Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je to téměř deset let, co jsem tu psal o JAMBINAI. Za to dobu korejský postrockový zázrak rostl a kultivoval se. Současná podoba JAMBINAI nabízí asi to nejlepší, co je k mání v rámci alternativního rocku s folklórními nástroji. Tento fakt podtrhuje to, že sklízejí slávu nejen v zahraničí, kde by se to dalo svést na jejich zvukovou a nástrojovou exotičnost, ale i doma, kde pravidelně sbírají sošky Korean Music Awards. V čem tkví jejich kouzlo? Rozhodně je to variabilita. Tohle fakt nejsou THE HU.
JAMBINAI se žánrově pohybují někde mezi indie rockem, postrockem a scénickou hudbou, kořeněnou korejským folkem. Všechny tyto žánry si ohýbají k obrazu svému, a to jak zvukem, tak způsobem, jak skládají. Současně dokáží být velmi dynamičtí v tom, jak výsledek působí. Od téměř minimalistických komorních kompozic až ke hřmotným výbuchům, které nemají daleko k noisecoreovým experimentům.
Toto EP je toho typickým příkladem. První skladba „Once More From That Frozen Bottom“ začíná rytmickým patternem, hraným na korejské geomungo, do kterého rychle naskočí rocková dravost a následně se zvrhává v téměř blackmetalovou plochu. Hluk ještě před větší bouří? Nikoliv. Písnička padá do jemné pasáže, ve které převládají vokály, někde vzadu se motá počáteční rytmický motiv a kytary se starají o gradaci. Nepůsobí to prvoplánově, je to zvukově netradiční a emoce u toho stříkají na všechny strany. Co víc od podobné hudby chtít? Následující kompozice je zase o poznání více postmetal, do kterého tepe z jedné strany stonerová obhroublost a z druhé zvuk korejského strunného nástroje, kterému se říká haegeum.
Třetí skladba „Until My Wings Turn To Ashes“ zní jako by se nejprofláklejší westernové kompozice Ennia Morriconeho namočily do jihoasijského a severského folku. JAMBINAI mají zkrátka velmi širokou náruč, ve které objímají velmi pestrou řádku stylů a přístupů k tvorbě. Všem je ale společné bazírování na hraně epické hudby, stojící na postrockovém základu a exotickém zvuku tradičních korejských nástrojů. Pokud by GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR pocházeli východní Asie, budou znít přesně takhle.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.