Po necelých dvou letech je tady máme znovu. Přesně v duchu hesla „Železo se mát kout, dokud je žhavé“ přicházejí američtí LINKIN PARK s novou variací na téma hybridních teorií, tentokráte však pojmenovanou „Meteora“. Každému, kdo alespoň trochu zavadí o hudební mainstream, musí být toto jméno známé. Bez diskuse, až do nehorázných rozměrů nafouknutá bublina, dokázala se svojí debutovou deskou sklidit množství ovací, jednak od hudební kritiky, ale hlavně od nadšených fanoušků kupujících ji v milionových nákladech.
Skeptici na druhou stranu předpovídali kapele brzký ústup z pozic, který se během pár let má proměnit v zapomnění. Tento se však alespoň v nejbližších měsících konat nebude, protože na světe je deska nová, mající ještě větší ambice zahýbat žebříčky prodejnosti a provětrat peněženky rodičům teenagerů po celém světě.

Jak jsem již v úvodu předeslal, nový materiál je defacto podruhé převařené menu pocházející z debutu. Domnívat se, že LINKIN PARK něčím překvapí je asi stejně bláhové jako doufat, že Fidel Castro odstoupí ze své funkce. Už při poslechu (nepočítaje intro) úvodní „Don’t Stay“ se vkrádá nepříjemný pocit již dávno slyšeného a tento s každou další skladbou pohříchu ještě více sílí. Stejné rytmy, stejné breaky, stejná struktura skladeb ve stylu střídající se dvojice, z níž jeden rapuje a druhý zpívá + dostatečně vtíravý a lehce zapamatovatelný refrén, stejné efekty a neskonale otřepané kytarové rify, dokáží sice prvním, druhým poslechem ještě vcelku chytnout. Avšak dalším a dalším poslechem se dostavuje neskutečná nuda, která přinutí disk okamžitě vyjmout z přehrávače a odložit někam na půdu ke starým školním sešitům. Blikajícím bodem v jinak naprosté temnotě se pro mě stala „Lying From You“ konečně nabízející to, o co se LINKIN PARK tak zoufale snaží – skutečné emoce. V sedmé „Faint“ vás dokonce „překvapí“ i nasamplovány smyčce a tím by asi tak výčet novinek mohl skončit. LINKIN PARK tedy i na nové desce zůstávají jedním velikým, úhledně zabaleným a načančaným ničím.

Myslím si však, že bych LINKIN PARK, i přes nesporné hudební vzduchoprázdno, nepovažoval za totální hudební špínu, o což se už dva roky snaží hlavně bojovníci za „čistotu metalové rasy“, kteří jsou v mnoha případech mnohem směšnější než samotní LINKIN PARK. Spojovat tuto kapelu nějakým způsobem s metalem je dle mého názoru velmi zcestné a nepředpokládám, že ani samotní LINKIN PARK by se nějakým způsobem hlásili k metalové scéně. Tato šestice totiž nijak nevybočuje ze zaběhaných kolejí hudebního mainstreamu. Dokonce si troufám tvrdit, že na poli spotřební muziky patří rozhodně k tomu lepšímu, co je k dispozici. LINKIN PARK mají vše, co má komerčně úspěšná kapela mít. Jednak je to silné vydavatelství schopno pro propagaci svého interpreta udělat vše možné i nemožné a druhak je to samozřejmě dostatečně hitový a chytlavý materiál. A v neposlední řadě je to pochopitelně vlna podobně znějících kapel, kterou LINKIN PARK chytli v opravdu ten pravý čas.
Není důvod nepředpokládat, že na kapelu čekají další platinové desky. Co však přinese případný další materiál? Dvakrát převařené jídlo z mikrovlnky se jakž takž požít ještě dá, ale co s ním udělají další ohřevy? Radši ani nedomýšlet.
Pro ortodoxní a true metalisty pochopitelně absolutně nevhodný materiál. Nevhodný defacto i pro všechny ostatní pravidelně navštěvující tyto stránky. Dám však ruku do ohně za to, že jsme tady už měli nejednu horší desku ...