Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je to téměř deset let, co jsem tu psal o JAMBINAI. Za to dobu korejský postrockový zázrak rostl a kultivoval se. Současná podoba JAMBINAI nabízí asi to nejlepší, co je k mání v rámci alternativního rocku s folklórními nástroji. Tento fakt podtrhuje to, že sklízejí slávu nejen v zahraničí, kde by se to dalo svést na jejich zvukovou a nástrojovou exotičnost, ale i doma, kde pravidelně sbírají sošky Korean Music Awards. V čem tkví jejich kouzlo? Rozhodně je to variabilita. Tohle fakt nejsou THE HU.
JAMBINAI se žánrově pohybují někde mezi indie rockem, postrockem a scénickou hudbou, kořeněnou korejským folkem. Všechny tyto žánry si ohýbají k obrazu svému, a to jak zvukem, tak způsobem, jak skládají. Současně dokáží být velmi dynamičtí v tom, jak výsledek působí. Od téměř minimalistických komorních kompozic až ke hřmotným výbuchům, které nemají daleko k noisecoreovým experimentům.
Toto EP je toho typickým příkladem. První skladba „Once More From That Frozen Bottom“ začíná rytmickým patternem, hraným na korejské geomungo, do kterého rychle naskočí rocková dravost a následně se zvrhává v téměř blackmetalovou plochu. Hluk ještě před větší bouří? Nikoliv. Písnička padá do jemné pasáže, ve které převládají vokály, někde vzadu se motá počáteční rytmický motiv a kytary se starají o gradaci. Nepůsobí to prvoplánově, je to zvukově netradiční a emoce u toho stříkají na všechny strany. Co víc od podobné hudby chtít? Následující kompozice je zase o poznání více postmetal, do kterého tepe z jedné strany stonerová obhroublost a z druhé zvuk korejského strunného nástroje, kterému se říká haegeum.
Třetí skladba „Until My Wings Turn To Ashes“ zní jako by se nejprofláklejší westernové kompozice Ennia Morriconeho namočily do jihoasijského a severského folku. JAMBINAI mají zkrátka velmi širokou náruč, ve které objímají velmi pestrou řádku stylů a přístupů k tvorbě. Všem je ale společné bazírování na hraně epické hudby, stojící na postrockovém základu a exotickém zvuku tradičních korejských nástrojů. Pokud by GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR pocházeli východní Asie, budou znít přesně takhle.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.