OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Antidote“… Tak moc jsem doufal, že tohle album dostojí svému jménu a poskytne mojí duší utěšení po malé bolístce, kterou způsobil nemastný neslaný předchůdce „Darkness and Hope“. Leč v číši téhle je ještě více jedu, a tak jen přisypává sůl do ran. Mí zbožňovaní MOONSPELL tápou v temnotách a kamsi se vytrácí jejich charisma i vizionářská aura…
A přeci… „Antidote“ je dobrá deska, která se však zasekla kdesi v hlubinách času a vyplavala na povrch se zpožděním šesti let. Jakoby ztracený evoluční krok mezi temně metalovým „Irreligious“ a písničkářským „Sin/Pecado“ vyplul náhle z temnot. Ale čas se pohnul a je trochu pozdě na návraty do minulosti, alespoň pro kapelu s renomé MOONSPELL…
Pokud bychom o „Darkness and Hope“ hovořili jako o zastavení se a letmém ohlížení se zpět, pak Antidote je rozhodnou otočkou se a pochodem směrem proti proudu času. Už úvodní a také první zveřejněná píseň „In and above Man“ vane zatuchlinou pravzoru MOONSPELL – českými ROOT. Výrazné riffy s nepojmenovatelným exotickým nádechem, dominantní rytmika opřená o záseky a oba kopáky stabilní opory Mikea Gaspara, Ribeiro řvoucí bez útěkům k čistému vokálu… Překvapivě syrová záležitost a nikoli osamocená. Taková „Lunar Still“ svým ztichlým stereotypním tepem a šeptavou deklamací Fernanda Ribeiry připomene hypnotickou „Vampirii“ z debutu „Wolfheart“ a závěrečným mohutným nájezdem nabroušených kytar se dovolává až k blackovému levobočkovi kapely – DAEMONARCH. Mnoho prostoru dostává i Gaspar a jeho artilérie, dlouhé pohrávání s perkusemi (kotli zejména) působí silné flashbacky na Bezvěrce. Příkře metalová tvář alba, kterou reprezentují zejména skladby výše jmenované a song „Lowering Skies“, je v kontextu tvorby Portugalců hodně zvířecí, ostrá, jakoby neučesaná, ale vždy scelovaná perfektně šlapající rytmikou a expresivním řevem i šepotem Ribeira…
Druhá tvář Antidote je o poznání přívětivější a za jejího vlajkonoše možno považovat singlovku „Everything Invaded“. Klasický dark metal s temnou melancholickou atmosférou, jaký kapelu proslavil v jejích počátcích... MOONSPELL se mohou opřít o dvě konstanty, charismatického Ribeira a jižanský cit pro silné melodie. Přesto se nemohu zbavit, že druhého ubylo a tím i první jaksi ztrácí kouzlo. Geniální jednoduchost „Opia“ se ne a ne vrátit a všechny ty na první poslech úžasné písně (jako třeba zmíněná „Everything Invaded“ či „A Walk on the Darkside“) se velice rychle obnosí a ztratí prvotní kouzlo. Snaha o evokaci starých časů je zřejmá a logická (je jasné, kdy byli MOONSPELL nejúspěšnější), ale alespoň mně přijde nedůvěryhodná a vyčpělá. Ano, většina písní ční nad konkurencí, uchovává si nezaměnitelnou portugalskou muzikálnost i temné charisma, ale svůj vzestup jakoby měli poslové intelektuálních temnot již za sebou… a nyní pomalu sestupují.
Zklamání… Neznám přesnější slovo, které by vystihlo mé pocity z Antidote. Album se mi dobře poslouchá, ale neoslovuje mě tak jako staré desky, ani mě neprovokuje tak jako Butterfly FX. Je to pohledná gotická děva, která leží ve vašem loži, krásná, leč chladná a odměřená. Mám z téhle desky pocit, že skutečně měla přijít po „Irreligious“ a ne v roce 2003. Už opravdu nevím, co si o MOONSPELL myslet… Jen tápou, nebo jsou navždy ztracení?
Zklamání… Neznám přesnější slovo, které by vystihlo mé pocity z Antidote. Album se mi líbí, ale neoslovuje mě tak jako staré desky, ani mě neprovokuje tak jako Butterfly FX. Je to pohledná gotická děva, která leží ve vašem loži, krásná, leč chladná a odměřená. Mám z téhle desky pocit, že skutečně měla přijít po „Irreligious“ a ne v roce 2003.
6,5 / 10
Fernando Ribeiro
- vokály
Pedro Paixão
- klávesy
Ricardo Amorim
- kytary
Mike Gaspar
- bicí
host:
Niclas Etelavuori
- basa
1. In and above Men
2. From Lowering Skies
3. Everything Invaded
4. The Southern Deathstyle
5. Antidote
6. Capricorn at her Feet
7. Lunar Still
8. A Walk on the Darkside
9. Crystal Gazing
10. As we eternally sleep in it
Extinct (2015)
Alpha Noir / Omega White (2012)
Lusitanian Metal (2008)
Night Eternal (2008)
Under Satanae (2007)
Memorial (2006)
Antidote (2003)
Darkness and Hope (2001)
Buterfly Effect (1999)
Sin/Pecado (1998)
Second Skin (EP) (1997)
Opium (singl) (1996)
Irreligious (1996)
Wolfheart (1995)
Under The Moonspell (mini CD) (1994)
Goat On Fire (vinyl single) (1993)
Anno Satanae (demo) (1992)
Serpent Angel (demo) (1992)
Vydáno: 2003
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 54:33
Produkce: Hiili Hiilesmaa
Studio: Finnvox (FIN)
HEzké album, ale nemám z něj husí kůží jako z Irreligious nebo Wolfheart
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.