Když v roce 2004 vtrhli Němci DISILLUSION na scénu albem "Back To Times Of Splendor", bylo to příjemné překvapení. Jejich melodický a progresivní death metal měl všechny potřebné vlastnosti a ingredience, aby oslovil tehdejší fanoušky žánru. A nejen to. I s odstupem téměř dvou desítek let je to stále kladně hodnocené dílo. Pokud bych teď začal vyjmenovávat důvody, proč byla jejich prvotina tak úspěšná, zřejmě bych se pak začal opakovat při popisu aktuální desky. Tyto dva počiny mají totiž co do stylového zasazení, kompoziční a aranžérské stránky i způsobu prezentace hodně společného. "Ayam" působí až jako reinkarnace těch starých časů, které DISILLUSION přetrhli v roce 2006 rozporuplným albem "Gloria". Tehdy se jejich poněkud experimentální, industriálem deformovaný metal již nesetkal s takovým pochopením. Možná i to poslalo skupinu do ústraní a nakonec téměř do zapomnění.

Když pak v roce 2019 přišlo obrození albem "The Liberation", bylo to dílo naznačující snahu navázat na úspěšný debut, ale i pokusit se znít vyzráleji a dospěleji. Tyto kontroverze na sebe trochu narážely, přesto byl návrat skupiny příjemný a ukazoval, že Andy Schmidt svou skupinu naočkoval druhou mízou. Čtvrté album "Ayam" je pak již zralým ovocem jeho snažení. Obavy, že jako na "Gloria" odskočí k nějakým experimentům se nesplnily, výsledek je naopak vycizelováním a obohacením předchozího počinu a částečně i onou reinkarnací síly debutu. Přesto se skupina tak úplně neopakuje, využívá sice podobných melodických postupů i aranží, ještě mnohem více ale sází na epické a rozvláčné kompozice, ve kterých si hraje s náladami a hudebními vrstvami, plynule přechází mezi jednotlivými motivy a šikovně klade důraz i uvolňuje. Principy jsou to pro skupinu již osvědčené. Rozdíl tak je možno hledat především ve finálním vyznění, které působí propracovaněji a o stupeň jemněji než na debutu, a to i díky Andyho vokálu, který je vyzrálý a mnohem uvolněnější než na "The Liberation", kde občas v melodických pasážích nebyl až tak přesvědčivý. Na "Ayam" je jeho zpěv o mnoho dokonalejší, dokáže i ostře kousnout, ale hlavní síla je v jeho citlivé poloze držící se klidně konejšivého tónu. Vyznění skladeb tak v některých případech sklouzává až do progrockových aranží a právě v těchto polohách to skupině sluší úplně nejvíc.

DISILLUSION posunuli svou epičnost o kus dál do emotivní melancholie, což jsou polohy, které na "Ayam" nabraly na působivosti a překvapivě se staly nosnými momenty alba. Přesto jde o desku oplývající ještě větší pestrostí než předchůdci a rozhodně neztratila ani dravý metalový švih. Se samozřejmým půvabem se přesouvá tam a zpět mezi heavy ostrými a jemnými pasážemi. Obsahuje rozmáchlé kompozice, třeba "From the Embers" disponující napětím nebo pompézní otvírák "Am Abgrund", proměnlivý, plný energie i uvolnění, vokálních kontrastů i zajímavých prvků včetně partů dechových nástrojů. Ale i přímočařejší hitovou klipovku "Tormento" postavenou na silném melodickém motivu. Kontrastní "Abide the Storm" zase svádí pomyslnou bitvu melancholie s agresivním důrazem. Uvolněná jemnost části "Longhope", "Nine Days" a především "Driftwood" naopak chvílemi připomene rozjímavé album "Damnation" od OPETH. Je tam ta náladová aura, která fungovala tehdy a zjevně má své místo i v dnešní době. Přesto je jedním z důvodů, proč je třeba o současných DISILLUSION mluvit i v kontextu doby a přiznat, že jejich tvorba se nese i s určitým odérem retra. Je pak jen na konkrétním posluchači, zda takové kulisy přivítá, nebo ne. Vždyť v dnešní době se daří velkému množství kapel, které si na vytěžování minulosti nezakrytě postavily image. A proč ne? Nakonec stejně záleží jen na tom, jestli je daná hudba silná a působivá, zda dokáže uchvátit a upoutat, má prostě tu správnou auru, aby potěšila. A v tomto ohledu se to Němcům zjevně povedlo minimálně u velké části fanoušků jejich prvotiny, což věcně doložím i umístěním na pátém místě v žebříčku nejlepších desek roku 2022 dle hodnocení zde na Metalopolis (METAL VALHALLA 2022).