Máme toho před sebou ještě hodně. Obsazení zbylých rolí, zrod ikonické zbraně, bolestný proces natáčení, ještě bolestnější postprodukční práce a rozbor filmu. Tedy vzhůru do zákulisí!

Ticho před bouří

Zajištěný rozpočet umožnil dokončit proces obsazení klíčových rolí. Ted Kotcheff se postaral, aby roli šerifa Williama Teasla dostal výborný Brian Dennehy. Mistr povětšinou menších rolí. Věčná škoda, že tento charismatický, robustně stavěný chlapík nedostal v Hollywoodu větší šanci. Kdykoliv se v nějakém filmu vyskytne, automaticky na sebe svou přítomností strhne pozornost. Jenže co naplat. V srdcích většiny diváků zůstane zkrátka navždy zapsán jako ten hajzl, co škodí Rambovi, což rozhodně není málo. Vlivem neustálého přepisování scénáře získal Teasle vyloženě zlou karmu. Kromě změny povahy byla do pozadí zatlačena i jeho armádní minulost. Pokud mě paměť nešálí, tak v knize je poměrně značný prostor věnován skutečnosti, že válčil v Koreji. Kromě jedné možná dvou vět a několika vojenských metálů u Teasla v kanceláři nezůstala ve filmu po této backstory žádná stopa. Každopádně Dennehy si svou roli nesmírně užíval a vytvořil vskutku pamětihodného záporáka, jehož patogenní umanutost ho žene vpřed se zarputilostí buldoka.

Trojlístek hlavních postav nepřekvapivě uzavírá plukovník Trautman. Tedy muž, který obrazně řečeno stvořil Ramba. Toho získala legendární ikona starých hollywoodských časů Kirk Douglas. Ten se podobně jako Kotcheff motal okolo projektu již v sedmdesátých letech a původně pokukoval po roli šerifa. Ukořistěný plukovník Trautman mu ale nakonec příliš dlouho nezůstal. Pouhé dva dny před startem natáčení, které probíhalo v Kanadě, vytasil herec před Kotcheffem a Stallonem vlastnoručně upravenou verzi scénáře. Douglas už měl nejlepší herecké roky tak trochu za sebou a asi toužil naposledy zazářit. Trautman měl dostat daleko více prostoru a Douglas, kterému táhlo na sedmdesát, si do této verze dokonce připsal i pěstní souboj s Rambem. No, Stallone asi musel valit oči, obzvláště když Douglas trval na tom, že Rambova postava na konci musí natáhnout brka. Této vize se k nelibosti hlavní hvězdy filmu opětovně chytil i Kotcheff. Otázka okolo smrti Ramba bude až do konce natáčení zdrojem občasných sporů mezi hercem a režisérem. I přes úctu, kterou Stallone k legendárnímu herci cítil, muselo dojít k přeobsazení. Plukovníka Trautmana dostal na poslední chvíli Richard Crenna. Ten do Kanady narychlo přicestoval z Chicaga a dokonale zmatený nastoupil rovnou na plac.

Každý muž má mít svůj nůž

První krev určitě není tím typem filmu, který si pamatujeme pro desítky nejrůznějších rekvizit. Bohatě stačí jedna jediná, obzvláště když tato rekvizita překročila hranice kinematografie a stala se nedílnou součástí globální popkultury. Ikonický „Rambo nůž“ má na svědomí americký nožíř James Lile. Talentovaný Lile svou živnost naplno rozjel začátkem sedmdesátých let a precizní zpracování jeho výrobků mu brzy přineslo široký věhlas. A to takový, až si ho všimla produkce budoucího akčního hitu. Zadání od Sylvestera Stallona znělo jasně. Nechtěl pouhou rekvizitu, ale funkční nůž, který by se stal plnohodnotnou součástí jeho filmové postavy. James Lile design založil na sérii nožů Randall 18 vyráběných během vietnamské války. Idea těchto nožů určených pro letce spočívala v duté rukojeti, do níž byla uschována malá sada pro přežití. Pilot z havarovaného letounu měl ihned po ruce třeba jehlu, rybářský háček, nit, zápalky či malý chirurgický skalpel. 

Nožíř při výrobě vsadil na nerezovou chirurgickou ocel, přičemž povrch je opracován metodou pískování. Díky tomu získaly ploché strany čepele temně matný odstín. Horní stranu čepele zdobí třináct pilových zubů určených k řezání dřeva, masa a kostí. S trochou zručnosti dokáže pilka zdolat i ostnatý drát. Dutá rukojeť je obalená tmavě zelenou nylonovou tětivou, kterou lze v případě nutnosti odmotat a použít třeba k výrobě improvizovaného luku. Konec rukojeti tvoří vodotěsný šroubový uzávěr, do jehož vnitřní strany je vsazen kompas. Uvnitř schránky se nachází zmiňovaná sada pro přežití zabalená do plastového voděodolného pouzdra. Záštita nože (přechod mezi čepelí a rukojetí) je zhotovena rovněž z chirurgické oceli a její konce tvoří tvary plochého a křížového šroubováku. Kompletní sadu tvoří i tmavá kožená pochva vybavená pouzdrem na brousek a kožená šňůrka. Při lezení po skalách si tak svůj nástroj zkázy můžete uvázat okolo paže či nohy. Stačil jeden jediný nůž a James Lile měl vystaráno až do důchodu. Tomu se říká proměněná životní šance. Máme kompletní herecké obsazení, platný scénář, režiséra a obří nůž, s nímž může hlavní hrdina porcovat slony. Ideální čas vyrazit na plac.

Krev a pot

Film se natáčel na mnoha místech jihozápadní části Fraser Valley, což je oblast v Britské Kolumbii. Kromě nádherné přírody je součástí této rozlehlé geografické oblasti i okresní obec Hope. Tedy místo, kde dojde k osudovému střetu mezi Rambem a šerifem Teaslem. Start začal uprostřed listopadu 1981 a pokračoval až do dubna následujícího roku. Kromě peripetií spojených se ztrátou zbraní, nevyzpytatelným počasím a častých úrazů na straně kanadských kaskadérů si nejvíce vytrpěla hlavní hvězda filmu. Vezměme to hezky popořadě. 

Vždy budu tvrdit, že z čistě historického hlediska se režisér Ted Kotcheff objevil ve správný čas na správném místě. Stačí pohlédnout na jeho filmografii. Veskrze průměrná díla zavátá nánosem prošlých let. Díla, na která si asi jen málokdo vzpomene. První krev jej ale zastihla v jedinečném tvůrčím rozmachu. Možná to bylo zapříčiněno ideální konstelací hvězd, možná nadšením a důkladnou přípravou. Kdo ví? Faktem je, že lepší film už nikdy nenatočil. Na place byl velmi důsledný, úzce spolupracoval se svým kameramanem a řekněme, že jeho pečlivost lezla trochu na nervy hlavní hvězdě.

Jedny z prvních realizovaných scén zahrnovaly dění na policejní stanici, kde Rambo okusil šikanu od strážců zákona. Jistě si vzpomínáte na moment, v němž Arthur Galt obuškem přetáhne Ramba po zádech. Jeho představitel Jack Starrett se ránu pokaždé snažil krotit, ale z nějakého záhadného důvodu trval režisér na neustálém opakování dané sekvence. Asi po osmém pokusu už si Stallone s purpurově zbarveným hrbem došel za kameru a podrážděně se zeptal, jak dlouho to ještě režisér hodlá protahovat. Kotcheff mu velmi nevzrušeně odpověděl: „Jsi přeci herec, tak musíš něco vydržet.“ Ona policejní stanice se vůbec stala jakýmsi synonymem pro bolest. Stallone si během útěku narazil žebra a vše završila jedna ošklivá zlomenina. Černého Petra si v tomto případě vylosoval herec Alf Humphreys. To je ten policista, kterému Rambo podrazí nohy a dodělá ho loktem mířeným na obličej. Stallone dal do svého chvatu trochu více energie než chtěl a výsledkem byla výrazná bílá náplast, která hercův nos zdobila téměř ve všech následujících scénách.

Časový rozvrh se podřizoval tvrdé disciplíně. I když režisér strašně toužil po permanentním pošmourném počasí, nemohl si dovolit čekat, až se nebesa umoudří. Proto mají úvodní scény skoro až letní nádech, který ostře kontrastuje se zbytkem filmu. Jakmile totiž slunce jednou zalezlo za mraky, zůstalo tam až do konce natáčení. Teploty se pohybovaly okolo nuly až dvou stupňů pod bodem mrazu. Pro představu. Richard Crenna měl na nohou neustále dva páry ponožek a pod svým vojenským kabátem svetr a nátělník, zatímco Stallone běhal po okolních lesích jen v tílku. Nikdo ze štábu si ani náznakem nedovolil stěžovat na zimu, neboť by to vůči herci znělo skoro až urážlivě. Stallone v pozdějších rozhovorech vzpomínal, že podruhé by do něčeho takového nešel. Ta zima skutečně není hraná. Ostatně, skutečný je i Rambův improvizovaný „oděv“ vyrobený z kusu špinavého pytle, který herec našel v nějaké polorozpadlé kuče. Jelikož nešlo o sériovou rekvizitu, ale vlastnoručně vyrobený originál, musel se během přestávek hlídat jako poslední výkřik módy od Gucciho. Mimochodem, Stallone má svůj výtvor dodnes v osobním vlastnictví a je na něj patřičně hrdý.

I když kaskadérská čísla obstarávali kanadští profesionálové, docházelo k poměrně častým zraněním. To později přimělo režiséra zburcovat produkci a vyžádat si účast amerických kaskadérů (Amíci asi umějí lépe padat na hubu). Avšak z jednoho nepovedeného kousku v důsledku vznikl skvělý záběr. Policejní vůz stíhá Ramba na motorce. Městskou zástavbu vystřídá kopcovitý terén obklopený divokými lesy. Na konci honičky vůz zapadne mezi kameny a po náspu sjede o pár metrů dolů. Když si film pustíte a na scénu se pořádně zaměříte, ihned vám dojde, že ono nečekané převrácení policejního vozu na střechu je dílem náhody. Zatímco v kabině uvězněný kaskadér si bolestně narazil rameno, Kotcheff skákal nadšením. Ihned zneužil situace a překvapeného Briana Dennehyho nechal do převráceného auta přikurtovat hlavou dolů, aby získal perfektní detail šerifa, který se souká ven. Dennehy je naštěstí velký profík a ta scéna díky tomu vypadá opravdu přirozeně.

Co však radost nepřineslo asi nikomu, byla krádež. Tedy patrně krádež, protože dodnes nikdo neví, kam se zhruba čtyřicítka upravených střelných zbraní vlastně poděla. Šlo o pušky, pistole a samopaly, které ve filmu používají policisté a národní garda. Zásilka arzenálu z Ameriky se na kanadských hranicích jednoduše ztratila. Prostě byla fuč a natáčení muselo být zcela logicky přerušeno, neb představa policistů, kteří Ramba po lese nahánějí s klacky v rukách, jaksi nezapadala do uměleckého konceptu. Jenže co s tím? Rozpočet byl napnutý k prasknutí. Zadlužená dvojka Kassar/Vajna se začala křižovat a pomalu sepisovat poslední vůli. Nakonec museli oba producenti spolknout hrdost a začali o peníze doslova žebrat u svých rodinných příbuzných. Šlo bez nadsázky o nejvypjatější moment celého natáčení, tedy skoro.

Tvrdý dopad

Sylvester Stallone absolvoval zhruba sedmdesát procent všech kaskadérských čísel sám, což mimo jiné znamenalo, že na půdě zdravotního střediska obce Hope byl pomalu častěji než na place. Dokonce i personál znal zanedlouho křestními jmény. Důvody návštěv netřeba nějak obšírněji rozvádět. Pořezaná dlaň, pár stehů na hlavě, četné naraženiny, namožené svalstvo atd. Nejhůře pro něj dopadl legendární skok ze skály, k němuž Ramba donutí nepříjemné okolnosti. Kompletní scéna je tvořena třemi částmi spojenými pomocí střihu do jednoho souvislého dějového segmentu. Detail na Ramba přitisknutého ke skále, skok a následný dopad do koruny stromu. Vše samozřejmě zpestřují prostřihy na dotěrnou helikoptéru, pátrající psovody a policisty.

Krok číslo jedna se natáčel v největší výšce, asi třináct metrů nad zemí. Při detailu, kde Ramba vidíme od pasu nahoru, stojí herec ve skutečnosti na šikovně skrytém okraji skály. Tělo se jednoduše tiskne ke stěně, ale nohy stojí na travnatém terénu. Zbytek obstaral šikovný úhel kamery. Druhý krok představuje samotný skok. Šlo o nějakých osm metrů volného pádu a herec dopadl do obrovského vzduchového polštáře. Potud tedy vše v pořádku. Posledním krokem byl dopad do koruny vzrostlého smrku. Samotný strom není tak vysoký, jak se nám film snaží přesvědčivě vnutit. Přesto šlo o reálný pád pořízený ve skutečném venkovním exteriéru. Stallone skočil z přistavené plošiny a skrze větve propadl až dolů, asi jako kulička ve hře Tivoli. Výsledkem byla dvě zlomená žebra a natržená slezina.

Nikdy v budoucnu už herec takto nebezpečnou scénu uskutečňovat nebude. Profesionálové jsou tu od toho, aby herecké hvězdy v náročných situacích zastupovali, a je jen dobře, že Stallone po této zkušenosti poupravil své priority. Výsledek je ale nezapomenutelný. Hercova odvaha, realismus celé sekvence a šikovná skladba záběrů pomohla stvořit jeden z nejikoničtějších kaskadérských kousků moderní kinematografie.

Budoucí průšvih?

Konec natáčení byl tady a na řadu mohly přijít postprodukční práce. Původní sestřih filmu měl asi tři a půl hodiny, což je celkem běžná záležitost, neboť právě z této obrovské masy se postupně skládá finální podoba filmu. Jenže! Sylvester Stallone po zhlédnutí filmu nevěřil svým očím. Natočený materiál mu připadal jednoduše strašný. Nemohl v tom moři záběrů nalézt nic než dlouhý nezáživný chaos. Tak například úvodní scéna na policejní stanici zde trvala asi čtyřicet minut. Pasáž s policisty v lese, které Rambo po jednom zneškodňuje, měla neuvěřitelnou hodinu! Osobně si vůbec neumím představit, co tam ti poldové celou tu dobu dělali. Stallone se logicky začal obávat o svou nahnutou kariéru a potřeboval uvolnit nahromaděný vztek. Jako hromosvod mu posloužil režisér, kterého ihned označil za diletanta a neschopného filmaře. Herec byl natolik zoufalý, že chtěl od dvojice producentů odkoupit negativ a spálit ho. Takové řešení ale pochopitelně nepřipadalo v úvahu a nezbývalo, než tu káru dotlačit do cílové rovinky.

Změna k lepšímu už naštěstí čekala za rohem. Rozpracovaný film bylo nyní potřeba prodat. Jinými slovy zajistit distribuci. Ani tohle není nikterak zvláštní jev, pokud tedy nemáte konkrétního distributora zajištěného předem. Střihač Joan E. Chapman z natočeného materiálu zhotovil čtyřicetiminutovou propagační ukázku. V zásadě jde o jakýsi průřez celým filmem, který potencionálním zájemcům představí zápletku, nejzajímavější momenty a závěr. A světe div se, připravená ukázka vypadala skvěle! Měla parádní tempo, tah na bránu a krásně vypíchla ty nejlepší pasáže. Stallone získal trochu optimističtější náladu a spolu se svým agentem, producenty a režisérem vyrazil na Americký filmový trh (American Film Market) nabídnout zboží. Stallone před zástupci distribučních společností pronesl krátký proslov, pak zhasla světla a začalo promítání. Sotva cívka dojela na svůj konec, vypuklo hotové šílenství. Celý výjev připomínal dění na burze, kde se divocí makléři předhánějí v nabídkách. Byla to neuvěřitelná satisfakce, obrat o sto osmdesát stupňů. Distribuce nakonec připadla společnosti Orion Pictures. Paradox, že?

Stallone nyní věděl, že natočený materiál má nezpochybnitelný potenciál. Spolu s Chapmanem zapadli oba do střižny a jako přísloveční kameníci vytesali výsledný devadesátiminutový produkt, který dnes zná každý správný fanoušek akčního filmu. Tedy jeden rozdíl tu ještě byl. Ted Kotcheff nemohl zapomenout na slova Kirka Douglase a donutil Stallona natočit alternativní konec, v němž Rambo spáchá sebevraždu. Stallone tento záběr s nechutí vložil do testovací projekce a vyrazil s kůží na trh. Vybraní diváci chrochtali blahem, ovšem jakmile v závěru Rambo propadl Trautmanovu zbraň a střelil se do hrudi, zaplnilo sál sborové bučení a rýpavé narážky. Šlo o jednoznačný signál. Hrdina musí přežít. Tak se také stalo a vznikla notoricky známá a jediná verze filmu. Dobré rozhodnutí, které v budoucnu ocenila především Stalloneho peněženka. Kirk Douglas si později nikdy nenechal ujít příležitost, aby si herce při vzájemných setkání trochu nedobíral: „Ten můj konec byl stejně lepší. Tvá verze je dobrá pro byznys, ale Rambova smrt by filmu dodala uměleckou hloubku.“

Tóny zlatého kováře

Nesmírně plodného skladatele, jakým byl Jerry Goldsmith, asi není nutné představovat. Tou dobou již hrdý držitel ceny Akademie za infernální partitury pro film Přichází Satan! (1976), odvedl bezchybnou práci i zde. Hřmotné orchestrální stopy dokážou skvěle umocnit napětí i akční pasáže a hudba všeobecně patří mezi výrazné prvky filmu První krev. Co si ale budeme povídat. Skutečně ikonickou se stala především Goldsmithova notoricky známá skladba „It’s a Long Road“ nazpívaná kanadským popovým zpěvákem Danem Hillem. Původně pouze instrumentální song prochází i dalšími filmy o neohroženém bojovníkovi a tvoří vlastně jakýsi ústřední motiv celé série. Na ten první film, kterému je věnován celý tento článek, se teď podíváme zblízka a připomeneme si, na čem stojí jeho trvalé hodnoty.

Sám proti všem

Patrně každý z nás už První krev alespoň jednou viděl, tudíž ústřední motiv zápletky není nutné nějak zevrubně rozebírat. Snad jen v krátkosti. John Rambo (Sylvester Stallone) je válečný veterán a bývalý "zelený baret", který jde navštívit svého kamaráda, respektive bratra ve zbrani. Ten však podlehl rakovině vyvolanou kontaktem s chemickou zbraní (patrně Agent Orange). Skleslý Rambo putuje krajinou, až dorazí do horského městečka Hope ve Washingtonu, kde se prakticky ihned znelíbí místní ruce zákona. Šerif Will Teasle (Brian Dennehy) naloží Ramba do hlídkového vozu a vysadí ho na okraji města s odůvodněním, že jednou z jeho povinností je držet podezřelé tuláky od města. Rambo má ale svou hlavu a varování šerifa ignoruje. Je tedy zatčen a odveden na místní stanici. Tam si Ramba vezme do parády sadistický seržant Arthur Galt (Jack Starrett). Verbální útoky, uzavřené prostředí a fyzické šikanování u Ramba vyvolají vzpomínky na mučení, které prožil ve Vietnamu. Při pohledu na ostrou břitvu jeho mysl exploduje. Rambo se změní ve válečný stroj poháněný instinkty a probojuje si cestu ven. Několik policistů je zraněno včetně nabubřelého ega násilnického Galta. Ze řetězu utržený veterán unikne do okolních lesů a šerif Teasle začne organizovat nelítostný hon na člověka. Jeho cílem je Ramba pokud možno dopadnout, kdežto Galt touží po krvi.

I z dnešního pohledu musím ocenit moudré rozhodnutí Sylvestera Stallona udělat z Ramba sympatickou postavu nebo minimálně člověka, s nímž může divák soucítit. Jde o postavu s velkou vnitřní autoritou, která vyplouvá na povrch především ve střední části filmu, kdy policisté hlavního hrdinu stopují a záhy tvrdě narazí, neboť Rambo své mistrovství přežít v exotické džungli funkčně přenese do lesů poblíž severozápadního Pacifiku. Tyto scény založené na fyzické síle a dominanci vzbuzují opravdový respekt. Stejným způsobem to ale funguje i z opačného spektra. Když Rambo visí na útesu a sadistický Galt se jej z policejní helikoptéry snaží zastřelit jako škodnou zvěř, fandíme mu a soucítíme s ním, protože víme o traumatech, která ho v myšlenkách pronásledují, a především chápeme, že je nevinný. Téměř všechny situace, do nichž se Rambo dostává, fungují bezchybně, protože Stallone je publiku dokáže prodat už svou přítomností na plátně.

Akční ikona osmdesátých let možná nemusí sklízet aplaus za své herecké schopnosti, ale lepšího představitele pro roli mazaného smrtonosně nebezpečného vojáka by člověk v té době hledal jen těžko. Stallonovy tělesné předpoklady, zuřivá vážnost, upřímné podání a způsob, jakým si uprostřed lesa zjedná respekt, jsou fascinující. I pokračování se pokoušela pracovat s tímto způsobem zastrašování a záškodnického boje, ale tyto filmy nakonec vždy ustoupily dominantní přesile mohutných explozí, desítkám padlých nepřátel a „fantasy“ tužbám zhýčkaného publika, které prahlo po monstrózní akci.

Je však bez diskusí, že progresivní bojovník zocelený vietnamským peklem se svou mlčenlivostí, loveckými schopnostmi a vnitřním neklidem výrazným způsobem zvedl laťku pro vnímání akčního hrdiny. Každý ikonický hrdina však potřebuje minimálně stejně ikonického záporáka. Tady jsou hned dva, byť ten druhý za své neomluvitelné chování zaplatí už v první třetině filmu. Cejchem zlého muže je tak po většinu stopáže poznamenán převážně televizní herec Brian Dennehy. Šerif Teasle si od počátku nebere servítky. Je vykreslen jako egoistický držitel moci, který není schopen zastavit se před ničím: „Je to jeden muž. A je zraněný!“ Svou kořist zarputile pronásleduje, i když to znamená riskovat bezpečí svých podřízených a později i civilistů, které se z podstaty své profese zavázal ochraňovat. Nápor přehnaných ambic nedokáže zmírnit ani moment, v němž Rambo ušetří jeho život. Oslepující pýcha je předehrou pro Teaslovu budoucí zkázu, neboť své fatální chyby začne uznávat teprve před koncem, když už se „jeho“ město promění ve válečnou zónu. Je v pořádku nenávidět Willa Teasla, jde o jednoznačný důkaz, že Brian Dennehy odvedl na place skvělou práci.

Vše se ale určitě netočí jen kolem akce. I když je ono epické zúčtování uprostřed divočiny významným činitelem celého filmu, je nutné připustit, že pod drsnou slupkou je tu skryt i sociální komentář o předsudcích a útrapách, kterým někteří vietnamští veteráni museli čelit po návratu domů. Arogance mocenské struktury (v tomto případě policie) a její zamítavý postoj k reintegraci Johna Ramba je spouštěčem divokého násilí. První krev je na mnoha místech dosti přepálená, ale zároveň se snímku nedá upřít i jistý smysl pro realismus. Z tohoto hlediska tedy film celkem zdařile balancuje na hranici mezi napínavým akčním thrillerem a psychologickým dramatem.

Přítomnost bývalého Rambova velitele, plukovníka Trautmana (Richard Crenna), je nesmírně důležitým elementem. Crenna nemá moc prostoru vyniknout herecky, ale význam jeho postavy je pro děj nepostradatelný. Připomíná jakéhosi mentora, moudrého rádce i věštce, který podrobně předpovídá Rambovi budoucí kroky a zároveň šerifa varuje před ohněm, s nímž si neopatrně zahrává. Plukovník Trautman je hlasem rozumu, tvrdým kusem topazu mezi dvěma mlýnskými kameny. Tichá síla uprostřed sociopolitického konfliktu dvou mužů, z nichž ani jeden nehodlá ustoupit tomu druhému.  

Otázky okolo válečných traumat a nespravedlnosti systému na mne sice více fungují v momentech, kdy Rambo spíše mlčí, naznačuje skryté pocity svým konáním nebo vše odbude jednou přesně mířenou větou, což ale neznamená, že by památný finální monolog postrádal sílu. Rambo v něm vášnivě nadává na nespravedlnost, na hippies a krvavá válečná zvěrstva, jimiž si on a nejen on musel projít. Tohle všechno tu již dávno před První krví bylo nesčetněkrát. Daleko lépe si s podobným tématem poradil Návrat domů (1978) od Hala Ashbyho, případně Lovec jelenů (1978) Michaela Cimina. Třeba takový Travis Bickle (Robert De Niro) z filmu Taxikář (1976) je rovněž násilnicky pojatou postavou s duší zjizvenou Vietnamem, ale film ho nikdy nenutí otevřeně hovořit o tom, co prožil, o tom, co se mu vlastně stalo. Některé věci dokážou být děsivější a emocionálnější, když se o nich zkrátka nemluví. I přes to jsem za ten Rambův slavný, možná trochu na sílu tlačený, monolog rád. To, že se z Ramba před koncem filmu stane armáda jediného muže, beru s nadhledem a svým způsobem si tuhle pasáž nesmírně užívám, protože se vše děje v nastavených konvencích akčního žánru. Jenže tím, že Stallone do děje zakomponoval onu finální řeč, do které vložil svůj veškerý herecký potenciál, dokázal pozvednout hodnotu celého filmu. Vrcholem není akční inferno, ale procítěný monolog s myšlenkou.

Dnes jednadevadesátiletý Ted Kotcheff bude už patrně navždy vnímán jako muž jediného filmu (byť depresivní drama Zapadákov (1971) má rozhodně své kvality). Veskrze průměrný režisér zde jako zázrakem předvedl to nejlepší, čeho je schopen. První krev je skvělou ukázkou jeho schopností. Kotcheff dokáže souvisle přecházet z klidných pasáží do napínavých honiček a posléze vše podtrhne explozivní akcí. Velkou pomocí mu v tomto ohledu jistě byla kamera, za níž stál Andrew Laszlo.

Kameramany americké mainstreamové produkce můžeme v zásadě dělit do dvou skupin. Jsou tu námezdní pracovníci, kteří jednoduše natočí přesně to, co jim režisér ukáže, a pak tu jsou tací, pro které je důležitá úzká spolupráce s režisérem a vlastní kreativní vklad. Andrew Laszlo patřil bezpochyby do té druhé skupiny. Jeho kamera dokáže přehledně zprostředkovat každou scénu a přizpůsobit se její náladě. Například manipulace se světlem a stíny efektně zvýrazňuje sekvenci, v níž se z loveného hrdiny stává lovec. Osobně miluju pasáž, při které se zraněný Rambo skrývá za stromem, zatímco kamera paralelně kopíruje pohyb dravé helikoptéry s lačným střelcem sedícím uvnitř. Resumé je více než zřejmé. Díky přesné ruce režiséra a invenci přítomné za kamerou i před ní se mohl zrodit jeden z nejvlivnějších akčních filmů všech dob.

Kasovní trhák

Na podzim roku 1982 vstoupil film do amerických kin. První víkend vydělal necelých sedm milionů dolarů, což se opakovalo ještě následující dva víkendy. Nakonec tedy stačily pouhé tři týdny k tomu, aby si dvojce Kassar a Vajna mohla konečně zhluboka oddychnout. Celosvětově film vydělal sto dvacet pět milionů, čili se dá bez nadsázky hovořit o obrovském úspěchu. Kritické reakce měly různorodou podobu, byť kladné recenze výrazně vyčnívaly. Prakticky každý oceňoval originálně pojatou hlavní postavu a implementaci jejích bojových schopností do syrového prostředí. Teprve čas však prokázal, jak výjimečný a pro akční žánr důležitý film na počátku osmdesátých let vlastně vznikl. Postava Ramba předznamenala úsvit nesmrtelných titánů stříbrného plátna, kteří v následujících letech dokonale opanují veškerý prostor. Jde vlastně celkem o ironii, neboť během zahájení své spanilé cesty nemusel jeden z nejvlivnějších akčních hrdinů zabít jedinou živou bytost.

První krev sice tak trochu zachránila kariéru Sylvestera Stallona, ale především neuvěřitelným způsobem pozvedla reputaci nezávislého studia Carolco Pictures. To se v následujících letech doslova utrhlo ze řetězu. Z dnešního pohledu je to téměř neuvěřitelné, ale studio o „dvou“ lidech dokázalo náhle a s naprostou samozřejmostí konkurovat těm největším hráčům Hollywoodu. Studiím s mnohaletou tradicí a prestiží. Pro dva obyčejné chlápky, kteří nesmírně zariskovali a v důsledku na tom strašně moc vydělali, započal dvanáct let trvající mejdan, během kterého si budou mazat konkurenci na chleba a přepíšou pravidla toho, jak přistupovat k filmové produkci.

Trilogie Rambo (1982 - 1988), Rudé horko (1988), Total Recall (1990), Terminátor 2: Den zúčtování (1991), Univerzální voják (1992), Cliffhanger (1993) a další a další zajímavé pecky, za kterými Carolco stojí. Nezodpovědné investice, přerostlá ega, ztráta sebekontroly, nebezpečné riskování a nonstop párty. Naráz byl nevyhnutelný a jmenoval se Ostrov hrdlořezů (1995). Grandiózní, astronomicky předražený propadák, který Carolco Pictures definitivně pohřbil. Nechápu, že pozoruhodný příběh tohoto studia ještě nemá svůj vlastní film.

Legenda

Můžete se nacházet kdekoliv na světě, ale jakmile před opáleným domorodcem, buddhistickým mnichem, zmrzlým Eskymákem nebo indickým fakírem vyřknete slovo „Rambo“, okamžitě bude dotyčný vědět, oč kráčí. Jde o zdomácnělý výraz pro namakaného chlapa, drsňáka z předměstí či člověka, který se s ničím moc nesere. Rambo je fenomén a První krev tento fenomén oživila. Je pravda, že v porovnání s následujícími filmy působí originál jako opuštěný, poněkud temný solitér, ale právě v oné špinavosti a sázce na realismus tkví jeho trvalé kouzlo. První krev může být vnímána v rovině psychologického dramatu, depresivního thrilleru i akční podívané. V zásadě jde ale především o intenzivní příběh jedné zjizvené duše, která po návratu z pekla musela vést válku i doma před svým vlastním prahem.