Opřená zády o zeď se pomalu sune k zemi, přičemž svým pohledem nepřestává hypnotizovat protější dveře, za kterými určitě stojí on, její manžel. S hrudníkem provrtaným kulkou velké ráže, leží vedle v místnosti mrtvý milenec. Ona je teď určitě na řadě. Je to trest za její nevěru. Trest žárlivého manžela, který vstal z hrobu, aby dokončil svou pomstu. Nespouští pohled ze dveří a oběma rukama křečovitě svírá zbraň. Čeká na správný okamžik. Kužel světla pronikající skrze škvíru pootevřených dveří, naruší nečekaný pohyb. Abby stiskne kohoutek a rána z výstřelu zaplní volný prostor. Tělo za dveřmi se po krátké chvilce sesune k zemi. „Nebojím se tě, Marty,“ pronese odhodlaně Abby. Smrtelně prostřelený cizinec propukne v hlasitý smích a pobaveně odpoví: „Dobře, madam. Jestli ho uvidím, určitě mu to řeknu.“

Joel & Ethan

Úvodník, který jste právě dočetli, je ukázkovým příkladem rafinovanosti scénáře, na jehož základech Joel Coen (1954) a Ethan Coen (1957) vybudovali svůj nesmrtelný filmový debut. Legendární bratrské duo přitom na realizaci moderně pojatého noirového thrilleru Zbytečná krutost (1984) nepotřebovalo ani nějaký závratný rozpočet. Naopak! Spíše se zdá, že každá penny navíc by narušila jedinečnou lehce mysteriózní atmosféru, která ze snímku o zvláštním milostném trojúhelníku doslova sálá. Ačkoliv jejich syrová prvotina tu a tam pomrkává po mistru hrůzy Alfredu Hitchcockovi, skýtá v sobě především jen těžko napodobitelný autorský otisk a specifický vizuální styl, jehož podstatu bratři vynalézavě rozvíjeli v řadě dalších filmařských počinů. Zbytečná krutost sice působí na několika místech trochu neotesaně, což dává smysl vzhledem k faktu, že se jedná o debut, ale hlavní síla filmu spočívá ve způsobu vyprávění, neboť všechno, co se v něm děje, vyvolává dojem nezbytnosti. Dojem vycházející z definice příčiny a důsledku.

Zbytečná krutost rovněž publikum mate svou žánrovou rozháraností, poněvadž film velmi nevšedním způsobem kombinuje krimi, černý humor a mysteriózní drama se špetkou hororu. I v tom lze spatřovat jakési pomyslné okno do budoucí kariéry bratří Coenů, kteří během následujících let ve svých výtvorech vystřídají snad všechny myslitelné žánry, které budou zároveň s velkou oblibou parodovat nebo rovnou podkopávat jejich pravidla. Nevšední gangsterka Millerova křižovatka (1990), kultovní krimi Fargo (1996), bizarní komedie The Big Lebowski (1998) či osobitý western Opravdová kuráž (2010). Tihle bratři se zkrátka nebojí ničeho, byť musím přiznat, že jejich poslední filmové příspěvky mě míjejí obloukem. O některém ze zmíněných snímků si třeba jednou povíme v jiném článku. Vraťme se teď raději na skok do dávné minulosti, kdy si dva sourozenci snili svůj sen o vzdálené filmové kariéře.

Dětské filmařské duo

Rodáci z Minnesoty Joel a Ethan tíhli k filmu od útlého dětství. Doma v obýváku měla rodina velkou televizi a protože rodiče bývali vlivem práce časově zaneprázdněni, mohli bratři bezostyšně hltat jeden film za druhým. Velmi si oblíbili především staré americké gangsterky, komedie a italskou kinematografii padesátých let. Matka Rena byla odbornicí na historii umění a otec židovského původu Edward Coen vyučoval ekonomii na univerzitě. Ani jeden z rodičů u svých dětí nikdy nepotlačoval jejich zájmy. Možná i díky tomu oba bratři nakonec propadli filmařskému řemeslu, zatímco jejich starší sestra Deborah, která měla vždy v oblibě odbornou literaturu, to dotáhla na uznávanou psychiatričku. O tři roky starší Joel si dokázal díky rozvážce novin a sekání trávníků v sousedství našetřit dostatek peněz pro koupi kamery Vivitar Super 8. Zhruba v polovině šedesátých let tak oba bratři začali tvořit své první filmařské pokusy, do nichž aktivně zapojovali svou sestru i kamaráda Marka Zimeringa.

Cílem těchto amatérských pokusů bylo pokud možno věrně interpretovat scénky i celé sekvence ze svých oblíbených filmů. Joel se spíše držel režijních otěží, zatímco Ethan sepisoval primitivní scénáře, korigoval herce, případně si i sám stoupal před objektiv kamery. Je pravdou, že i dnes je Joel všeobecně brán jako hlavní režisér, kdežto Ethan má mít na svědomí převážně producentské práce a psaní scénářů. Tohle však není úplně přesné. Bratři pracují jako sehraný tým a byť jeden stojí opravdu více za kamerou, zatímco druhý krotí produkční chaos, plody práce jsou výsledkem jejich úzké spolupráce. Vybírají společně herce, hudební skladatele, píšou scénáře, zasahují do finálního střihu atd. Pouto si udrželi i během společných studií na St. Louis Park High School (Minnesota) a soukromé vysoké škole svobodných umění Simon’s Rock (Massachusetts). Pomalu se blížil konec sedmdesátých let a dva mladí filmový nadšenci budou v rukách zanedlouho držet výborný autorský scénář a přemýšlet, jak s ním naloží. S prázdnými kapsami se totiž filmy točí jen velmi obtížně.

V nouzi poznáš přítele

Z kraje osmdesátých let už se starší z bratrů Joel pohyboval úspěšně ve filmovém průmyslu. Pracoval jako asistent produkce na různých televizních pořadech, malých filmových projektech a hudebních videoklipech, které tou dobou zažívaly díky zbrusu nové hudební stanici MTV obrovský boom. Během tohoto období získával Joel jednak spousty cenných zkušeností, ale také v sobě objevil výrazný cit pro filmový střih, čehož velice rád využil jeho kamarád, amatérský režisér Sam Raimi. Ten zrovna dokončoval svůj ze země vydupaný projekt Lesní duch (1981) s Brucem Campbellem v hlavní roli. Měl sice hromadu řádně krvavého filmového materiálu, ale pouze základní zkušenosti se střihem, s nímž mu pomáhala nezkušená amatérská střihačka a kamarádka Edna Ruth. Dobrosrdečný Joel v tom parťáka samozřejmě nenechal, obzvláště když věděl, co všechno musel Raimi pro zhmotnění svého snu absolvovat. Společně se svým bratrem mu pomohl nepřehledný sled záběrů ukočírovat a poskládat v logickém sledu za sebe. Joel rovněž Edně Ruth asistoval jako pomocný střihač. Tato nezanedbatelná výpomoc se bratrům o necelé dva roky vrátí i s úroky.

Zabiják démonů zasahuje!

Ten scénář spolu bratři ladili několik měsíců. V pozdějších časech napíšou ještě řadu příběhů, které prodají různým filmovým studiím, ale toto vyšperkované spící dítě toužili probudit vlastními silami. Jenže jak na to? Oba měli řádná zaměstnání, ale pravidelné příjmy ani zdaleka nestačily pokrýt výrobu celovečerního filmu. Svému projektu dali jméno „Blood Simple“ dle stejného termínu, který se vyskytl v románu Red Harvest (1929) od amerického spisovatele Dashiella Hammetta. Autor takto popisoval stav, kdy mají dlouhodobé násilné situace negativní dopad na lidskou mysl. Příběh Zbytečné krutosti se odehrává v Texasu a sleduje podivínského majitele baru, který si najme bezskrupulózního soukromého detektiva, jež má za peníze zabít jeho ženu a jejího milence. Scénář velmi neotřelým způsobem kombinuje prvky filmu noir a hororu, do kterých zlehka proniká černý humor. Ač je příběh ve své podstatě až triviálně prostý, obsahuje celou řadu rafinovaně zakomponovaných zvratů, které budou ve filmové podobě záměrně mást úsudky postav a zvyšovat napětí u publika.

Koncem roku 1981 došlo k důležitému setkání. Joel Coen se účastnil jednoho večírku na Manhattanu, kde narazil na kameramana a čerstvého absolventa filmové školy (NYU) Barryho Sonnenfelda. Pokud vám to jméno něco říká, pak vězte, že Sonnenfeld je dnes znám především jako režisér a jeho nejznámějšími počiny jsou oba díly Addamsovy rodiny (1991 - 1993). Každopádně. Toho večera zabředl Joel s mladým kameramanem do diskuse, z níž se vyklubala konkrétní nabídka. Oba bratři došli společně k zajímavému nápadu, který by jim teoreticky mohl pomoci sehnat kýžených sedm set tisíc dolarů pro realizaci filmu. Celá idea se opírala o zhotovení fiktivního traileru, jehož úkolem bylo nalákat potenciální investory. Tento krátkometrážní snímek/trailer by vycházel z jedné konkrétní scény obsažené ve scénáři a jediné, co Joel momentálně potřeboval, byla vyškolená ruka profesionála. Sonnenfeld, který si nedávno koupil použitou 16mm kameru, hozenou rukavici nadšeně zvedl, neboť ho velmi zaujala příběhová linka celého scénáře.

Nyní jen stačilo sehnat nějakou hereckou tvář, člověka, jež by v onom fiktivním traileru ztvárnil hlavní úlohu. Je pochopitelně jasné, že když ve světě filmu neznamenáte nic, těžko vám na spolupráci kývne formát typu Al Pacina. Na řadu tak přišel přátelský revanš ze strany režiséra Sama Raimiho. Ten dal bratrům kontakt na Bruce Campbella. Toho Campbella, který ve známost vešel jako Ash Williams, pokořitel démonického zla. Ačkoliv snímek Lesní duch neplatil v době premiéry za kasovní trhák, pomalu mu rostl kultovní status a stávalo se z něj žhavé podpultové zboží. Úměrně s tím se do povědomí lidí logicky dostávala i podoba hlavní hvězdy filmu. Coenovci za účasti kameramana Barryho Sonnenfelda a herce Bruce Campbella zhotovili stylizovaný trailer o délce dvou minut a dvaceti vteřin. Temná noc, záběry na rozbité sklo a ruku, která láduje náboje do bubínku revolveru. Lopata udržuje krok se záhadnou postavou a ostrou hranou škrtá o povrch asfaltové silnice. Z auta vypadne postřelený majitel baru s tváří Campbella, záhadná postava jej dostihne a lopatou mu zasadí smrtící úder. Stylové, působivé a nápadité.

Dolar za dolarem

S hotovým trailerem začali bratři obcházet soukromé zubní ordinace, různé investory, nezávislé producenty, ležérní zbohatlíky, zkrátka kohokoliv, kdo by mohl na projekt teoreticky přispět vyšší částkou. Byla to dlouhá cesta, protože investice do nezávislého filmu není zpravidla nikdy výnosnou záležitostí. Jednotlivé částky poskytovaly hlavně lidé, pro které bylo filmové umění vášní a měli k němu blízký vztah. I proto bratrům trvalo více než rok, než se kýžené částce dostali na dosah. Nemalým obnosem přispěl i jistý Daniel Bacaner, kterého trailer doslova uchvátil a protože ve filmovém prostředí uměl celkem chodit, získal zároveň funkci výkonného producenta, jehož hlavním úkolem bylo propagovat povedenou ukázku na vyšších místech. Oproti očekávání se výše rozpočtu zastavila na krásném jednom a půl milionu dolarů. Z Barryho Sonnenfelda učinili bratři hlavního kameramana a obklopeni začínajícími případně amatérskými herci započali vytoužené osmitýdenní natáčení. Film Zbytečná krutost vznikal během podzimu roku 1982 v texaských městech Hutto a Austin. Z časových i finančních důvodů se následná postprodukce značně protáhla a film byl dokončen až na konci roku 1983. Snaha a trpělivost se více než vyplatily.

Sestupná spirála

Jádro tohoto komorně laděného příběhu je v zásadě prosté. Podivínský majitel baru Julian Marty (Dan Hedaya) neprožívá zrovna veselé životní období. Už nějakou dobu podezřívá svého zaměstnance Raye (John Getz) z nečisté hry. Přesněji řečeno je přesvědčen o tom, že mu Ray chodí za manželkou Abby (Frances McDormand). Bohužel žárlivý Marty příliš neumí jednat s lidmi a k řešení problémů využívá velmi primitivní leč účinná řešení. Nejen, že si najme soukromého detektiva, který definitivně potvrdí jeho obavy, ale po marné snaze dostat Abby zpět se navíc pevně rozhodne nechat oba milence odstranit. Když nemůže mít Abby on, nebude ji mít nikdo. Na scénu tak opět přichází morálně zkažený detektiv Loren Visser (M. Emmet Walsh), který na nabídku kývne a v rámci vybudování pevného alibi pošle Martyho na ryby. Přislíbená odměna za vraždu dvou lidí má činit deset tisíc dolarů. Peníze to sice nejsou špatné, ale riskovat křeslo kvůli dvou lidem? Prohnanost detektiva nezná mezí a tak vymyslí způsob, jak získat odměnu, zbavit se všech nepohodlných svědků a ještě za sebou elegantně zamést veškeré stopy. Geniální plány však neexistují.

Hlavním motivem snímku Zbytečná krutost je nezdravá touha po vlastnictví, kontrola nad životy druhých a hamižnost, která dříve či později přivede všechny postavy do záhuby. Podstata scénáře nutí figurky na nebezpečné šachovnici dělat složitá rozhodnutí, která je v konečném důsledku uvězní do krvavé noční můry, z níž není úniku. Vývoj všech dějových linek připomíná tak trochu uroboros, tedy symbol hada, co požírá svůj vlastní ocas. Krok za krokem, jedním hrozným činem za druhým, zcela jasně a logicky směřují všichni ke svému sebezničení, neboť jedna špatná věc vede přirozeně k další, ještě mnohem horší. Tak třeba výchozí zápletka. Marty se rozhodne nechat svou ženu a jejího milence zabít, což je rozhodně špatné rozhodnutí nejen z morálního hlediska. Důsledkem tohoto kroku je průstřel hrudníku a pohřbení zaživa. Plánoval si Marty takový konec? Určitě ne. Může si za svůj chmurný osud? Bezpochyby. Uvedený příklad má svůj počátek, evoluční vývoj a vyústění, ale Coenovci umějí variantu toho samého obsáhnout i na daleko menším prostoru.

Ideálním příkladem budiž slavná závěrečná sekvence s mužem v místnosti, jehož ruka je připíchnuta nožem k okennímu parapetu v docela jiné místnosti. Co tomu předcházelo a jak se postava do tak svízelné situace dostala? Při zpětném pohledu dává vše perfektní smysl, včetně způsobu, jakým se muž snaží ruku osvobodit. Zbytečná krutost nesází na složitou psychologii postav. Každý čin je víceméně odpovědí na čin předchozí, přičemž motiv je vždy stejný: vrozený pud sebezáchovy pevně svázaný s pocity viny a paranoii. I malé na první pohled zanedbatelné detaily tu mají své místo a každá individuální volba má logické opodstatnění. Vtipné však je, že výsledná stavba umíchaná ze všech jednotlivých rozhodnutí a titěrných detailů připomíná zmatený labyrint plný ostrých zatáček.

Divák ví od počátku všechno, nic mu není utajeno a pouze se zaujetím sleduje zmatenost postav, jimž neustále scházejí podstatné části informací. Výsledkem jsou domněnky, polopravdy, křivá obvinění a téměř nadpřirozený motiv o manželovi, který se vrátil ze záhrobí. Jsem si naprosto jist, že se bratři při vymýšlení všech ďábelských kliček ve scénáři nesmírně bavili. Je rovněž příjemné sledovat, jak si tvůrčí duo vypůjčuje různá vizuální témata či žánrová klišé a svým jedinečným uchopením z nich dělá originální prvky. Namísto svůdné manipulátorky, typické pro klasickou noirovou detektivku, je zde docela obyčejná a chybující žena. Místo odhodlaného detektiva v dlouhém černém plášti sledujeme věčně zpocené hovado nízkých mravů, pro něhož lidský život neznamená nic. Zrovna tak klišé o zdánlivě mrtvém padouchovi, který nečekaně obživne, aby diváky naposledy vyděsil, působí v podání bratří Coenů až nečekaně realisticky a navíc se stává funkční ingrediencí až do závěrečných titulků. Způsob, jakým Coenovci kombinují napětí a nadsázku prostě nemá chybu.

Technická stránka filmu je parádní a minimálně stejně hravá jako scénář. Kamera se líně plazí po barové desce až k hlavě spícího opilce, kterou elegantně „překročí“ a pokračuje v cestě. Detailní záběr na střep z rozbité skleněné tabulky, jehož ostrá hrana se zařezává do ušního lalůčku. Ze zdi vycházející světelné kužely vzniklé po vypálených kulkách. Dlouhá sekvence s pohřbíváním zaživa zase svou výstavbou evokuje čistokrevný horor. Nápadité vizuální prvky se zde často prolínají s výbornými výkony herců. Tak třeba vrcholná verbální konfrontace mezi Martym a Rayem má v sobě až neuvěřitelné napětí. Odehrává se v noci za barem. Marty sedí na schodech a jedovatými slovy obviňuje i uráží svého soka v lásce. Během okamžiku, kdy zhrzený barman vloží do dialogu největší míru intenzity, vlétne do vedle zavěšené elektrické lampy na hubení hmyzu komár a jiskřivý výboj jeho dramatický výstup dokonale umocní. Pochvalu si určitě zaslouží celý ústřední herecký kvintet, kde naprosto každý odvádí stoprocentní práci. Neokoukaná Frances McDormand je krásně naivní, John Getz nebojácný, Dan Hedaya citově chladný, Samm-Art Williams má srdce na pravém místě a M. Emmet Walsh je skutečně slizák par excellence. Jednoduše, paráda!

Málo peněz, hodně chvály

Snímek Zbytečná krutost byl veřejnosti prvně promítnut 12. října 1984 na NYFF (Newyorský filmový festival). Rozhodně nešlo o nějakou velkou událost, nehledě na skromnou reklamní kampaň. Kultovní status režijní prvotiny bratří Coenů rostl jen velmi pomalu, ale téměř okamžitě od svého uvedení bodoval u odborné kritiky, a to v opravdu velkém měřítku. S trochou nadsázky se dá říci, že na Zbytečnou krutost prakticky nevycházely špatné recenze. Snímek byl často popisován jako brutální černohumorný vtip, podtržený precizní filmařskou vynalézavostí. Pochvalu si odnesla i minimalisticky pojatá klavírní hudba od Cartera Burwella a plíživá kamera Barryho Sonnenfelda. Sem tam někdo v negativní rovině zmínil znepokojivý realismus násilných scén a občasná hluchá místa v příběhu, což je vlastně jediná věc, kterou bych filmu vytkl i já. Tedy myslím tu rozvleklost, násilí plní ve filmu svůj daný účel a rozhodně není samoúčelné. Bratři si svého vymodleného debutu dodnes velmi cení a jsou po právu pyšní na skutečnost, že veškeré finance nutné pro jeho realizaci získali díky vlastnoručně zhotovenému traileru. Joel Coen během natáčení navíc poznal svou budoucí ženu Frances McDormand, se kterou spokojeně žije do dnešních dní.

Funkční i dnes

Zbytečná krutost je pochmurný thriller s neo-noirovými vizuálními prvky. Temná komedie zasazená do zapadlých zákoutí Texasu, kde humor nevytvářejí potrhlé gagy, ale rozpor mezi tím, co si postavy myslí, že vědí, a tím, co ví divák. Tragické charaktery, které se svými mylnými domněnkami plují na nebezpečných kolizních kurzech, vzbuzují politováníhodné pocity, ale jsou zároveň i zdrojem sžíravé zábavy. Ačkoliv nám Coenovci předkládají celkem absurdní pohled na fungování osudu, nikdy se nás při sledování nezmocní pocit, že by byl příběh mechanicky podaný nebo snad uměle vykonstruovaný. Nejen z toho důvodu stojí Zbytečná krutost za připomínku. Se svou rafinovanou výstavbou, technickou vyspělostí a několika legendárními výjevy, bez problémů obstojí i dnes. Málokterý režisér se může pochlubit takovým debutem. Kdoví? Možná, že v tomto případě odvedla svou práci hned dvojnásobná dávka talentu.