dal po dlouhých létech znovu a, ačkoliv zpětně pár věcí nedává smysl, protože se ne všemi událostmi z Andora zřejmě počítalo, funguje celý film po seriálu mnohem více. Alespoň chápete, co se zhruba dělo před tím a k určitým postavám máte bližší vztah.

Co přesně dělá Andor jinak než záplava ostatních Star Wars počinů od Disneye? Nesnaží se děj stavět na již známých charakterech. Jasně, Andora jako takového znáte z jednoho filmu, ale vlastně nic moc o něm nevíte. A Rogue One měla ve své době ten problém, že nedokázala diváka citově investovat do žádné své postavy. V závěru se snažila cedit emoce s umíracím finále, ale mně to bylo vlastně úplně jedno. Na postavách mi nezáleželo. Andor na to jde úplně jinak. Má poměrně pomalý rozjezd a dává si načas. Postavy buduje postupně v jednotlivých situacích, takže vám je nasvěcuje z různých úhlů. Hlavní hrdinové nejsou černobílí. A o tom sám Andor vlastně mluví ve chvíli, kdy se láme děj v Rogue One. „Dělali jsme hrozné věci pro Alianci. Jsme tu sabotéři, špióni a vrazi“. Přesně do tohoto šedého odstínu nás celý seriál hází.

Hrdinové ale nejsou jen na straně Aliance. Celkem dost času strávíme s dvěma ambiciózními lidmi na Imperiální straně. Seriál se snaží zkoumat jejich motivace a nechává nás pochopit, proč svou cestu považují za tu správnou. Skrze rodinné zázemí. Skrze selhání. Skrze ambice v Imperiální Bezpečnostní agentuře. Tady si poprvé uvědomíte, že jste součástí light verze Orwellovské vize ve světě Star Wars. Tony Gilroy se tu hluboce zakousnul do tématu, který nám žádný jiný filmový nebo seriálový počin ze světa Star Wars nedokázal zprostředkovat. Ukazuje Imperiální totalitu a nesvobodu. Nikoliv skrze bojové akční scény. Ukazuje něco, co jsme mohli někde v hloubi tušit, ale nyní to obnažuje v celé své zrůdnosti.

Moc impéria navíc ukazuje na spoustě frontách. Od vězeňského systému, přes běžný život na planetách na okraji až po senátní balancování nad propastí. Tady bych se možná zastavil. Dějová linka senátorky a pozdější prezidentky Nové Republiky Mon Mothmy působí, jako by do Andora téměř nepatřila, ale za mě byla vždy tou nejočekávanější. Tu tíseň a paranoiu chandrilské senátorky, která se snaží prosazovat neprosaditelné v Senátu a druhou rukou maximálně podporovat povstalce se podařilo vymalovat tak, jak málokterou situaci v dějinách celého světa. Bere postavu, která se jen sporadicky mihla v několika filmech a seriálech, a dává jí hloubku, příběh a obrovskou sílu. Právě na ní tvůrci nejlépe demonstrují tyranii, kterou Palpatine zavedl. Z pohledu práce s postavami ve světě Star Wars je tohle mistrovské dílo.

Pojďme si ještě něco říci k příběhu jako takovému. Sleduje Andora ve flashbaccích vlastně od jeho šesti let na planetě Kenari. Zjišťujeme odkud pochází, příběh jeho adoptivní rodiny a následně i aktuálního prostředí a vztahů. Hned na počátku seriál nakousává téma Andorovy sestry, ke kterému už se nevrací, a podobných linek je ti více. Zřejmě střelivo do dalších sérií.

Hlavní dějová linka se odehrává zhruba pět let před událostmi Rogue One. Jakmile Andor potkává tajemného překupníka Luthena Reala, je vytržen z života na planetě Ferixx. Je tu první mise pro Povstalce. Máte možnost vidět, kdo doopravdy povstalce tvoří. Není to právě idylka, ale rozhádaný pytel blech, který je nejistý sám sebou. I císařské vojsko má ale více rozměrů. Postavy nejsou definovány jako čiré zlo. Vidíme jejich rodiny a části osudů, které je dovedly tam, kde jsou. V této části Andora je i krásně vidět etiku Impéria, práci s domorodým obyvatelstvem, útlaku to tak dává další rozměr. Další linka seriálu se točí kolem vězeňství, o té se asi nebudu rozepisovat více, jen naznačím, že právě tyto epizody si pro sebe herecky krade postava, kterou ztvárnil Andy Serkis.

Už u prvních epizod si plně uvědomíte, jak rafinovaně se tu pracuje s napětím. Jediný přelet TIE Fighteru tu působí jako opravdová hrozba. V celém seriálu se poměrně dost šetří se Stormtroopery, když už se ale objeví, má to důvod a rozhodně nejsou jen laciným cílem nebo tajtrlíkem v bílém brnění, který svojí zbraní nikdy nic netrefí. Téměř nikdy jich nevidíte opravdu hodně pohromadě, ale když už jsou, je více než znát, že dorazila „imperiální armáda“ a bude to mít své konsekvence.

Samostatnou kapitolou je fanservis. Ten tu samozřejmě je, ale neřve na vás z každého koutu. Zůstává částečně skryt. Vyskytují se tu postavy jako Wulff Yularen a seriál jimi opět doplňuje příběhové oblouky postav, které máte možnost znát hlavně ze seriálů. Jakoby mimoděk se tu naráží na události, které jsou pro fans Star Wars celkem zásadní, ale běžný divák si jich nevšimne. Veškerý fanservis je tak ve stejném polostínu jako charaktery většiny postav. Snad nejviditelnější dávkou je tak Raelův obchod, který je rájem pro fajnšmekry. Herní fanoušci se tu mohou těšit ze zbroje Starkillera, který byl učedníkem Lorda Vadera, nebo z masky Jedijského mistra Plo Koona, který na planetě Shili objevil malou Ahsoku Tano a přivedl ji do chrámu k výuce.

Už jsem tu několikrát zmínil politický rozměr seriálu. Samozřejmě tu jsou i špionské a akční pasáže. Opět ve formě, jakou nám žádné jiné Star Wars nenaservírovaly. Ať už jde o scénu, kdy Luthen Rael uniká Imperiální hlídce nebo Andorův dramatický odlet z planety Aldhani při velmi specifické astronomické události, která dodává vesmírné honičce další rozměr. Ale i pozemní operace mají v sobě něco zemitého a hmatatelného. Závěrečná „bitva“ je vlastně jen o pár vojácích, ale vy jste do ní citově investovaní více něž kdykoliv před tím. Vše je přitom jen o tom, jak precizně je vystavěn scénář, na který tu tvůrci měli dost času.

Tony Gilroy vlastně nebyl prvním tvůrcem Andora. Studio Disney mu projekt svěřilo až poté, co nebylo spokojeno s výstupy předchozího týmu, a tentokrát šlo asi o ten nejlepší krok, co mohli udělat. Stejné štěstí Andora potkalo i co se hudby týče. O ni se totiž postaral oskarový Nicholas Britell, který vdechl projektu jedinečný sound design a některé scény z velké míry stojí právě na hudbě.

Andor je jiný. Krom řady hereckých hvězd a plastických postav nabízí konečně i vyzrálý příběh, který může stát sám o sobě. Nepotřebujete vidět všechny filmy a seriály kolem – pokud to uděláte, budete vnímat jen další rozměr celého projektu. Andor ale obstojí i sám o sobě, a to je něco, co je ve Star Wars universu celkem unikátní věc.