Při letmém pohledu kolem je zřejmé, že SIGH jsou kapelou, která je na našich stránkách ostudně opomíjena. Nepochopitelně. Až trestuhodně! Nejen proto je pár slov o jejich čerstvé desce nezbytných. Ovšem tím hlavním důvodem, proč kvůli "Heir To Despair" zasednout k psacímu stroji, je, že je parádní. Ale to není v případě SIGH nic nového.

SIGH jsou kapelou poměrně nenápadnou a vedle svých slavnějších rockových krajanů BORIS nebo MONO se mírou věhlasu skromně krčí v koutě. Je to škoda, protože jejich tvorba a vůbec jejich vývoj si zaslouží více pozornosti. Už to dávno není black metal z doby debutu vydaného pod Euronymovým patronátem. Co to vlastně je? Post něco? To moc ne, jelikož se SIGH pořád drží spíše toho tradičně metalového základu. Ovšem na ten roubují bezpočet elementů představovaný ryzímu metalu více či méně vzdálenými nástroji a složkami a příponu "avant-garde" si tedy zaslouží. Melodika SIGH je svěží sama o sobě, takže na každém albu vzniklém v tomto tisíciletí je metalový fundament natřen jinou dominující vrstvou. Někdy dostaly největší důvěru hammondky, podruhé saxofon, támhle žestě, onde masivní orchestrální aranže a tentokrát se mi zdá, že nejvíce vyčuhují sitar a flétny. Nezapomíná se na všemožné kytarové a jiné efekty, tu a tam prohnat vokály přes vokodér. Vypadá to jako nepřehledný mišmaš, jenže kapelník Mirai Kawashima má dostatek talentu a citu, aby aranžmá každé jednotlivé skladby pohlídal a nepřipustil její nepoživatelnost. Naopak.

Ukázkovým příkladem jeho mistrovství je úvodní opus "Aletheia" (řecky "pravda"). Skladba rytmicky uvolněná, až filigránsky proaranžovaná, přitom nepřeplácaná, zdánlivě klidná avšak pod povrchem skýtající výraznou tenzi.

Zde pojednání o "Heir To Despair", rozepsané před čtyřmi lety končí. Někde se ztratilo a jelikož je venku nová deska, asi nemá cenu ho dopisovat. A rovnou přejdme k čerstvému počinu "Shiki"...

...závěr nezbytného intra protíná až triptykonovský riff. Něco tu nehraje. Tedy hraje, ale tak důrazný a těžký zvuk kytary SIGH dlouho neměli. Možná nikdy. Pak začnou skrz ústřední motiv probleskovat typické Miraiovy vesmírné prdíky a kvrdlovrzy a jsme zdánlivě i přes popsaný posun doma. Ale jen do konce páté minuty. SIGH a blastbeat? To už tu taktéž dlouho nebylo. Závěrečná jímavá pasáž zahájená ságem člověku vykouzlí na tváři blažený úsměv, jelikož ta deska bude zase skvělá.

Další skladba. Houpavý, vnadící riff a... po dvaceti sekundách zase blastbeat? Co to tam ten bubeník dělá? Kruci, kdo tam sedí za těma škopkama? Mike Heller? Kdo to je? FEAR FACTORY, MALIGNANCY, jinak námezdní hráč a autor sloupků v magazínu "Sick Drummer". No tak se ukaž, šmydlikáči. A on se ukazuje. Takhle nakopnout kapelu skoro až v důchodcovském věku? Klobouk dolů. Vůbec nejde o pár blastbeatů, které svede i Lars Ulrich, když se dobře vyspí. Jde o brilantní, technickou a přitom důraznou hru vyšperkovanou kvantem groovy rudimentů, avšak pevně zasazených do struktury songu. K pestrosti přispěl i drumkit funkčně obohacený o všelijaká bonga a podobně. Naposledy jsem tak parádní metalový bubenický výkon slyšel od Casagrandeho na "Quadra" nebo Benta na "What The Dead Men Say".

Ještě tu cosi nehraje. Tedy hraje, ale divně. Sóla. Heavymetalová sóla. Ale vkusně zasazená a šperkující skladby. Žádný nazdařbůh hvízdnutý flažolet a půlminutové kvedlání s pákou. To je zase kdo? Kytaristi se u Miraie v poslední době nějak točí, tedy prověřuji, že se o sóla a vůbec skoro všechno se šesti strunami postaral Frédéric Leclercq (mimo jiné KREATOR či DRAGONFORCE).

Pročítám rozhovory s Miraiem (např. https://www.jame-world.com/en/article/161194-interview-with-mirai-kawashima-from-sigh.html), abych nahlédl pod tvůrčí pokličku a zavnímal poslech desky i v perspektivě umělcových myšlenek:

- "je mi 52 roků a smrt už je blízko, začínám z ní mít strach a učím se s ní žít,"
- "už nějakou dobu píšu skladby stejně - napíšu základ, naprogramuju a poslouchám, jestli dobře plyne. Pokud ne, něco změním - někdy celou strukturu, někdy jen upravím aranže. V tom mi pomohou jen vlastní uši. Nic jiného. Tvorba "Shiki" šla celkem lehce, neboť stačilo uvolnit svůj vnitřní strach a poslouchat jej,"
- "Mika jsem požádal, aby bubnoval co nejbláznivěji. Nejsem bubeník, ale vím, že nejlepší je nechat bubeníkovi zcela volné ruce,"
- "kytary měl nahrát Satoshi Fujinami, ale asi kvůli lockdownům začal trošku blbnout. Tak jsem ho radši vyhodil. Kdybych věděl, že kytary nahraje Frédéric, složil bych album trošku jinak,"
- "za mlada jsem byl kreativnější, ale "Shiki" jsem mohl složit až po padesátce. Vždy jsem přemýšlel, jaký význam má, když padesátiletý dědek tvoří metalovou desku. Vždyť metal vznikl v 80. letech pro zábavu mladých. Skrz tvorbu "Shiky" jsem si sám nadělil odpověď."

Asi stačí. Závěrem je třeba vyzvednout i Miraie, hudebníka samotného, neboť způsob, jakým se ze svého strachu vyřval, je imponující. Fenomenální vokální kreace v rodném jazyce! Jestli mám ale trošku hanět, tak Mirai při komponování desky porušil jednu ze základních zásad: "Má-li metalová kapela v sestavě saxofon, musí dostat maximální prostor." Bohužel Dr. Mikannibal si na této desce vrzne velmi sporadicky. To nám ovšem nevadí, neboť po delší době mohu zase použít svou oblíbenou sentenci o desce, na které není jediná křivá nota, je naprosto vyňuňaná, navazující hlučné, nosné a klidnější atmopasáže se na ní nádherně a přelévají, netrvají ani o vteřinu déle, než mají, a proto je deska tak podmanivá a napínavá v celé své stopáži.

Jak se to bude hrát naživo bez Leclercqa a hlavně bez Hellera, je otázkou. Na Brutal Assaultu nezaznělo z novinky nic, pár věcí na netu už je, nový samuraj Nozomu Wakai je velmi šikovný esteticky i hráčsky, kdo sedí za škopky, zatím nemohu vypátrat, poněvadž posila má masku a Junichi Harashima to asi není. Ten by Hellerovy party asi nedal. Ale čert to vem, Mirai si poradí! A vy s poslechem tohoto klenotu taky. Stejně jako redakce Metalopolis.net, která "Shiki" přisoudila v tradiční Valhalle 2. místo. Už nám, holt, taky táhne na padesát a strach ze smrti je hmatatelný i v našem kolektivu.

Pro zájemce tu je ještě starší zajímavý rozhovor o historii kapely. I s mou bídnou angličtinou jsem celkem rozuměl i já.