Páteční powerviolence ve skleníku. Kavárna Družba je na tyhle koncerty trochu bizarní místo. Sídlí doslova pár kroků od hlavního plzeňského náměstí a je ze dvou stran obehnána sklem. Díky tomu jsem tam jen málokdy zažil dobrý zvuk. Pak je také dost bizár napěchovat bandu rozličných černooděnců v mikinách Obscene Extreme do kavárny, která je vlastně takovou velkou výlohou v centru města. Co se to tu děje? Z dálky koncertu přihlíží asi sedmdesátiletý párek důchodců a vedle nich zvědavě pokukuje rodinka, která vedle kavárny provozuje vietnamské bistro New Day. Dovnitř se ale neodváží. Zůstávají za skleněnou bariérou a sledují koncert, jako by se dívali do akvárka s exotickými rybičkami.

Tři kapely za dvě hodiny v miniaturním prostoru, kde není místo skoro na nic? No problem, pokud ty kapely hrají do patnácti minut. LILIXELBE jsou přesně ten případ. Mládí vpřed. Powerviolence trojka, která před pár měsíci vypustila do světa splitko s pražským komandem TERMINATOR X. Písničky povětšinou drží stopáž pod minutu a k mému velkému překvapení tu je i celkem slušný zvuk. Přičítám to tomu, že se hraje od skla a nikoliv do skla. Všemu je hezky rozumět a celek příjemně tlačí. Pro mě vlastně velká naděje, že těch pár domácích kapel nesoucích zástavy PV bude mít u nás pokračovatele.

Po nich SKIPLIFE. Vlastně taky celkem nová kapela. Jak jsou tu dlouho? Tři roky? Dva a půl? Mocný nástup ve formě splitka s GRIDE, následně výborný koncert na Obscene Extreme 2021. O co míň koncertují, o to víc jsou jejich koncerty intenzivní. V sestavě sbírka lidí, co prostě nemůže zklamat, ani kdyby chtěla. Kombinace válcujících těžkotonážních riffů a zběsilých útočných výbuchů. Powerviolence jak ze slabikáře žánru. První třetinu setu zavírá rezavý třicetisekundový šrapnel ve formě coveru "My Life" od LACK OF INTEREST. Ambicí tu není produkovat originalitu, ale poctít styl, který mají všichni čtyři blízko srdíčku. A na výsledku je to znát. Navíc, kolik kapel ho u nás hraje? Stačí vám prsty jedné ruky.

Na závěr TRIGGER. Německý basový buldozer, který dokáže předehnat rychlost zvuku. U mikrofonu Ondra z ONANIZER. Takže vlastně německo-český buldozer. Někdo celou kavárnu pohřbil ve hlomozící stěně bustrované baskytary a nelidského vřískotu. Enrico mě vždycky fascinoval. Málomluvný drobný kluk se spoustou piercingů, který svojí baskytarou dokáže drtivě opanovat prostor. Podruhé kapelu vidím s ječícím Ondrou a tahle kombinace sedne jak prdel na hrnec. Pekelné, roztěkané bicí, které tmelí nepropustné betonové riffové kvádry a nad tím vším vysoký krákorák, který by screamo kapely vyvažovaly zlatem. Ondra nezůstává ale jen u jedné hlasové polohy. A stejně tak bicí. Od tučných houpaček ve středních tempech se skladby lámou ke stop’n’go pasážím, aby vyvrcholily vyhlazovacími náklepy. Jak moc boží tohle bylo? Na stupnici do deseti jedenáct.