Teprve při poslechu třetí ponávratové desky IN THE WOODS... jsem přišel na to, co mi vadilo na dvou předchozích albech. Vokály Jamese Fogartyho a taky občasné rušivé tlačení na pilu. Chápu, že skoro patnáctiletá pauza znamenala přetlak tvůrčích nápadů, které chtěly rychle ven. No ale to musí každý umělec umět ukočírovat. Aby však nedošlo k nedorozumění, "Pure" i "Cease The Day" vůbec nejsou špatné desky, ovšem pro mě postrádají takovou tu chuť umami, jak by řekli foodblogeři, nebo poslechovou lahodnost, chcete-li.
Po dalších 4 letech z kapely utekli i Botteri bros. a zbyl poslední mohykán a uchvatitel firmy, bubeník Anders Kobro obklopený mladou krví. Má taková kapela právo ještě používat za takových okolností stejný název? Asi má. Protože ten jednotný melancholický hudební spirit, nebo jak to nazvat, tvorbou kapely prosvítá od počátku až doteď a nechat zavedenou značku ležet na chodníku, když o ní neměl nikdo zájem, by byl holý nerozum.
Nový pěvec Bernt Fjellestad (ten tedy už moc mladý není), o němž jsem dosud neslyšel, hned dostal maximální důvěru a nová deska stojí a padá s jeho vokály. Tedy stojí, v žádném případě nepadá. Bernt patrně nedosahuje technických kvalit známějších krajanů disponujících čistým vokálem (Kjetil Nordhus/GREEN CARNATION, Toschie/AUDREY HORNE a koneckonců i Berntův dávný předchůdce Transeth), ale má v tlačené čisté poloze velice zajímavou barvu a naléhavost a ta špinavá není natolik agresivní a řezavá, že by narušovala plynulý tok skladeb. Hlavně si však napsal a přesně do pusy posadil poutavé vokální linky. Za nejvýraznější skladbu bych v tomto směru označil trojku "We Sinful Converge".
V souvislosti s žánrovým zařazením IN THE WOODS... se dříve objevoval přívlastek "avantgarda" či dokonce "prog". Na to už je možné zapomenout. V jejich současné hudbě se prakticky nic hudebně extrémně zajímavého neděje a jejich žánrové ukotvení se blíží výše jmenovaným kapelám (ostatně v toho času spících GREEN CARNATION škopkuje zase Kobro), tedy spíše k hard rocku, avšak se zastřenějším zněním bez zvukových hran, hranému ve velmi volném, plynulém až ležérním bum-čvacht tempu občas prořízlém nenápadným táhlým tremolem.
Má tedy cenu vůbec "Diversum" poslouchat, když vůbec nic nového nepřináší a jen se vlastně "velmi hezky poslouchá"? Nechť si každý zváží. Mladším ročníkům doporučuji spíše Thornův článek o krásném živáku "Live At The Caledonien Hall" a jeho následný poslech jako epitaf kapely, která se jako jedna z mnoha v 90. letech minulého století podílela na barvité metamorfóze norského black metalu.
Osm bodů se tomu z objektivních (zase bude hejtík?) a výše podaných důvodů dát nedá. Ale nostalgických sedm a půl by se ustát snad dalo. Co myslíte?