OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Chrlení superlativů na adresu SONO Centra pokračuje, neboť si s přehledem poradí i s extrémními metalovými subžánry. A díky tomu je možno alespoň lehce okomentovat i produkci předkapel, které neznám, a které mě příliš nezaujaly ani z desek při přípravě na akci, přestože na Metalopolis mají pochvalné reference.
Amíci ESCUELA GRIND prozrazují vše již názvem. Čistý grind, snad žádná skladba nemá přes dvě minuty. Jak jim to šlo na place, nemohu posoudit byvše uvězněn v brněnské odpolední dopravní špičce. Tedy prosím o doplnění postřehů do komentářů.
Ruská kapela v této době na českém pódiu? Navíc po boku postojově velmi jasně vyhraněných hvězd? No, proč ne? Pokud není Rus úplně vylízaný a je schopen si zařídit papíry (nejlépe azyl), je v pořádku umožnit mu nakoukání do civilizace. Snad ne poslední. Situace nebyla kapelou komentována, možná konkludentně přizváním medvěda na pódium.
Z desky mě SIBERIAN MEAT GRINDER i přes svou objektivní kvalitu příliš nechytli. Naživo to bylo v pořádku, jejich intenzivní odštěkaný crossover poskytuje spoustu záchytných míst i pro neseznámené posluchače. Postupem času se však projevila jistá tvůrčí monotónnost a ochabnutí mé pozornosti. Asi jsem na to už moc starý a potřebuju víc dynamiky.
O DROPDEAD se dá napsat to samé. Tedy že mě i přes svou objektivní kvalitu příliš z desky nechytli, a že snaha byla. Náhodný kolemjdoucí by mohl kapelu dle vzhledu členů považovat za all-star band známých osobností: Tom Sizemore - vokály, Jaroslav Hutka - bicí, Pavel Žáček - basa, TGM za mlada – kytara. Hardcore = apel na jakousi společenskou odpovědnost. DROPDEAD jsou učebnicovým příkladem - antifašismus, environmentalismus, feminismus. Bobby Otis by se na politickém řečništi uchytil zcela bez problémů. Jeho tepání do společnosti bylo autentické a naléhavé. Bodejť by ne, kdybych ho potkal v podvečer na ulici, odkýval bych mu i vlastní eutanázii. Výraznou kaňkou na Bobbyho vokálním vystoupení bylo, že si poněkud pletl mikrofon s lasem. A když se mikrofonem prudce máchá a točí, občas to nevydrží. Technik i zvukař museli být v permanentní pohotovosti, aby jeden stíhal odpálené kusy měnit či štelovat a druhý čudlíkem podchytit.
O muzice samotné vám nenapíšu nic. Jakmile se do toho DROPDEAD opřeli, byl jsem ztracen jak trubec na vycházce. Ani SONO nepomohlo. Brutální mašina s plynem na 6000 otáček. Asi jsem do HC ještě nedorostl. Sorry, Ripe.
Barney a spol. se u nás vyskytují celkem často, v Trutnově jsou jako doma, ale i přesto halu v pohodě zaplnili. Že by hřešili na hvězdný status? Nehrozí! Sledovat je je vždy zážitek. Ta energie je nepopsatelná. A vždy se člověk bojí, jestli je Barney OK, jestli už se záchvat dostavil anebo jestli někdo z přísálí netočí nějaké záběry do další série „Last Of Us“. Shane už má za sebou nějaký ten zdravotní problémek, šmakuje mu, a tak si radši v havajské košilce jen lehce užíval status mistra basů, bom-bom-bom. No príma. John Cooke už má dredy skoro až po kolena, a když šel kolem mě s drinkem, zdálo se mi, že už roste do země. To samozřejmě nevadí, na pódiu tahá z nástroje krvavou lávu. No a Danny je furt stejný. Devítiruká kočka.
Lid dole řádil, někteří si skočili zaplavat, pozorován byl pokus o wall of death a nějaké ty pity. Jeden smělec si na začátku setu hodlal s Barneym mezi skladbami cosi domluvit, což byl startovací signál pro stage crew. Barney však s lehkým úsměvem a jemným gestem dal jasně najevo, že žádný problém nehrozí. A od toho momentu už nebylo na place co řešit.
Setlist nabídl 7 nových věcí, 7 věcí superstarých (tj. z r. 1990 a starších), 2 coververze a zbytek byl vyzobán napříč diskografií.
A jsem nucen se vrátit k facebookové disputaci. Stále jsem přesvědčen, že kultovní skladba „You Suffer“ zazněla dvakrát. Oponenti tvrdí, že podruhé to byla „Dead“. Podrobil jsem oba songy důkladné analýze zejména z hlediska užité tóniny, rytmických zlomů, frázování a také délky („Dead“ je skoro třikrát delší). I když setlist uvádí „Dead“, Barneyho gesto po druhém odehrání „You Suffer“ bylo výmluvné – potutelný úsměv a do publika signalizované véčko ve smyslu „Chtěls to podruhé? Tady to máš!“.
Setlist NAPALM DEATH čítá 22 položek:
https://www.setlist.fm/setlist/napalm-death/2023/sono-brno-czechia-73ba9e31.html
Fotky jsou zase z low-cost mobilu, tak prosíme o shovívavost. Raději mrkněte na Youtube, záznamů už je tam dost.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.