Začíná jeho další rutinní ráno, které je prologem k další rutinní službě uvnitř malého ospalého městečka Hope. Černá káva bez cukru, sladká kobliha a vyzvednutí služební zbraně. Šerif William Teasle stojí před skromnou policejní stanicí, rozhlíží se a nosem nasává čerstvý vzduch sluncem prozářeného rána. Cestou k vozu přátelsky pozdraví několik obyvatel města, kteří míří za svými každodenními povinnostmi. Zná je všechny. Zná každého ve městě. Ostatně je to jeho město, jeho hrad a k tomu, co patří jemu, se chová velmi majetnicky. Stanovené hodnoty, pravidla a priority nesnesou v jeho vnímání světa žádné odchylky a jednu takovou potenciální odchylku právě pozoruje skrze čelní sklo vozu. Tmavě zelená bunda, bujná kštice a podezřele nepřítomný pohled. Další tulák, co narušuje pevně stanovený řád. Přibrzdí vůz, stáhne okénko a rychle to vyřídí. Tohle určitě nebude žádný problém.

Muž fyzických rolí

Trasy životních cest a cestiček bývají zahalené do neproniknutelných mlžných oparů a ani sebelepší plánování budoucích kroků nemůže zaručit stoprocentní dosažení stanovených cílů. Častým problémem jsou jen těžko předvídatelné překážky, výmoly a zákeřně maskované díry připomínající rozsáhlá minová pole, ke kterým neexistuje mapa. Pravidlo věčných pokusů a omylů se tudíž stává standardem, s nímž musíme počítat. Tím si ostatně v životě prochází asi každý. Pečlivá příprava na vlastní pouť je jedna věc, ale předvídání budoucnosti z řad cizích lidí, kteří o vás nevědí naprosto nic, je zcela jinou disciplínou. Na dlouhé trase plné odříkání a strastí dokázal mladý herec Sylvester Stallone přeměnit jednu ze svých priorit ve skutečnost. Sportovní drama Rocky (1976) získalo tři ceny Akademie a sám Stallone byl dokonce nominován na cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Nikdo z kritiků a filmových teoretiků tehdy ani na moment nezaváhal. Dříve nebo později ten Oscar prostě přijde. Každý mu s naprostou jistotou předpovídal budoucnost charakterního herce. Četné teorie o novodobém Marlonu Brandovi se však poměrně brzy rozplynuly.

Říci někomu ve druhé polovině sedmdesátých let, že Sly projde transformací a stane se z něj akční ikona, která při své snaze přinést publiku nekonečnou zábavu nezřídka šlápne i do béčkových vod, asi by si dotyčný klepal na čelo. Natolik měl tehdy herec našlápnuto. Natolik v něm mnozí spatřovali budoucnost pro nezávislou kinematografii.

Stallone je od přírody srdcař s unikátní fyzickou výbavou. Jeho zatvrzelá vůle, houževnatost, umění přijímat porážky a dělat nevšední rozhodnutí mu nakonec umožnily prorazit a podmanit si filmový průmysl. Když bylo po finanční stránce nejhůř a hrozilo mu spaní pod mostem, neměl problém odhodit stud a zahrát si v lehkém soft pornu. I tato drobná životní etuda pomáhá dotvořit obraz člověka, který byl pro dosažení vytyčené životní mety schopen udělat takřka cokoliv. Po klíčovém zlomu však přišla série unáhlených rozhodnutí. Přehnaná důvěra ve vlastní pisatelské schopnosti a okamžitá snaha navázat na úspěch Rockyho vedla ke dvěma veskrze průměrným projektům. Drama P.Ě.S.T. (1978) ani sportovně laděný snímek Cesta k ráji (1978) nedokázaly naplnit obrovská očekávání a filmovým publicistům navíc došlo, že ony tři obličejové výrazy a upřené pohledy smutného baseta, které napoprvé pobláznily celý svět, jsou vlastně kompletním hereckým rejstříkem mladého Stallona.

Autorský scénář k filmu Rocky fungoval, neboť si na nic nehrál, a Stallone v něm do jisté míry reflektoval svůj vlastní životní příběh. Příběh outsidera, který si dokáže splnit americký sen. Postava druhořadého boxera byla ryzí a funkčně kombinovala silnou fyzickou stránku s vnitřním konfliktem. Přesně z toho důvodu je uvěřitelné i hercovo druhé alter ego - John Rambo. Ve své podstatě totiž kombinuje velmi podobné ingredience. Jde o mimořádně charismatickou a silnou postavu s bolestnou minulostí.

To, co Stallone ztrácel na hereckých schopnostech, vždy bohatě doháněl svými fyzickými předpoklady a charismatem. Rambo: První krev (1982, dále jen „První krev“) představil Stallona poprvé jako herce, který se nebojácně vrhá do každé akční scény, a to natolik intenzivně, až se divák při první projekci reálně obává o jeho zdraví. Když během adrenalinového úvodu odhazuje Rambo policisty jako hadrové panáky a vymaní se z cely díky svým bojovým dovednostem, jde o natolik přesvědčivou prezentaci hbitosti a fyzické síly, že ani na okamžik nezapochybujeme o věrohodnosti dané scény. V celkovém obraze sice První krev může vyvolávat dojem nepravděpodobného dobrodružství, ale protože je středobodem filmu Sylvester Stallone, nemáme problém tuhle vizi koupit a přijmout ji za svou. První krev rozhodně patří mezi základní pilíře akčního žánru a jako taková si zaslouží obsáhlejší připomínku. Začít ovšem musíme nikoliv u filmu, ale u literatury.  

Zrod vietnamského veterána

Pro nikoho ze zdejších čtenářů určitě nebude žádným velkým tajemstvím, že tenhle vlivný akční snímek má svůj předobraz ve stejnojmenném literárním díle. Knihu First Blood (1972) napsal kanadsko-americký romanopisec David Morrell. Je zajímavé, kolik lidí se dodnes mylně domnívá, že Morrell je skutečný veterán z vietnamské války, díky čemuž má být jeho literární debut ovlivněn autentickými zážitky. Není tomu tak, nicméně jisté střípky z osobního života spisovatele do románu skutečně pronikly.

David Morrell pochází z Ontaria, kde se 24. dubna 1943 narodil. Již v pubertálním věku snil o dráze spisovatele a ve svých sedmnácti letech se pro tuto kreativní činnost definitivně rozhodl. Velké věci se však jen málokdy rodí ze dne na den a k vysněné knize tudíž vedla poměrně dlouhá cesta. Morrell začal na amatérské úrovni zkoumat televizní scénáře a několik jich cvičně zkusil i napsat. Později svůj zájem už zcela seriózně zaměřil na studium americké a anglické literatury. V roce 1966, po získání bakalářského titulu na St. Jerome’s University ve městě Waterloo, nastal zlom. Morrell zatoužil po Americe a ještě ten samý rok svou tužbu uskutečnil. Následovalo sbírání zkušeností na Pennsylvania State University, kde jako postgraduální student získal magisterský titul za výzkum americké literatury. Právě zde poznal Philipa Younga, patrně prvního učence slavného Ernesta Hemingwaye. Na Morrella měl velký vliv také spisovatel sci-fi literatury a ufolog Philip J. Klass, s nímž se seznámil v Iowě. Právě ten jej hlouběji zasvětil do profesionálního psaní beletrie. David Morrell se v Iowě usadil a roku 1970 začal coby profesor dějin literatury vyučovat žáky na tamější univerzitě.

Zhruba tou dobou začaly v mysli Morrella pomalu krystalizovat různé nápady, na základě kterých se zanedlouho zrodí ikonická postava jeho prvního a rovněž nejslavnějšího románu. Podnětů bylo všude kolem něj bezpočet. Kniha First Blood v důsledku neobsahuje žádný politický ani sociální komentář. Jejím středobodem je především polarizace dvou krajně odlišných postav. Nicméně obě tyto postavy, tedy vietnamskou válkou poznamenaný Rambo a šerif Teasle, jsou výsledkem politických a společenských třenic, které Amerikou sedmdesátých let otřásaly v základech. Po přestěhování do Spojených států si Morrell všímal, jak často se ve společenských kruzích lidé kvůli politice hádají. Neustálé střety mezi starou a mladou generací, v jejichž názorovém epicentru stála vietnamská válka i agresivní politika prezidenta Richarda Nixona, vedly Morrella k pečlivému analyzování situace a sběru informací. Výsledným produktem se stali dva muži stojící na opačných stranách barikády. Šerif Teasle zastupuje onu konzervativní generaci. Morrell si jej představoval jako staršího republikána z padesátých let, kdy Spojeným státům vládl Dwight D. Eisenhower. Teasle je zapomenutý a zapšklý veterán z korejské války, který si uprostřed malého městečka vybudoval své malé království.

Psychologický profil Ramba sestavoval Morrell na základě pozorování svých studentů. Byli mezi nimi agresivní protestanti prahnoucí po ryzí demokracii i několik mladíků, kteří měli možnost okusit válku na vlastní kůži. Morrell viděl, nakolik obtížné je pro tyto "děti" zapadnout zpět do zajetých kolejí. Odpoutat myšlenky od prožité zkušenosti a stát se opět plnohodnotnou součástí společnosti. Jeden chlapec mu popisoval, jak během dne procházel městem a kousek od něj bouchnul výfuk při startování auta. Mladík okamžitě zalehl na chodník jako při nepřátelské palbě. Na Morella působili všichni tito chlapci jako zmatení cizinci sužovaní posttraumatickou stresovou poruchou. Sám Morrell si díky tomu vzpomněl na nepříjemnou zkušenost, kterou zažil během stěhování do Ameriky. Arogantní celník na hranicích mu dal tehdy velmi nevybíravě najevo, že je pouhým cizincem v zemi, která mu nenáleží. V zemi, kde jeho politické názory nemají absolutně žádnou váhu. Tohle všechno se významnou měrou promítlo nejen do postavy Ramba, ale do celého příběhu. Rambo se nenáviděl za to, co z něj válka vytvořila, co mu provedl systém. Rambo je synonymem pro válečného demonstranta a šerif Teasle představuje nenáviděný systém. Dva vlaky na stejné koleji mířící proti sobě.

Krvavý úspěch

Kniha First Blood se na pulty amerických knihkupectví dostala v lednu roku 1972. Příběh zasazený do okresního města Madison County (stát Kentucky) sleduje traumatizovaného vietnamského veterána, který nepadne do oka místnímu šerifovi. Protože se Rambo i přes opakované výzvy do horského města vrací, je zatčen a vyfasuje pětatřicet dní za tuláctví. Klaustrofobické prostředí uvnitř policejní stanice začne u Ramba oživovat vzpomínky na bolestná muka, která zažil, když za války padl do nepřátelského zajetí. Jakmile se zástupci zákona pokusí vězně oholit, vypukne nečekané peklo. Rambovy instinkty automaticky přepnou mysl do bojového režimu. Z jeho těla se stane vražedná zbraň, jež si násilím vynutí cestu na svobodu. Rambo během potyčky zabije jednoho důstojníka, ukradne motorku a najde si úkryt v nedalekých horách, kde mu hluboké lesy poskytnou dokonalé krytí. Šerif Teasle okamžitě zorganizuje odvetná opatření. S pomocí vrtulníku, psovodů, policistů a později i národní gardy rozpoutá rozsáhlou hru na kočku a myš.

Navzdory občasné kritice poukazující na množství násilí a detailně popisných krvavých pasáží si poměrně útlá kniha razila neohroženě cestu k úspěchu. Prodeje rostly a David Morrell si záhy začal uvědomovat, že s největší pravděpodobností napsal budoucí bestseller. V proudu následujících let byla kniha přeložena do úctyhodných šestadvaceti jazyků! Vzhledem k faktu, že ani jedna z hlavních postav není vyloženě kladná, přičemž samotnému Rambovi může čtenář opravdu jen stěží fandit, šlo o nečekané překvapení. Ještě ten samý rok se spisovatel rozhodl prodat knižní práva, neb zájem filmových studií byl enormní. Společnost Columbia Pictures práva odkoupila za sto sedmdesát pět tisíc dolarů a Morrell se těšil na brzké filmové zpracování. To však ani v nejmenším netušil, že Ramba čeká desetileté produkční martyrium, během něhož si práva najdou cestu ke třem filmovým společnostem, vznikne šestadvacet příběhových námětů, osmnáct podob různých scénářů, bude zvážena více než desítka režisérů a nespočet hereckých aktérů, kteří o hlavní roli projeví zájem.

Produkční peklo

Troufnu si napsat, že mám relativně solidní všeobecné znalosti o základních i méně známých pilířích světové kinematografie, avšak zorientovat se v bludišti chybných rozhodnutí, úhybných manévrů a změti jmen, která jsou součástí mnohaletého produkčního pekla, v němž se budoucí film První krev nacházel, to je opravdu výzva. Na základě několika zdrojů včetně mých chytrých knih se ale to hadí klubko pokusím trochu rozplést.

Jak už tedy bylo řečeno, Columbia Pictures projevila zájem jako jedna z vůbec prvních produkčních společností a navíc nabídla za odkup práv zdaleka nejzajímavější sumu. Hlavním iniciátorem obchodní transakce se stal producent Lawrence Turman, který v knize viděl okamžitý hit stvořený pro převod na stříbrné plátno. Teprve po letech Turman přiznal, že jednal trochu unáhleně, omámený nánosem příjemných emocí a vidinou rychle vyprodukovaného trháku. Jako vedoucí projektu byl najat opravdu těžký kalibr v podobě scenáristy a uznávaného režiséra Richarda Brookse. Ten zazářil mimo jiné dramatem Kočka na rozpálené plechové střeše (1958) a především slavným, byť v době premiéry nesmírně kontroverzním, thrillerem Chladnokrevně (1967) o dvojici lupičů, kteří s cílem finančního zisku přepadnou na samotě stojící dům a poté, co se loupež nezdaří, vyvraždí uvnitř žijící rodinu.

Brook se dal ihned do adaptace scénáře, přičemž celou práci pojal v rovině alegorického výpadu vůči válce, kterým chtěl vzdát úctu hrdinům z druhé světové války i těm ze stále trvajícího vietnamského konfliktu. Kolem obsazení titulní role se neustále vznášel otazník, ale šerifa Teasla si mohl docela klidně zahrát 190 centimetrový majitel hlubokého hlasu Lee Marvin. Plánované natáčení mělo probíhat v Novém Mexiku, Wyomingu a čistě teoreticky i na území Kanady. Vše ale zůstalo pouze v představách filmařů, neboť do projektu zasáhly dvě zásadní události. Počítalo se s tím, že válka ve Vietnamu brzy skončí, aby mohlo mít zamýšlené sdělení filmu účinnější dopad na publikum. Jenže už tu byl prosinec roku 1972 a konec války v nedohlednu. Druhým problém představovala podstata samotného scénáře. Brooks šerifa Teasla velmi polidštil a dokonce do příběhu zakomponoval scénu, v níž policisté odloží zbraně a šerif začne Rambovi promlouvat do duše, načež ho neznámý střelec smrtelně postřelí. Rambo umírá a Teasle odchází vstříc vycházejícímu slunci. Ve výsledku Rambo působil jako bezcitný vrah a Teasle byl jakýmsi hlasem morálky.

Už na papíře příběh moc nefungoval a start natáčení navíc ležel kdesi v nedohlednu. Vedení Columbia Pictures dalo od projektu ruce pryč a Lawrence Turman musel potupně uznat svou porážku. Na scéně se však objevuje energický producent John Calley pracující pro Warner Bros. Ten zkraje roku 1973 kupuje práva za výhodných sto dvacet tisíc dolarů. Je to pro něj již druhý důvod k radosti během krátké doby, protože nedávno uzavřel manželský svazek s českou herečkou Olgou Schoberovou.

V tomto bodě s dovolením přeskočím jména tří režisérů, kteří za sebou ani pořádně nestačili zavřít dveře a už se zase museli poroučet k odchodu. Přejděme rovnou k muži jménem Martin Ritt. Tento režijní veterán k projektu nastoupil zhruba v době, kdy postavu Ramba odmítl Robert De Niro s odůvodněním, že nebude hrát vraždícího šílence. Oslovený Clint Eastwood byl pro změnu časově zaneprázdněn a spíše po očku pokukoval po režijním křesle, což zase nevonělo vedení Warner Bros. V nastalém zmatku si Martin Ritt přečetl čerstvý scénář od Waltera Newmana, jehož největším dosavadním úspěchem byla spolupráce na scénáři pro western Sedm statečných (1960). Walter příběh pojal jako odvážnou kritiku amerického armádního systému, přičemž plukovník Trautman, tedy Rambův mentor a jediný člověk, kterému věří, zde sehrál úlohu vypočítavého záporáka. Příběh končil opravdu nevšedně. Trautman, chránící vlastní zájmy, zabije jak Ramba, tak šerifa Teasla. Ačkoliv už na hlavní roli předběžně kývl Paul Newman a o šerifa Teasla se začal zajímat Robert Mitchum, režisér Ritt o celém podniku vážně pochyboval a potápějící se loď nečekaně opustil.

A rázem tu byl další personální kolotoč. Schéma veškerých problémů se opakovalo jako přes kopírák. Někdo napsal scénář, pak nastoupil režisér s představou o hereckém obsazení dvou klíčových rolí, daní herci začali kecat do scénáře a znovu tu byl ten prokletý začarovaný kruh. Herci většinou trvali na přepsání určitých pasáží, což pro daného scénáristu samozřejmě znamenalo napadení jeho nedotknutelného mistrovského díla. Dříve nebo později šel tudíž projekt opět k zemi. Nicméně náznak jakéhosi postupu směrem vpřed se již rýsoval na obzoru.

Změna karmy

Po domluvě s vedením Warner Bros nechal producent John Calley angažovat dvojici nových nadějných scénáristů. William Sackheim a Michael Kozoll začali ihned psát a vznikající scénář díky tomu zaznamenal jednu výraznou změnu. Psal se již začátek roku 1977. Nálada ve společnosti procházela proměnou a většině Američanů začalo docházet, že Vietnam byl osudová chyba. Scénář tedy Ramba vykresloval nikoli jako vražedného šílence, ale spíše se z něj snažil utvořit neutrální postavu. Především šlo ale o první verzi příběhu, ve které Rambo na konci přežije. To byl obrovský posun vpřed. Jenže studiu náhle a celkem nečekaně došel dech (a možná i odvaha). Jednoduše nevěděli, co s hotovým scénářem dělat a další předzvěst produkčního chaosu už nikdo nechtěl absolvovat. Ve světě filmu jde o velmi neobvyklý krok, ale studio se rozhodlo nabídnout hotový scénář a tudíž i knižní práva k odkupu.

Za tři sta sedmdesát pět tisíc dolarů je odkoupil producent, herec a hollywoodský veterán Carter DeHaven, kterému v té době bylo neuvěřitelných jednadevadesát let! Čtete správně. Problematický projekt, s nímž si nevědělo rady jedno z největších filmových studií na světě, koupil člověk narozený v roce 1886. Rozhodně však nešlo o nějaký unáhlený manévr starého pána, jemuž straší ve věži. Kdepak. First Blood byla velmi populární knihou a nejedno zvučné jméno filmového průmyslu si uvědomovalo potenciál takové látky. Proto k sobě rozpracovaný projekt neustále lákal další a další jména jako velký magnet vhozený do hromady špendlíků. DeHaven měl po ruce jednak režiséra Johna Frankenheimera a také přislíbené financování od produkční společnosti Filmways. Určitě tedy bylo na čem stavět, obzvláště když měl Frankenheimer jasno i ohledně obsazení. Ramba mohl hrát Michael Douglas a šerifa Nick Nolte. Byl tu prakticky hotový scénář, zajištěný režisér i příslib solidní herecké podpory. Co se mohlo pokazit? Inu, všechno.

Společnost Filmways začaly dohánět dlouhodobé finanční problémy, tudíž nebylo vůbec jasné, zda zajistí dostatečný rozpočet. No a aby toho nebylo málo, Carter DeHaven se ve svém požehnaném věku odporoučel na věčnost. Projekt opět zamrzl a Frankenheimer zcela logicky ztratil zájem. Filmways sice balancovalo nad černou propastí, ale kolem problematického projektu neustále kroužili další potenciální zájemci. O režii uvažoval třeba Sam Peckinpah, který Ramba hodlal nabídnout svému kamarádovi Krisu Kristoffersonovi. Byl tu Mike Nichols, v jehož představě mohl vietnamského veterána ztvárnit jedině Dustin Hoffman. Upřímně, okolo obsazení hlavní role někdy létaly opravdu zajímavé volby. Al Pacino mi přijde ještě celkem v pohodě, ovšem režisér John Badham plánoval obsadit Johna Travoltu! Ba co víc, jednoho dne zoufalí zástupci Filmways zavolali do slunné Itálie. Proč? Možnost zahrát si Ramba získal i Terence Hill, což mi přijde opravdu bizarní. No jen si zkuste představit Travoltu, který z každé nebezpečné situace elegantně vytančí, nebo Hilla, co policisty vypíná svými hbitými razítky.

Nebojte. Pomalu ale jistě už se dostáváme z hlubin tohoto začarovaného lesa. Máme tu počátek osmdesátých let a dvojici poněkud lehkovážných, ale zároveň nesmírně odvážných filmových investorů/producentů. Jmenují se Mario Kassar a Andrew G. Vajna a společně vlastní nezávislé studio Carolco Pictures. Ano, přesně to legendární studio, které jeden čas konkurovalo velkým filmovým hráčům a za přemrštěné peníze jim „kradlo“ přední herecké hvězdy. Myslím, že divoká historie studia by sama o sobě vydala na jeden obsáhlý článek, ale zpět k tématu.

Filmways tou dobou už neexistovalo, neboť krachující společnost odkoupilo Orion Pictures včetně scénáře a knižních práv. Dvojice Kassar a Vajna dala dohromady čtyři sta tisíc dolarů, což byly prakticky veškeré jejich finance, které Carolco Pictures utržilo za předchozí nízkorozpočtové projekty. Za dotyčnou sumu Carolco od Orionu odkoupilo scénář i knižní práva. Náhle měli svérázní producenti v rukou největší projekt své dosavadní kariéry a přemýšleli, jak dál. U dveří studia velmi brzy zaklepal Ted Kotcheff. V širším měřítku relativně průměrný režisér, avšak pro dva nadšené investory to největší jméno, se kterým kdy měli čest. Kotcheff se o První krev zajímal již v roce 1976, ale trpělivě si počkal na moment, kdy se rozbouřený oceán uklidní. Ta doba byla konečně tady. Carolco Pictures náhle získalo režiséra, jehož jméno by mohlo přitáhnout potencionální investory, ale pořád tu nebyla žádná velká herecká hvězda. Něco, co by věci uvedlo takříkajíc do pohybu. Kotcheff měl k Hollywoodu velmi blízký vztah, a tudíž si v zásobě držel i pár zajímavých kontaktů. Jeden z těchto kontaktů režisér využil, díky čemuž přišel patrně nejzásadnější zlom tohoto příběhu. Nabídku na hlavní roli obdržel Sylvester Stallone.

John Rambo

Jako naprosto většina lidí v Hollywoodu, i Stallone o nesmírně komplikovaném projektu slyšel. Měl pocit, že zájem o titulní roli projevil v proudu let snad každý herec, co za něco stál. Scénář od dvojice Sackheim a Kozoll si Stallone přečetl během víkendu a opatrně odsouhlasil účast. Radost režiséra a dvojice producentů však byla předčasná. Stallone nečekaně ucukl a vzal si čas na přemýšlení. Nad tím projektem se vznášela zlá aura a poslední, co herec teď potřeboval, byl další neúspěch. Jeho pracně získaný kredit se díky nezdaru několika filmů nacházel v ohrožení. Jediné, co kariéru herce drželo tak nějak nad vodou, bylo pokračování boxerských dramat Rocky II (1979) a o pár let později Rocky III (1982), který ale upřímně řečeno za moc nestál. Po důkladném zvážení se Stallone pro První krev definitivně rozhodl, ale vynutil si právo na přepsání scénáře. Základ příběhu měl sice obrovský potenciál, jenže k postavě Ramba necítil herec absolutně žádné sympatie.

Byl přesvědčen, že ta postava může fungovat pouze, pokud získá srdce. Teprve pak mu publikum bude ochotno naslouchat, bez ohledu na skutečnost, že jde o divokého muže: „Udělejme z toho chlapa oběť. Člověka, který se chce vrátit, ale společnost mu to neumožní. Kromě fyzického rozměru mu dopřejme i ten emocionální.“ Po svém proslovu dostal Stallone zelenou a když přišel s nápadem, že za celý film Rambo nikoho nezabije, režisér nadšením zalapal po dechu. Stallone tedy ze scénáře odstranil celý seznam zabitých nepřátel a ponechal v něm jedinou oběť, která si však za svou smrt může do značné míry sama. V rámci polidštění postavy získal Rambo konečně i křestní jméno John. Celkový obraz byl náhle zřejmý. John Rambo byl mladík, kterého poslali do války, prstem ukázali na nepřítele a následně z něj ukovali stroj na zabíjení. Po návratu na Ramba však společnost začala plivat. Lidé ho označovali vrahem dětí, porouchaným individuem. Stal se obětí jen proto, že měl odvahu bojovat za svou vlast. Místo hrdiny tu zůstal stát prokletý démon. Idea měla komplexní tvar a dvojice Kassar a Vajna mohla začít řešit nový ožehavý problém. Jak zaplatit „italského hřebce“, který si za roli Ramba řekl o tři miliony dolarů.

Buď, anebo

Částka, kterou Sylvester Stallone požadoval, nám může připadat přemrštěná, ale s přihlédnutím k vleklým problémům okolo celého projektu a dlouhému seznamu předešlých zájemců šlo o férový přístup. Pro Kassara a Vajnu však byla nastalá situace více než složitá. Vše, co měli, dali za práva a scénář. Citelně jim začalo docházet, že přístup „nejdříve střílet a pak se ptát“ má svá jistá úskalí. V úvahu připadaly dvě možnosti. Buď sklopit hlavu a prodat všechno dalšímu zájemci, nebo riskovat. Pořádně riskovat. „Žijeme jen jednou!“ Patrně tohle heslo si povedená dvojce nezávislých producentů zakřičela z plných plic a po hlavě se vrhla na variantu číslo dvě. Jak Kassar, tak Vajna si v Evropě otevřeli čtyři nové bankovní účty a zažádali o půjčku. Dali dohromady dva miliony a s potem na čele poprosili herce, zdali by nepočkal a ujistili ho dovětkem, že zbytek dostane z výdělků utržených za kinoprojekce a z prodejů VHS kazet. Sly souhlasil a na přetřes mohl přijít další problém.

Zajištění lokalit, rekvizit, platy určené hercům, kameraman, režisér, kaskadéři a vůbec celý štáb. Kalkulace za celkový rozpočet se vyšplhala na patnáct milionů dolarů. Tučnou půjčku zprostředkoval Kassarův strýc pohybující se v bankovnictví. Jako pojistku museli dát oba producenti do zástavy veškerý svůj majetek včetně rodinných domů a automobilů. Pokud by si na sebe První krev nevydělala, nebo ještě hůře, kdyby propadla v kinech, skončila by dvojce producentů na dlažbě. Možná dokonce v kriminále.

Pokračování za týden.