V závěru článku o předchozí sezóně PICARDA jsem se ptal "proč?" Proč tak nemilosrdně a brutální ničí jeden ze seriálů mého mládí? Jen proto, aby z legendy hrubou silou vymačkali ještě nějakou šťávu? Od prvního traileru třetí sezóny bylo jasné, že půjde hlavně o ždímačku emocí z původních fanoušků Next Generation, a já si pokládal další otázku. Jestli to mám ještě zapotřebí. Odpověď byla "nemám" a smířil jsem se s tím, že finální třetí sezóna Picarda se zapíše na můj ignore list. Ale neodolal jsem a po očku sledoval, jak si jednotlivé díly vedou. A vzhledem k tomu, že hodnocení prvních několika dílů byla na velmi solidní úrovni, neodolal jsem. A musím konstatovat, že třetí řada je zaručeně nejlepší. Ale přeskočit laťku, kterou nastavily předchozí dvě fakt nebylo složité.

Třetí řada se minimálně postarala o to, že scénář nepůsobí jako úplná slátanina. Něco si okatě bere ze Star Wars, něco z minulých dílů Nové generace, hlavně pak z epizody Spiknutí z úplně první série Next Generation. Vzhledem k obsazení není žádným tajemstvím, že Picard tu dá dohromady téměř celou původní posádku. Objevují se tu i postavy ze série Voyager. Oproti těmto sériím tu jsou ale přeci jen nějaké změny v konceptu příběhu. Celý děj je mnohem osobnější a více obnažuje vztahy mezi původní posádkou, které v původní více jak třicet let staré sérii nebyly akcentované a drželi se až na výjimky na striktně profesionální úrovni.

Některé scénáristické kotrmelce nedávají úplně smysl, ale co už. Zdaleka to není tak do očí bijící jako cokoliv z minulých dvou sezón. Mimochodem, spoustu děje z minulých dvou sezón trojka beztak hází přes palubu. Ale vlastně si nejsem jist, zdali je to dobře nebo špatně. Pak jsou tady samozřejmě scény, kdy se postav vůbec nechovají logicky, například to, že ačkoliv jsou vyzbrojeni zbraněmi na dálku, tak přistoupí na boj zblízka, kde jsou v nevýhodě. Ale budiž. Tyto drobnosti, nikdy nepřekročí čáru, kdy by mě nějak významně pohoršovaly.

Posádka tu tentokrát (neočekávaně) čelí nebezpečí, které je jedním z největších, s jakým se kdy setkali. Skutečný nepřítel se odhaluje postupně a, ačkoliv je zajímavě vystavován, byl pro mě nakonec zklamáním. Nicméně cesta k němu zajímavá je, byť na konci značně neuspokojivě vysvětlená. Příběh hezky nastavuje osobní motivace a celkem dobře buduje očekávání věcí příštích. Škoda snad jen toho, že některé linky rozehraje, ale pak už se k nim nevrací. Tvůrci vezmou téma, použijí ho poměrně povrchně pro hlavní zápletku a následně ho odhodí.

Jistou dávku rozpačitosti pak vidím i v hereckých výkonech a castování některých postav. Například tu máme jednu z těch hlavnějších, které má být něco přes dvacet, nicméně ji hraje herec, jemuž je pětatřicet. To prostě neokecáš. To je asi na té úrovni, kdy ve studentských komediích Martina Friče hráli středoškoláky lidi třicet plus. U věku bych se tedy ještě zastavil. Máme tu jednu anomálii, kterou je Jeri Ryan hrající Sedmou z Devíti. Té je pětapadesát let. Postavu o dvacet let mladší bych ji v tomto případě uvěřil bez jakékoliv polemiky.

Ke konci se z mého pohledu až příliš jede na nostalgii. To otravné pomrkávání a plácání se po zádech „staré“ posádky USS Enterprise NCC-1701-D je někdy až otravné a zavání stařešinským uchcáváním nad sebou samým. To mi asi nejvýznamněji trochu kazilo závěr, který je v mnoha ohledech vlastně celkem příjemné, byť patetické retro, jehož cílem je prožít s hlavními postavami velké (snad i poslední) vesmírné dobrodružství. To se mu daří i přes pokročilá léta protagonistů. Věk většiny posádky překročil sedmdesátku a vy si tu uvědomíte, že až na Patricka Stewarta nikdy nebyli dobrými herci a mnozí právě v Next Generation odehráli nejikoničtější postavy své kariéry. To už se v tomto věku nezlepší. Tedy tuto sérii ještě beru na milost. Jen mi prosím slibte, že tohle je opravdu už poslední.