Ano! Perte to do mě!! To byla první myšlenka, která mi přišla na mysl v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl o chystaném živáku mých oblíbených blackařů ANCIENT RITES. Vůbec nechápu proč není tahle partička kdysi blackoušů, dnes snad už „jen“ extrémních mystiků, více doceňovaná. I když pominu poslední dvě vynikající, leč mírně nepravověrná alba, před skvosty jejich počáteční tvorby zavřít oči určitě nemohu. Naopak. Osobně třeba právě placku „Blasfemia Eternal“ pokládám za jednu z nejlepších černých desek, které kdy vznikly. Že by snad fanouškům vadil netypický původ kapely? Nebo je to tím, že nepáchají hromadné sebevraždy a jejich alba nemají dostatečně neposlouchatelný kanální zvuk? Těžko říct. Já ale každopádně zobu z jejich ruky každé zrníčko, které mi nabídnou, a jsem vrcholně spokojen.
Posledním zrnkem je aktuální živák se sympaticky neotřelým názvem „And The Hordes Stood As One“ (žádné „Live in…“ a podobný stupidnosti…, tohle se mi na té kapele strašně líbí – ta preciznost; nevydávají jedno album za rok, ale když už nějaké vydají, piplají se s každou hovadinou tak maniakálně, až je nakonec všechno vypiplané k dokonalosti – i název)… Placka skrývá šestnáctero skladeb, které byly pořízeny 14. června 2002 na koncertní štaci k albu „Dim Carcosa“ v Holandsku.
Koncert otvírá mnou oddaně milované intro z poslední řadovky, nesoucí název „The Return“. Pravda, je zahrané až příliš přesně na to, abych si myslel, že to není z playbacku, ale když se k tomu přidají reakce fanoušků, myslel jsem, že sebou fláknu. Vážně jsem už v polovině první skladby uvažoval o tom, že nebudu poslouchat dál a střelím tomu rovnou desítku, protože tohle je prostě vono! Nakonec ale zavládla zvědavost a jakési zbytky nepodplacené novinářské solidarity (co to sakra vůbec je?), tudíž jsem desku doposlouchal do konce (nejednou) a byl nucen z hodnocení přece jenom trošinku slevit. Dramaturgii ani zvuku tohoto dárečku nemůžu vytknout zhola nic. Kluci odvedli opravdu skvělou studiovou práci a zvuk na desce je skoro tak křišťálově diamantně-briliantní jako na jejich studiovkách. Pokud mrknete na tracklist pod recenzí, zjistíte, že skladby jsou šikovně vybraným průřezem z dosavadních čtyř studiových alb a ani zařazení fanoušků do celkového hudebního procesu neurazí. V nosných částech skladeb, kde o něco jde, sice moc „neruší“, zato při hymnických refrénech dostává jejich mixsážní knoflík okamžitě slovo a jejich hlas celou scenérii velmi povedeně podbarví. Tady kapela velmi dobře zúročila intimní klubovou atmosféru a na nahrávce je to hodně znát! Prostě paráda. Co se týče instrumentální stránky pak dodám jediné: no comment. Pokud si někdo myslí, že by Gunther stoupl na pódium s někým, kdo 100% neovládá svůj nástroj a dělá větší než studiově přehratelné chyby, je na velkém omylu. Musím se ale zmínit o hlasu samotného pana kapelníka. Překvapuje, chlapec. Chroptí a sem tam zpívá jak o závod. Sice moc zpívat neumí, ale zato se velmi velmi snaží. A docela mu to i jde. Další na holení je skvělý, jak jinak než finský, kytarista Jan Yrlund. No to se musí slyšet. Takhle vynikající sóla a melodická procítěnost, to se jen tak nevidí. A víte co? Taky je bezva, že to celé zní jinak než z desky. Syrověji. Ať už vokálem, zvukem nástrojů nebo nasazením hráčů.
Závěr? K čemu? Tohle je teprve začátek! Začátek jednoho velmi dlouhého poslechového maratónu…