Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Smrt si říká OBITUARY. Když jedno z nejočekávanějších deathmetalových alb roku 2023 vyšlo hned na jeho úvod, byl to bezpochyby vzácný okamžik, neboť studiovou nahrávkou už nás floridské legendy nepotěšily dlouhých šest let – a snad i díky tomu jsou dojmy z ní jen ty nejlepší. Jakoby jejím prostřednictvím kapela vzkazovala všem staroškolským staromilcům, že se netěšili nadarmo, protože devět let po tom, co na albu „Inked In Blood“ chytili mocný druhý dech, se bratři Tardyovi a spol. znovu připomínají vskutku vybraným způsobem.
Na první pohled to vlastně nemělo být nic složitého, vymyslet a zahrát pár pořádných autorizovaných riffů, to by přece borci typu OBITUARY měli zvládnout levou zadní. Jenže ono to samozřejmě tak jednoduché není, jak už nás ostatně sama kapela dříve (v některých případech) přesvědčila. Protentokráte se však nedopustila žádného zásadního přešlapu a v duchu svých nejtradičtějších tradic zahrála zkušeně, jistě a velmi přesvědčivě.
Jako když si představíte mírně šedivějícího černého pantera stále ještě v plné síle, klidně a charismaticky přecházejícího po kleci v zoologické zahradě v Tampě, z jehož každého pohybu čiší energie, pružnost a smrtelné nebezpečí.
„Umírání všeho“ coby jedenácté řadové album kapely je tak především připomenutím největší slávy těchhle chlápků a zároveň zdůrazněním faktu, že i nějaký ten čas po padesátce na to stále ještě mají. Že když v typickém zvukovém hávu zmáčknou krky svých nástrojů, když do toho Donald Tardy fascinujícně úsporným avšak maximálně efektivním způsobem tluče do škopků, a když to jeho starší bratr John zastřeší záhrobem vpravdě jedinečným, může to být znovu opravdový a definitivní deathmetalový zážitek.
Jiných slov pro tuhle přehlídku kovu smrti vlastně ani nenalézám. Když se ta mašina v úvodní „Barely Alive“, ještě navíc nejrychleji odpíchnutém kvapíku z celého alba, rozjede, není kudy jí uhnout z cesty. A to tím spíš, že jí asistuje opravdu povedený, masivní zvuk působící na posluchače dojmem, že se ocitnul v mnohonásobném oslabení. Tardyho vokál se jím táhne jako med plný kovových špon a kytary bzučí a bodají přesně jako včely, které by za takový med mohly být zodpovědné. Ničivé tempo samozřejmě nevydrží celých pětačtyřicet minut nahrávky, ovšem zdaleka to není nutné. Ani pomalejší skladby, jež si dávají záležet zejména na exkluzivně vymodelovaných riffech (hlavně v „The Wrong Time“, „Without The Conscience“ a „ My Will To Live“) a jež díky tomu nenápadně přejímají roli hlavního tahouna nahrávky, si totiž s těmi svižnějšími v ničem nezavdají a to všechno vyúsťuje ve fakt, že OBITUARY jsou tentokráte v honbě za posluchačovou pozorností poměrně úspěšní.
Záleží samozřejmě, čím se takový úspěch měří, zda počtem prodaných nosičů, slyšení na streamovacích službách či vyprodaných koncertů. Ale pokud by to mělo být čistě jen o posluchačském zážitku samotném, pak je to, myslím, naprosto a totálně zjevné.
Představte si mírně šedivějícího černého pantera stále ještě v plné síle, klidně a charismaticky přecházejícího po kleci v zoologické zahradě v Tampě. Máte? Tak to přesně jsou OBITUARY vzor 2023.
1. Barely Alive
2. The Wrong Time
[video] 3. Without a Conscience
4. War
5. Dying of Everything
6. My Will to Live
7. By the Dawn
8. Weaponize the Hate
9. Torn Apart
10. Be Warned
Taky mám stále v mysli tu podivnou ponávratovou dobu, kdy byli OBITUARY přeřazeni do deathového okresního přeboru. Naštěstí jejich výkonnost šla nahoru, už si zkrátka tato pětice v kabině dávno ujasnila, že to první vodmáznou a až pak se podívají na ty kozy. A přesně v tomto duchu to funguje i v roce 2023, kdy od prvního „Barely Alive“ to jede jako na žánrovém mundialu. Žádné nudné tiki taka a už vůbec ne plzeňský beton, avšak super zábavný frontální útok se stále nevyčerpatelným charismatem hrdelního projevu páně Johna Tardyho.
13. března 2023
Shnoff
7,5 / 10
Pořád mě něco nutí komentovat tu první návratovou dekádu. Tam bylo úplně všechno špatně. S o to větším potěšením je možno se ponořit do nové desky, ke které nejsou větší výhrady. Kdyby Tardy bros. odřízli zbytečnou utahanou poslední "Be Warned", bylo by to za pěkných nostalgických 8/10. Takhle musím snížit, jelikož na žádnej doom metal nemáte, jste deťáci. A toho bych se držel i do budoucna.
11. března 2023
Noisy
7 / 10
Florida, přelom osmdesátých a devadesátých let, death metal. Pamětník se musí pousmát a v duchu vyjmenovává jména skupin v čele s DEATH, MORBID ANGEL a samozřejmě i OBITUARY. Od těch dob uplynulo hodně času, ale právě OBITUARY dokazují, že to stále žije. Sice už je to trochu zasmrádlé a zatuchlé, ale taková vlastně byla hudba téhle party od začátku. Vždyť si vždy valili ty své skřípavě dunivé postupy a jednoduše funkční riffové struktury používají i dnes. A funguje to stále, je z toho cítit závan starých dob, tentokrát naštěstí bez naftalínové zatuchlosti, jen se správnou vůní hnijící půdy. "Dying of Everything" je tedy v podstatě povedené album, které sice trochu ztratí na půvabu, když začnete srovnávat se starými fláky jako "The End Complete", ale pamětníky potěší. Otázka tedy je, nakolik jsou současní OBITUARY jen skupinou pro zmíněné pamětníky, nebo si dokáží najít i nějaké mladší příznivce? Jako příslušník staré gardy bohužel neumím posoudit.
9. března 2023
ZE SHOUTBOX-u
Reaper
Ano, je to tak, jak dí vítěz letošního ročníku prestižního Koštu kysaného zelé v Mikulčicích. Nová deska skutečně šlape a ač obsahuje i několik málo průměrnějších kousků, nutí mě neustále pokyvovat hlavou do rytmu. Nostalgický výlet na samý úsvit devadesátek v podání zásadních žánrových klasiků.
Úterý, 24. ledna 2023
Shnoff
Po návratových katastrofálních deskách z první dekády se člověk zase může na nové album této legendy bez obav těšit. Na pohodu, šlape to, odsýpá to, žádná křeč, žádné umcaca. Nejlepší deska kapely z tohoto tisíciletí. "World Demise" samozřejmě nedostižná!
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.