Vznik tohoto článku vnímám jako určitý paradox. Takovou tu příslovečnou výjimku, co potvrzuje pravidlo. Muzikály totiž bytostně nesnáším a stejně tak se vyhýbám opravdu velmi letitým perlám světové kinematografie. Řekněme, že můj filmový rozhled začíná nabírat ostrost až s příchodem šedesátých let minulého století. Proč tedy Čaroděj ze země Oz (1939)? Jednak mám doma pětiletou ratolest, se kterou je někdy opravdová radost objevovat zašlou slávu podobných klenotů, a pak je to dáno mou vrozenou zvědavostí. Tato klasická americká pohádka mě vždy přitahovala svým neodolatelným vizuálním zpracováním a také skutečností, že jde o jedno z vůbec prvních zfilmovaných fantasy.

Kdo by neznal příběh malé Dorotky (Judy Garland)? Osiřelé dívky, která dospívá u své tety a strýce na malé farmě kdesi v Kansasu. Jejím nejlepším přítelem je pes Toto, na nějž má však spadeno bohatá zapšklá rašple Almira Gulch (Margaret Hamilton). Ještě než dojde na nejhorší, přižene se obrovské tornádo. Dorotka nalezne úkryt v malém domku, ale proti silnému přírodnímu živlu nemá nejmenší šanci. Tornádo přenese domek s dívkou i jejím čtyřnohým kamarádem do fantastické země Oz nacházející se za duhou. Dorotka má však štěstí v neštěstí, protože domek přistane na hlavě zlé čarodějnice z Východu. Zdejší miniaturní obyvatelé Mlaskalové dívku začnou vnímat jako spasitelku a tím celé její dobrodružství vlastně začíná. Hledání cesty zpět domů nebude jednoduché, protože zákeřná čarodějnice ze Západu (opět Margaret Hamilton) touží po pomstě za smrt své sestry. Je tu ale ještě třetí, nesmírně hodná čarodějnice Glinda (Billie Burke). Ta Dorotku přinutí, aby si na nohy vzala rubínové střevíce po zesnulé čarodějnici, a dá ji cennou radu. Najít mocného čaroděje, který by jí mohl pomoci dostat se domů na farmu. Dorotka tedy vstoupí na proslulou cestu dlážděnou žlutými cihlami a vydá se vstříc nevšedním zážitkům.

Čaroděj ze země Oz je filmem, ke kterému se nejen američtí diváci neustále vracejí. Něčím je přitahuje, nedá jim spát. Má v sobě „cosi“ navíc. Jenže co? Je to tím, že tak elegantně zaplňuje prostor v naší představivosti? Může za to prostá skutečnost, že jde o naprostou klasiku, jejíž letitá pověst přešla do podoby vzdáleného mýtu? Nebo je Čaroděj ze země Oz zkrátka jen skvělým filmem?

Asi v tom bude od každého trochu, ale tím hlavním, co ve prospěch tohoto nestárnoucího snímku hovoří, je jeho vnitřní chytrost. Položme si otázku: Co je pro každé malé dítě tím nejdůležitějším opěrným bodem ve vesmíru? Snadná odpověď: Domov a rodinné zázemí. Ztráta domova je jednou z nejhorších obav všech dětí a snímek Victora Fleminga s touto obavou pracuje. Dorotka nedobrovolně uvízla v cizí zemi, která je stejnou měrou fascinující jako děsivá. Ztratila onen hřejivý pocit bezpečí a jediný, kdo jí zpočátku drží nad vodou, je čtyřnohý kamarád Toto. Pravdou je, že ani v Kansasu to Dorotka neměla zrovna snadné, neboť dospělé postavy, včetně těch kladných, na ni neměly čas. Jistě si vzpomínáte na ten pocit, když jste byli malými dětmi a dospěláci vaším řečem nevěnovali dostatek pozornosti. Nebo na nejisté minuty uprostřed temného lesa. „Kde je máma a táta? Jak se dostanu domů?“

Čaroděj ze země Oz poukazuje na slabosti dospělých, díky nimž jsou některé děti poněkud předčasně donuceny převzít kontrolu nad svými osudy. V tom neobyčejném příběhu je vlastně zanesena předzvěst životních zkoušek a ponaučení. Jednoho dne už děti nebudou dětmi, domov zmizí, pomoc dospělých autorit se ztratí v nedohlednu a mladý člověk bude muset na té těžké životní cestě čelit překážkám. Někdy sám za sebe, jindy s pomocí přátel. Neuvěřitelné se stane skutečností a vznešené modly, k nimž jsme dříve vzhlíželi, ztratí auru nedotknutelnosti, což je případ samotného čaroděje, který není ani zdaleka tak mocný a daleko více připomíná komplikovaného muže s vlastními problémy. Tento pestrobarevný snímek plný písniček, humorných čísel a kouzelných speciálních efektů proniká do nejhlubších obav a nejistot dětství. Nejprve zabrnká na vážnou strunu, ale nakonec nás ukonejší. Proč baví Čaroděj ze země Oz i dospělé diváky? Protože jim podvědomě připomíná jejich vlastní životní cestu. V tom tkví jeho kouzlo a zároveň je to jeden z důvodů, proč rodiče Čaroděje pouštějí svým ratolestem.

Na žluté cihlové cestě potká Dorotka několik postav, kde každá z nich řeší určitý problém. Strašák postrádá mozek, Plechový muž srdce a Zbabělý lev odvahu. Nejsou tohle rovněž aspekty, s nimiž se děti musejí vypořádat? Jak moc dokážeme milovat? Jsme dostatečně chytří, abychom překonali ten proradný problém, a proč nám někdy schází odvaha postavit se tomu silnějšímu dítěti na hřišti? Dorotka všem samozřejmě podá pomocnou ruku, protože si musí osvojit samostatnost, a magické bytosti pomůžou Dorotce, neboť tohle přeci přátelé dělají.

Realita a sen jsou v příběhu jasně odděleny, aby mladí diváci nebyli zbytečně zmatení. Černobílý úvod nám představí tři farmáře (Ray Bolger, Bert Lahr, Jack Haley) a také osobitého profesora Marvela (Frank Morgan).  Během příchodu děsivého tornáda se Dorotka praští do hlavy. Po nabytí vědomí a prvních krocích na půdě magické země Oz potká tytéž známé tváře, byť v jiných úlohách. Je to jasná zpráva, signalizující, že se nacházíme ve snu, čemuž dopomáhá i nečekané použití barevného filmu. Se vstupem do Smaragdového města čeká na Dorotku a její kamarády další překvapení. Zdejší obyvatelé včetně čaroděje jsou si až nápadně podobní. Ještě aby ne, když všechny hraje zmiňovaný Frank Morgan. Samotný čaroděj dívce a jejím kamarádům slíbí pomoc s návratem domů a získáním srdce, mozku i odvahy, pokud pro něj ukořistí magické koště od zlé čarodějnice. Napínavá mise korunovaná poražením čarodějnice končí úspěchem, ale čaroděj se zdráhá čtveřici pomoci a žádá ji, aby se dostavila až další den. Pejsek Toto však odhrne závěs, za kterým se skrývá roztržitý muž obsluhující důmyslné zařízení. Ukáže se, že strašidelná hlava čaroděje je pouhou projekcí.

Samotný muž, původem Američan, se do země Oz dostal také omylem. Nyní je jeho totožnost odhalena a Dorotka si žádá to, co jí bylo přislíbeno. Stane se. Strašák, Plechový muž a Zbabělý lev od něj dostanou diplomy a metály, které symbolizují, že vlastnosti, o než tak usilovaly, mají a vždy měli v sobě. Poté muž nafoukne horkovzdušný balón a zve Dorotku na palubu. Cesta domů je téměř na dosah ruky, avšak dívka ještě seskočí pro pejska Tota, čímž propásne start. Hodná Glinda smutnou Dorotku utěší. Řekne jí, že měla vždy moc vrátit se domů, ale musela na to přijít sama. Symbol dospělosti, tedy rubínové střevíce, jsou ve skutečnosti tím klíčem. Dorotka srazí třikrát paty k sobě, pronese magické přání a probudí se. Leží v posteli, na čele má obklad a kolem ní je teta, strýc i farmáři. Staví se i profesor Marvel a dívka překotně vypráví o svém snu a také o tom, že tam všichni byli s ní. Černobílé barvy opět opanují prostor a příběh končí.

Celému filmu dominují pestré kulisy, které jsou krásné takovým tím starosvětským hollywoodským způsobem. Divák se opravdu nemusí snažit, aby okem odhalil, kde končí ateliér a začíná obrovské pomalované plátno. Oproti všem nákladným CGI efektům jde o příjemnou změnu. V době uvedení museli divákům během náhlého přechodu do barevného spektra padat brady úžasem. Velký historický okamžik pro Technicolor. Čaroděj ze země Oz nebyl prvním barevným filmem, ale nabídl do té doby nevídanou paletu křiklavých barevných tónů a také nečekaný přechod ze sépiové podoby snímku do hřejivého světa. Úžasné na tom je, že nešlo o laciný trik, ale nedílnou součást filmu podporující vyprávění.

Masky jsou na dobu vzniku velmi propracované. Především vizáž Strašáka, Plechového muže a Zbabělého lva fascinuje velkou škálou funkčních detailů. Trsy trčící slámy, kouřící komínek na hlavě, pohyblivý ocas. Zaujmout dokáže i nápaditě zpracovaná armáda zlé čarodějnice. Kde jinde uvidíte okřídlené opice, které se snášejí z nebes? Jistě, bez kvalitního obsazení by účinek ani zdaleka nebyl takový. Pohybově nadaní herci dokázali do žil svých postav dostat opravdový proud životodárné krve. Každý zde má jemně načrtnutý psychologický profil a každý je zapamatovatelný svým jedinečným způsobem.

Ne vše je ale zalité sluncem. Kvůli produkčním problémům se na režisérském křesle vystřídalo hned pět režisérů, přičemž vytrvalý Victor Fleming odvedl patrně největší díl práce. Původně obsazený Buddy Ebsen trpěl silnou alergickou reakcí na stříbřitý poprašek, a tak jej v roli Plechového muže musel zastoupit Jack Haley. Natočené taneční číslo Buddyho Ebsena si tak hoví skryté kdesi v bludišti filmových archivů. Představitelka zlé čarodějnice ze západu Margaret Hamilton zase utrpěla středně vážné popálení během pyrotechnického efektu, který ji měl zahalit do oblaku kouře. Herečka navíc velmi špatně snášela i vrstvu extrémně toxického zeleného make-upu nezbytného pro vzezření čarodějnice. Asistentky ji během přestávek musely krmit lžičkou, aby se jí do úst nedostal ani kousek jedovaté hmoty. Prasklé vodicí lano pro změnu zapříčinilo bolestivé poranění páteře jednoho z komparzistů navlečeného do kostýmu létající opice. Ušetřen nezůstal ani cvičený pejsek Terry, jehož omylem přišlápl člen štábu. Filmový Toto si tak musel dát dvoutýdenní oraz.

Asi nejhůře se ovšem natáčení podepsalo na tehdy sedmnáctileté Judy Garland. Už v útlém dětství projevovala tato fotogenická dívka nebývalý talent pro zpěv, tanec a divadlo, čehož její rodiče intenzivně využívali. Předčasná sláva se neblaze podepsala na jejím duševním i fyzickém zdraví. Nešikovně nastavená smlouva s Metro-Goldwyn-Mayer z ní učinila loutku v rukou bezcitných producentů. Během natáčení Čaroděje ze země Oz musela herečka neustále poslouchat řeči o tom, že není příliš atraktivní, že se moc přejídá a dokonce jí byl vyčítán i růst prsou, což je naprosto absurdní. Své přednosti si tak musela stahovat obvazy a začala užívat i pochybné prášky na hubnutí. To byl vlastně počátek vleklých problémů. Psychická nevyrovnanost, neustálé boje s filmovým studiem a vzniklá závislost na utišujících lécích i alkoholu ji přivedly na okraj propasti, do které definitivně spadla v roce 1969. Bylo jí pouhých čtyřicet sedm let. Judy Garland je smutným důkazem o odvrácené straně Hollywoodu.

Ve své nejslavnější roli je ale Garland jedinečná. Dorotka díky jejímu podání získává přirozenou sílu, odvahu a uvěřitelnost. Hereččina zranitelnost a jistý smutek vyplouvá na povrch snad jen během recitace notoricky známé písně „Over the Rainbow“. Ano, to je přesně ta píseň, kterou před lety oživil jamajský zpěvák a hudebník Israel Kamakawiwo’ole.

Závěrem bych chtěl napsat, že stejnojmenná knižní předloha od L. Franka Bauma je o trochu temnější a dle některých literárních vědců obsahuje i skryté politické narážky. Tohle však opravdu zkoumat nehodlám, neboť jsem knihu nikdy nečetl. Filmový Čaroděj ze země Oz je nesmírně zábavnou, hravou a inteligentní pohádkou, plnou neodolatelné fantasy tématiky. Má konzistentní schopnost oslovit malé i velké diváky, a to i dnes, více než osmdesát let od premiéry. Pokud filmu otevřete dveře, zanese vás do úžasné země Oz, kde ochotně strávíte příjemných sto minut života. Nenechte se odradit stářím filmu, tento výlet za to opravdu stojí.