THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Co jsem... Komu? Ufff. Popořádku. UHRILEHTO hrají black metal. Jsem si vědom, že pouze vyslovením této věty jednoduché znesvěcuji black metal přímo neodpustitelně, ale nějak tenhle úklid komunálního odpadu začít musím. Kapela má za sebou pár dem a dvě alba, z nichž to, které právě teď ohledávám, jest nejnovější. Kapela se sestává z několika pomalovaných členů s nevyslovitelnými jmény. Taktéž se sestává z bubenického automatu, který programovali zřejmě v JZD Slušovice, soudě alespoň dle bohatosti základních sestav. BUM ČVACHT (střední tempo), BUM ČVACHT-BUM ČVACHT ČVACHT (středně rychlé tempo). A BUM ČVAAAAAAACHT (středně rychlé tempo se dvěma kopáky).
Album se sestává z kompozic. Vlastně dekompozic. Dekompozice odvozují svou podstatu z hymnického black metalu. Krade se především z alb DIMMU BORGIR a CRADLE OF FILTH, ale vzhledem ke kvalitě realizování ukradeného nehrozí, že by se některá z veličin ohradila. Pokud půjdeme odspoda, máme tady zmíněný bubenický automat, který valí stereotypně své oblíbené BUM-ČVACHT a basu, kterou neslyším. Trochu výše se tyčí umakartové klávesové stěny. Snaží se tvářit velmi satansky a apokalypticky, ale výsledkem jsou příšerné pseudoorchestrální mňouky a skřeky, které jen málokdy stvoří něco skutečně zajímavého a atmosferického. Asi nejlépe dopadá sólová kytara. Vyloženě made in Suomi – spousta kudrlinek, vyhrávek a vlastně jedno nekončící sólo, které by však po deseti minutách začalo lézt na nervy i stoikům. Co nezprasí sólovka doprásknou riffy, které jsou místy tak dementní, že by znechutily i old school punkera. Kolikrát jsem byl v očekávání, kdy pěvec začne skřehotem neuměle deklamovat: ájemenetykrejsta ájemenanakejsta! Nezačal, což je škoda, neboť bych si aspoň mohl říci, že to kluci nemyslí vážně. Jenže on Sir Niddhog dále skřehotá své apokalyptické sejtn 666 vize a myslí to, žel jahve, ďábel a celý pantheon, vážně. Osvědčeným hřebem do rakve je pak rozkladnost písní... Ty se sypou jako písek v přesýpacích hodinách a není síly, která by je udržela pohromadě. Není nápadu. Není ničeho. Marnost. Marnost. Marnost.
Po tomhle sympho-metalovém otřesu se sbírám jen pozvolna. Album se vleče jak čokl s přeraženým hřbetem, atmosféra se nedostavuje, invence dáví opodál. Nezbývá, než v souvislosti s názvem kapely vzpomenout legendární cimrmanologické citace: To je proti uhrům? Jak proti Uhrům, tak proti Rakušákům... a dodat s Jiráskem: tohle je proti všem!
P.S. podle všeho to, co jsem považoval za bicí automat je ve skutečnosti živý bubeník... No, bubeník...
Marný pokus o střednětempý epický black metal sestřeluje totální diletantismus rytmické sekce, nulová invence a ukrutná dekompozičnost kompozic. Rád bych řekl aspoň něco pozitivního... to nám venku krásně prší, že?!
3 / 10
1. History has it´s scars
2. Not of this bastard world
3. Aliencity of deprivement
4. Scapegoats and ragdolls
5. Thorn´s of requiem below
6. Profane deathwish apocalypse
7. Damnated grace of life
8. Rapture in despair
9. Suicide at the cemetary
10. Vitutus Millenium
11. Through the years of bitterness
Vitutus Millenium (2003)
Viha Ja Ikuinen Vitutus (2000)
Vydáno: 2003
Vydavatel: Schwarzdorm Records
Stopáž: 52:37
Produkce: Uhrilehto
Studio: Watercastle
Kontakt: UHRILEHTO, Oksalankuja 1 b 8, 40820 HAAPANIEMI, Finland.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.