Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Doteď mě štve, že jsem minulý rok tuto sérii nedotáhl do konce skončil někde v polovině. Letos to snad dám do finiše. Motivací mi budiž fakt, že vyšlo opravdu hodně skvělé hudby, kterou by byl hřích nezmínit. Takže jako obvykle. Blíží se polovina roku, máme už odstup od roku 2022. Pojďme bilancovat! První díl pravidelného seriálu začínáme hudbou, která má nějaký vztah k punku, hardcoru, bahnu a garážím.
Metalem říznutá hardcorová dvacetiminutovka, která navazuje na devadesátkové klasiky žánru. Většina skladeb v houpavých středních tempech. Parádní řezavý zvuk. Tady se střílí ostrýma. Nejlepší skladba? Rozhodně “Palcát”, a to díky českému textu a hostujícímu Principálovi z Pusteeku, jehož hlas vám dá přímou ránu na solar. Do budoucna bych prosil méně generičnosti a více nápadů, které odliší jednotlivé skladby. Jo a coverart by měl dostat nějakou cenu. Ikonický.
https://exude.bandcamp.com/album/cognitive-war
Trojka hardcorových šrapnelů a intro. Písničky pod dvě minuty. Energie, co ti odpálí dekl. Texty stejně roztomilý a lepkavý jako obal tohodle EP. Pravověrný riffový hardcore s punkovou přímočarostí i melodickou hitovostí. U mikrofonu orangutan ve výletním kloboučku, který štěká i kníká současně. Obojí ale dělá drze. Jeho hlas vás sere, ale milujete to. Je to James Cole hardcorový scény. Klipovka “ViBE” je jedna z nejpovedenějších skladeb žánru z minulého roku. Stříká z toho radost a oddanost stylu. Nádavkem dva povedený featy. Vyšlo minulý rok v rámci hardcoru lepší EP? Za mě ne.
https://hopes1.bandcamp.com/album/summer-vibes
Jsou dva a jsou z Plzně. Smrdí z toho garáž, konopí, trochu jižanská vyprahlost a lehce taky MOTORHEAD. Škatule, ve které najdeš upřímný rokenrolový lauf a trochu tupý punkový dezolátismus. Poctivé riffíky, funkční a přímočaře jedoucí rytmika a sípavý chraplák opečovávaný každý den minimálně kartáčem červených Marlborek. S takovým hlasem se nerodíš, na tom musíš poctivě makat. Dvě skladby v češtině. Jako hodně kapel tvrdí, že jejich texty inspiruje život. Tak mi to nedá a zacituju z textů jednoho hitu: “Tak mi ho vyhoň, když máš krámy”. A ne. Víc textu v té písničce není. Jo, vlastně je tam ještě zvolání “Jóoooóo” a “Ty cuchto”. Ale jinak to jsou milí lidé. A nějaký neduhy? No jasně, chybí tomu basa. To u takový hudby neochčiješ ani přebasovanou kytarou ani tučnějším kopákem.
https://luskyband.bandcamp.com/album/qetak
Bahenní lázně, co se do Prahy přelily z východního břehu řeky Moravy. Pokud byste v naší kotlině hledali ten nejhrubší sludge metalový buldozer, je to právě tato osmnáctiminutová deska. RATO TRISTE svůj eponymní kus založili jen na čtyřech skladbách. Většinově se opírají o umolousané jednokytarové hlomozící riffy, noisové experimenty a brutální vokál. Místy zní jako zpomalení FULL OF HELL. Kompozice „Přízraky“ velmi výrazně uhýbá někam ke scénickému poloakustickému vybrnkávání na volné struny, pod kterými zlomyslně vrčí kytarová vazba. Nad touto kulisou betonová máma recitací maluje fantaskní skličující obrazy. Chcete dekadenci ohlodanou na kost? Tady je.
https://ratotriste.bandcamp.com/album/choked-by-my-own-dreams
Hudební rozervanost z Hrušovan nad Jevišovkou. Desetipalec. Skvělý texty v češtině, které reflektují dobu pandemie, drogy i minulost. Ty smutnější kpitoly. Hudba je intenzivnější, drásavější a přímočařejší, než bylo v minulosti obvyklé. Celkové vyznění je o poznání temnější. Možná i pro to, že témata písniček jsou mnohem explicitnější a neschovávají se za jakobymalebné závoje. I přes to tu jsou místa, která tvoří citlivá kytarová zákoutí tvořený souhrou obou kytar. V současnosti hlavní pilíř domácí epický screamo scény a jedna z mých nejoblíbenějších desek minulého roku.
https://ratotriste.bandcamp.com/album/choked-by-my-own-dreams
Těžká váha domácí scény na poli doom metalu, sludge i stoneru. Možná ta nejtěžší. Riffy, co nezvedne ani bájný Titán Atlas. Železný rezavý kolovrat, který skřípe, i když z něj vazelína stéká v hektolitrech. Návrat hypnotické bahenní nestvůry po dlouhých dvanácti létech je prostě událost. Troufám si tvrdit, že za těch dvanáct let se nikomu nepodařilo byť jen napodobit nesmlouvavé riffy ohlodané na kost. Tady se setkal talk, minimalismus a naprosto obhroublá brutalita ve středních tempech. Třicet pět minut radikálně zlověstné heavy music, které za poslední dekádu nikdo nedokázal konkurovat.
https://gospelofthefuture.bandcamp.com/album/blowtorch-mankind
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
