OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na začátek musím konstatovat, že první série pro mě byla mírným zklamáním. Dvojka tento dojem ale naprosto otočila. Lze říci, že za posledních pár měsíců mi dělá Disney s Hvězdnými Válkami radost. Od září, kdy začal vycházet Andor, mě nedokázal svět Star Wars zklamat žádným ze svých projektů. S radostí tedy vytěsňuji seriálové hrůzy jako byly The Book of Boba Fett a Obi-Wan Kenobi a očekávám věci příští.
První várka visions byla silně navázána na anime styl a svěřena těm nejzajímavějším anime studiím, nicméně ohledně příběhů to stále beru jako promarněnou příležitost. Od dvojky jsem příliš velké očekávání neměl. Když se ale začaly objevovat zvěsti o tom, jaká studia budou příběhy zpracovávat, trochu jsem zpozorněl.
Byly mezi nimi méně známé nezávislé značky jako je El Guiri, Punkrobot nebo jihoafrické studio Triggerfish, nicméně i naprosto legendární firmytypu irských Cartoon Saloon, kteří jsou podepsáni pod filmy jako Vlkochodci nebo Píseň Moře. Vedle nich pak továrna na animovaný humor zvaná Aardman, která je podepsána pod Slepičím úletem nebo značkou Wallace & Gromit. Nakonec pak tvůrci, kteří nejsou takovou legendou, ale už v minulosti dokázali překvapit. jejich zástupci je například jihokorejské Studio Mir, jež stojí za celkem povedeným příběhem o Vesemirovi ve filmu ZAKLÍNAČ: VLČÍ SEN. Takže namlsán jsem byl celkem solidně. A výsledek? Překonal mé očekávání a dosahuje úrovně hravosti první série Love, Death and Robots.
Celá druhá série je výbuchem kreativity. Představuje devět povídkových příběhů ze světa Star Wars, které snad nemohou být odlišnější. El Guiri udělali snímek, který mi v něčem připomíná Spider-mana: Paralelní světy, nicméně je o poznání komornější a více art. Příběh nás dostává do éry Staré republiky, hraje si velmi vynalézavě s barvami, tvary i čistě bílou plochou. Vedle toho druhý díl od Cartoon Saloon pracuje s tím, co umí nejlépe. Do zdánlivě dětské animace a témat dokáže zamotat mnohem temnější příběhové odstíny.
Obrovským překvapením je pro mě studio Punkrobot, které přichází se stopmotion animací a osobním příběhem dvou sester, které žijí na planetě, jejíž přírodní zdroje devastuje Impérium. To, jakým způsobem tu tvůrci propojují enviromentální tématiku, sílu a emoční rovinu příběhu, jen tam někde neuvidíte. Od Aardman studia jsem očekával komediální příspěvek a vlastně ho dostanete. Demonstrovaný je nicméně také na mnohem univerzálnějším vztahu matky a dcery z rasy Twi'leků. Má to říz, akci i vtip.
Studio Mir, které jsem tu už zmiňoval, přichází s příběhem, jenž je o poznání klasičtější, neboť je o boji Jediů a Sithů. Má ale také silnou vztahovou linku a na malé ploše dokáže nádherně vykreslit jednotlivé postavy. Velkým překvapením pro mě byl i příspěvek francouzských tvůrců z La Cachette. Postupem času mi došlo, že jsem od nich viděl průměrný animák Strážce měsíce, ale po shlédnutí jejich Star Wars povídky si rozhodně doplním i jejich seriály, jakými je pravěký Primal, a dám šanci projektu Unicorn: Warriors Eternal. Jejich příspěvek do Visions nás zavádí do budovy Opery na Coruscantu a překvapivě zvedá opět rodinné téma. Ale zcela jiným způsobem. Tématizuje pak pohyb a tanec, což mě, ačkoliv si zachovávám zdravě ignorantský přístup k oběma těmto disciplínám, svým ztvárněním dostalo na kolena.
Příběh dvou dalších sourozenců od indického studia 88 Pictures silně akcentuje indickou kulturu a propisuje ji do příběhu, který je v rámci série z těch slabších, ale exotický vizuál to zčásti vynahrazuje. Komornější příběh od japonského studia D'Art Shtajio je oproti ostatním mnohem méně dějový, ale na mě působil odvážně v tom, jak Star Wars vesmír pojal a z jakého úhlu na celý vesmír nahlíží. A pak je tu konečně Poslední příběh od jihoafrických Triggerfish. Naprosto pohádková detailní a precizní výprava, velmi neotřelý vizuál i příběh o malé holčičce s nezvyklou schopností.
Celá série hodně připomíná Animetrix nebo Love, Death & Robots, které jsem už zmínil. Kvalitou a různorodostí. Krom vizuálu tu jsou akcentované další umělecké složky, jako je tanec, pohyb a zpěv. Takové malé velmi příjemné ostrůvky tvůrčí energie poházené po Star Wars univerzu.
Povídková sbírka ze Star Wars univerza se skvělými příběhy a grafikou od těch nejlepších nezávislých studií.
8,5 / 10
USA / Japonsko / Španělsko / Velká Británie / Indie / Irsko / Jihoafrická republika / Jižní Korea / Francie, 2023, 2 h 39 min (Minutáž: 14–21 min)
Režie: Rodrigo Blaas
Scénář: Rodrigo Blaas
Hrají: Úrsula Corberó, Luis Tosar, Bebe Cave, Charithra Chandran, Denis Lawson, Maxine Peake, Lillete Dubey, Neeraj Kabi, Anjelica Huston, Molly McCann, Cynthia Erivo, Faith Baloyi, Tumisho Masha, Anika Noni Rose, Cedric Yarbrough, Daveed Diggs, Jordyn Curet, Amparo Noguera, Kate Dickie, Valentina Muhr, Ashley Park, Daniel Dae Kim, Min-soo Choi, Barbara Weber, Camille Cottin, Kaycie Chase, Lambert Wilson
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.