Zahradu luxusní rezidence zdobí bazén, v němž plave mrtvola čerstvě zastřeleného muže. Měla to být obvyklá práce v terénu. Pár všetečných otázek, obhlídka podezřelého místa a pak honem domů na večeři. Věc se ale trošku zkomplikovala. U okraje bazénu jsou i dva vodou zmáčení muži. Poldové, které dohromady svedl osud. Ani jeden z nich přitom o takovou „laskavost“ nestál. Roger Murtaugh chce mít po čerstvé padesátce na krku především klid. Jen těžce se smiřuje s tím, že mu byl přidělen parťák, který má podle všeho sebevražedné sklony a chová se velmi nevyzpytatelně. Ostatně, plující nebožtík s dírou v hrudi je jeho dílem. Murtaugh chvilku oddechuje, pak pohlédne na výrazně mladšího parťáka a položí mu otázku: „Už jsi někdy potkal někoho, koho jsi nezabil?“ Martin Riggs s odpovědí neváhá: „Jo. Tebe.“

Protiklady se přitahují

„Buddy movie“, nebo též podomácku „kamarádský film“, je podžánrem dobrodružného, zpravidla komediálně laděného filmového díla, ve kterém spolu musejí spolupracovat dvě povahově velmi nesourodé postavy. Na dobrodružné cestě se tyto figury postupně oťukávají, překonávají osobnostní bariéry a hledají kompromisy. Čím více jsou odlišné, tím více dochází k jejich vzájemné polarizaci. Čím více jim scénář do cesty položí překážek, tím více spolu musí dvojice spolupracovat, aby dané problémy vyřešila. Základ tohoto konceptu skutečně vychází z komedie, nebo ještě lépe řečeno z grotesky. Není tedy žádným překvapením, že vůbec první takto pojatou dvojicí byli Laurel & Hardy. V tomto případě sice odlišnost pramenila spíše z fyzického zevnějšku, ale i tak šlo o zásadní start, který otevřel dveře dalším a dalším ikonickým dvojicím. Jak jistě uznáte, komedie je ve své podstatě velmi svazujícím žánrem. Pozvolna rostoucí fenomén „buddy movies“ tak v toku let zcela přirozeně prorůstal do dalších žánrů a porůznu je mezi sebou křížil. 

Příkladů můžeme nalézt bezpočet. Spojení westernu, dramatu a špetky komedie přivedlo na svět snímek Butch Cassidy a Sundance Kid (1969). Zcela vzorová ukázka mužské dvojice překonávající překážky. Za ženskou odpověď můžeme považovat třeba slavnou road movie Thelma & Louise (1991). Navzdory ukotvení v současnosti jde o ekvivalent westernu, kde dvojice diametrálně odlišných žen vyměnila koňské hřbety za světlý T-Bird, v němž ujíždí před zlými muži a před zákonem. Pokud jde o smíšenou dvojici, pak mi na mysli jako první vyvstane drsné kriminální drama Bonnie a Clyde (1967). O různorodosti a historii subžánru „buddy movie“ by se dal sepsat dlouhý samostatný článek, nás ale bude zajímat především žánr akční, neboť s ním se pojí ta nejzábavnější a nejzásadnější díla tohoto specifického filmového směru.

V centru snadno rozpoznatelných děl stojí většinou duo detektivů či policistů, které řeší nějaký závažný kriminální případ. Z takových dvojic, potažmo z konkrétních filmů, je opravdu radost vybírat. Jsou jich totiž bez nadsázky mraky a každý divák preferuje své vlastní favority. Je libo naivního Charlieho Sheena a protřelého buldoka Clinta Eastwooda? Žádný problém, je tu Zelenáč (1990). Máte chuť na uragán hlášek životem znaveného Bruce Willise a ukecaného Damona Wayanse? Poslední skaut už čeká (1991). Někdo možná preferuje dobře naladěné černochy, rychlá auta a oslnivé výbuchy. Pro takové diváky tu jsou Mizerové (1995). Jistě si vybavíte řadu dalších snímků a konkrétních dvojic, já se ale v tomto obsáhlém článku budu soustředit na jeden jediný.

Smrtonosná zbraň (1987) nesmírně šikovného režiséra Richarda Donnera přinesla společně se Smrtonosnou pastí (1988) svěží vánek do zatuchlého akčního žánru. A tím teď opravdu nemyslím fakt, že oba filmy spojuje vánoční atmosféra, hudba Michaela Kamena a poněkud nešťastný krok české distribuce sjednotit oba filmy pomocí podobných názvů. Díky poslední jmenované položce se mi obě filmové série občas pletou. Skutečně podstatné je, že oba snímky předznamenaly konec nezničitelných super bojovníků a představily docela nový typ hrdiny. Člověka s komplikovanou povahou, vlastními problémy a pohnutou minulostí. Člověka chybujícího, jehož síla nepramení z opulentní maskulinity, ale primárně z jeho lidských stránek, které jsou uvěřitelné a tím pádem i bližší diváckému publiku. Zatímco „Past“ reprezentuje sólového hrdinu, „Zbraň“ nám po vzoru klasického mustru „buddy movie“ servíruje hrdiny hned dva.

Z produkčního hlediska šlo tehdy o geniální tah. Detektivové Roger Murtaugh a Martin Riggs jsou odlišní naprosto vším. Od různých životních hodnot přes postoje a psychické rozpoložení až po barvu pleti. Neexistuje nic, co by je na první pohled spojovalo, a přesto spolu dokážou uskutečnit velké věci, protože je kupředu žene smysl pro spravedlnost. Ačkoliv se post režiséra a prozíravého hereckého obsazení ukázal býti klíčovým, základním stavebním kamenem tohoto nezapomenutelného akčního thrilleru s prvky humoru navždy zůstane nadčasový scénář, bez něhož by úspěch ani zdaleka nebyl takový. Rozsáhlé putování proti proudu času proto nemůžeme začít nikde jinde než u jednoho nenápadného mladíka, který miloval komiksy, tvůrčí psaní a především kinematografii. Příběh o zrodu Smrtonosné zbraně právě začíná.

Pisatelské eso

Sedmdesátá léta se určitě nenesla ve znamení akčního filmu. K takovému pojetí měly nejblíže maximálně „bondovky“, některé drsnější pecky Clinta Eastwooda a pár snímků Sama Peckinpaha. S nástupem let osmdesátých ovšem došlo k radikální změně filmařského prostředí. Pokud zůstaneme pouze u Hollywoodu, zjistíme, že akční filmy náhle začaly růst jako houby po dešti. Celková úroveň jednotlivých děl měla sice dramaticky proměnlivou kvalitu, ale trh i tak připomínal hluboký nenasytný chřtán. Kde je poptávka, tam je i nabídka. Léty prověřené pravidlo. Clint Eastwood a Steve McQueen působili jako inspirační modly. Duchovní otcové akčního žánru, z jejichž podstaty vyrostla nová generace drsných hrdinů. Samozřejmě, že vše muselo být větší, explozivnější, násilnější, vytaženo za samou hranici realismu. Tohle však nikdo neřešil. Násilí a smrt se vždy dobře prodávaly a ani zábavní průmysl nebyl v tomto ohledu výjimkou. U druhého Ramba (1985) Sylvestera Stallona si Američané plnili své ztracené válečné sny a Arnold Schwarzenegger zase nabízel nefalšované zhmotnění amerického snu skrze žánrově rozmanité kinohity.

I když akční pecky vyráběla „továrna na sny“ závratnou rychlostí, je dobré zdůraznit, že veškeré produkce měly na svědomí dva, možná tři dobře sehrané týmy. V důsledku šlo o jakousi rozvětvenou rodinu, kde se každý znal s každým. Jediné, co se doopravdy měnilo, byla střecha nad hlavou, tedy různá produkční studia a jejich požadavky. Stačí se opravdu zaměřit na jakékoliv konkrétní jméno a člověk si hned všimne nepřehlédnutelné provázanosti s akčním žánrem. Například kameraman Matthew F. Leonetti pracoval na filmech Komando (1985), Extrémní předsudek (1987), Rudé horko (1988) a Action Jackson (1988). Pokud zabrousíme do scenáristických vod, výsledek bude velmi podobný. Opět Komando, akční sci-fi Běžící muž (1987), Smrtonosná past a Smrtonosná past 2 (1990). Na všech zmíněných snímcích se jako scenárista podílel Steven E. de Souza.

Do tohoto vzrušujícího, avšak poněkud uzavřeného prostředí vstupuje mladík Shane Black. Fanoušek komiksů, literatury a syrových snímků sedmdesátých let, na kterých tento rodák z Pittsburghu vyrůstal. Black byl možná mladý a nezkušený, ale měl svůj sen, k němuž chtěl stoupat, dokud jej nedosáhne. Chtěl prorazit s tvůrčím psaním. Scénárista, žurnalista, možná spisovatel. V tomhle ještě neměl tak docela jasno, ale to jej netrápilo. Nejprve se zaměřil na vzdělání. Bylo tomu již pár let, co se jeho rodiče přestěhovali do Kalifornie. Právě zde absolvuje střední školu a pak bez váhání nastoupí na prestižní Kalifornskou univerzitu v Los Angeles, známou pod zavedenou zkratkou UCLA. Studium soustředí na film, divadlo i scenáristiku a úspěšně promuje v roce 1983. Je mu čtyřiadvacet let, stal se z něj čerstvý spisovatel a je hladový. Na kontě má několik sci-fi povídek, zkušenost s psaním scénářů do komiksových sešitů a pár článků pro tamější časopisy. Black si tou dobou přivydělává jako uvaděč v kině a za finanční podpory rodičů dokončuje první autorský scénář. S psaním mu trochu pomáhá zkušenější scénárista a režisér Fred Dekker. Ten mu zajistí i agenta, který pro scénář najde kupce a světlo světa později spatří solidní hororově laděná komedie Záhrobní komando (1987). Režie se ujme sám Dekker a Black si může připsat první výrazný úspěch.

Nehodlá usnout na vavřínech a ihned se vrhá do další práce. Black ví, že filmová studia oslovují především původní scénáře. Striktně proto odmítá adaptovat zavedené literární dílo a během následujících šesti týdnů si vymyslí vlastní příběh. Zapálený mladík odjakživa obdivoval spisovatele a scénáristu Williama Goldmana. Dokonce ho v minulosti osobně poznal a ledacos od něj pochytil. Goldman měl smysl pro výpravná dobrodružství, uměl příběh náležitě odvyprávět a zvýraznit klíčové postavy. Stejně jako Goldmana obdivoval Black i filmy scenáristy a režiséra Waltera Hilla. Styl tohoto filmaře byl oproti Goldmanovi více přímočarý a náležitě drsný. Při psaní Smrtonosné zbraně se Black rozhodl oba inspirační zdroje spojit dohromady a na základě této zajímavé symbiózy postavit scénář, kde budou drsnou fasádu krotit propracované postavy. To nejlepší z obou světů v jednom příběhu.

Primární ideou se stal jakýsi ekvivalent městského westernu, v jehož středobodu stojí osamělý hrdina. Za stylový předobraz si Black vybral postavu Harryho Callahana ze snímku Drsný Harry (1971). Zásadový chlap, který do určité míry kašle na zákony a řeší problémy po svém. V této zatím bezejmenné postavě Black viděl monstrum. Odpadlíka odmítnutého většinovou společností. Jakmile však do klidných životů obyvatel zasáhne násilí, náhle tomu monstru zaklepou na dveře, neboť i když ho nesnášejí, bez jeho pomoci se neobejdou. Osamělý pistolník vezme do rukou zbraň a jde hájit spravedlnost. Scénárista svou vysněnou postavu s přibývajícími dny neustále piloval. Bude to polda. Nesmírně energický polda, jemuž to zároveň pálí. Nevydělává žádné závratné peníze, nosí normální oblečení a v jeho osobnosti se snoubí drsnost s přitažlivostí. Za volantem vozu křižuje noční ulice a snaží se hájit zákon. První verzi scénáře pošle Black přes svého agenta do oběhu. Později bude tvrdit, že šlo o hroznou slátaninu, ale v tuto chvíli příběhu o překupnících s drogami, kteří mají v patách odhodlaného poldu, bezmezně věří.

Rodinná firma

Velkých hollywoodských studií ve skutečnosti není a nikdy nebylo moc. Dnešní době udávají směr Marvel Studios, Disney a různé streamovací služby, ale v osmdesátých letech šlo skutečně jen o několik zavedených značek. Tito velcí hráči filmového průmyslu vždy soupeřili mezi sebou a jen velmi neradi do svých řad vpouštěli konkurenci. Celé uspořádání připomínalo hermeticky uzavřenou skořápku, za jejíž hranicí platila striktně daná pravidla. Onu pomyslnou skořápku rozbila až malá rebelská studia The Cannon Group a Carolco Pictures. Malé rozpočty, neuvěřitelné množství filmů v rekordně krátkém čase a hlavně: nenáročná zábava. Většina vydělaných (i půjčených) peněz padla na vrub opulentních večírků a velkorysých honorářů pro filmové hvězdy, kterým s příslibem královského platu nedělalo problém účinkovat v projektech pochybných kvalit. Rostoucí platová inflace ale brzy vyvolala tvrdou odezvu.

20th Century Studios, Paramount Pictures, Metro-Goldwyn-Mayer, Universal Studios a dalším gigantům filmového průmyslu už letité „krádeže“ hvězd začaly lézt na nervy, obzvláště když od nich zhýčkaní herci začali vyžadovat ty samé platy a výhodné benefity. Počátkem devadesátých let tak věhlasná studia všem malým rybám přivřela přísun vody. Pomlouvačné články, sabotování spolupráce a další házení klacků pod nohy však bylo jen nenápadným přitápěním pod kotlem, v němž už dávno vřela voda. Velmi zjednodušeně řečeno, studia jako Cannon a Carolco více investovala, než vydělávala. Například podíl z megaúspěšného snímku Terminátor 2: Den zúčtování (1991) stačil Carolcu sotva na pokrytí astronomických dluhů, které si studio v průběhu let nadělalo. Musí to být vskutku zajímavý pocit. Vydělat balík a přitom drhnout bídu. Nenáviděná konkurence si pod sebou podřezala větev víceméně sama. Hollywood se elegantně zbavil škodné a mohl opět hrát dle svých not. Z těchto řádků, myslím, jasně vyplývá, jak konzervativní a zároveň nenasytná mohou některá studia být. Avšak i mezi takovými dravými šelmami existovaly výjimky a jedna z těch výjimek nesla jméno Warner Brothers.

Studio, které svým strukturálním uspořádáním připomínalo spíše rodinnou firmu než bezcitný stroj na výrobu peněz. Jistě, ani Warner Brothers se nezdráhalo investovat do velkých projektů, ale tehdejší vedení studia udržovalo při životě i letitou tradici, jejímž cílem byla podpora menších, umělecky laděných snímků. Rozpočet, zavedení herci a pokrokové efekty. Tohle všechno hrálo druhé housle, pokud se o slovo přihlásil někdo neznámý, ale zároveň talentovaný. V důsledku tak Warner Brothers ročně produkovalo zhruba dvacet různorodých snímků. Některé znamenaly zaručený úspěch, jiné menší nebo středně velké zklamání. S tím se ovšem dopředu počítalo. Přesně takovým přístupem se Warneři od konkurence odlišovali. Dávali šanci začínajícím umělcům a mohli si dovolit riskovat, neboť tržby z filmových „tutovek“ jim ušlé zisky vždy bohatě vynahradily. Navíc se uměli postarat o koně ve své stáji a tím si zaručit jejich dlouholetou věrnost - viz Clint Eastwood. 

V rovině výše popsaného se koncem roku 1985 zachoval i tehdejší výkonný víceprezident studia Terry Semel, kterému se do rukou dostal scénář od takřka neznámého Shana Blacka. Jak se víceprezident od agenta dozvěděl, Smrtonosnou zbraň odmítla hned tři velká studia. Když si tak Semel scénář v pohodlí kanceláře pročítal, ihned ho napadlo, že ostatní manažeři si nedali ani námahu otevřít desky a zkusit proniknout do příběhu. Mělo to vše. Dobrou zápletku, tempo, hravé dialogy a především skvěle načrtnuté postavy. Pár věcí nutně potřebovalo osekat a jiné roviny příběhu naopak rozvést, ale i tak šlo o dobrou práci. S ohledem na věk scenáristy dokonce o velmi dobrou práci. Po krátké úvaze došel Terry Semel k jednoznačnému rozhodnutí a vytáhnul z rukávu opravdu těžký kalibr.

Pan producent

Kdekdo tvrdí, že Joel Silver je jedním z největších a nejvlivnějších producentů všech dob. Při pohledu na seznam filmů, pod nimiž je tento věčně usměvavý Američan podepsán, se tomuto troufalému tvrzení vlastně ani nedivím. Na co sáhl, to se obratem proměnilo ve zlato, bez ohledu na variabilní kvalitu výsledných produktů. Uprostřed devadesátých let sice vlivem divoké restrukturalizace filmařského prostředí ztratil správný kurz a několikrát narazil, ale pak produkoval revoluční Matrix (1999) a rázem získal ztracenou reputaci. Nebýt jeho přičinění, Neo by asi dodnes bloudil na stránkách nikdy nerealizovaného scénáře. Ani Steven Seagal by pravděpodobně nezískal druhou šanci v podobě akční detektivky Lovec policajtů (2001), kterou mu přihrál právě Silver. Filmy produkuje dodnes, ale v osmdesátkách platil za skutečného ostrostřelce s nesmírným citem pro výběr budoucího filmového hitu. Jakmile mu Terry Semel hodil scénář Smrtonosné zbraně, začal okamžitě uvažovat o vhodném režijním postu. Alternativ měl hned několik, ale tajně doufal v jedno jediné jméno.

Nenápadný mistr řemesla

„Nejlepší nedoceněný režisér“. Výstižná nálepka, která na Richarda Donnera bohužel více než pasuje. Jen málokdo si při vyslovení názvu „Smrtonosná zbraň“ automaticky vybaví i tvář muže, pod jehož precizním vedením film vznikl. Do jisté míry v tom hraje roli Donnerova skromná povaha. Žádné skandály, hvězdné manýry, buzerace na place ani plnění sloupců v bulvárních plátcích. Za Donnera vždy mluvila práce. I když jeho jméno možná nerezonuje v uších většinové divácké obce, producenti si jej vždy nesmírně cenili pro jeho mimořádnou spolehlivost, dodržování smluvních závazků a v neposlední řadě pro skvělé filmy, které po celou kariéru točil. Nepřekračoval rozpočty, nehádal se o malicherných výsadách, držel slovo. Co více si od režiséra přát? Warneři o Smrtonosné zbrani původně uvažovali v rovině velkorozpočtového snímku s hvězdným obsazením, avšak nikdo z vedení nechtěl zpochybňovat úsudek Joela Silvera, který se s Donnerem osobně setkal a scénář mu zapůjčil. Ten si jej četl doma v posteli. Byl doslova fascinován postavami a plynule odsýpajícím dějem. Ještě téhož večera předal scénář své ženě a ta po přečtení prohlásila: „Tohle musíš natočit.“

Jin & Jang

Warneři koupili scénář za dvě stě padesát tisíc dolarů, čímž se z Blacka stal budoucí idol začínajících scénáristů a spisovatelů. Jeden den trháte lístky v kině a ten další už to táhnete s Warner Brothers. Na takové příběhy mladí Američané slyší. Sám Black prožíval nesmírné vzrušení, když Richard Donner nastoupil na palubu. Byl to bezpochyby kouzelný moment, neboť šlo o uznávaného filmaře, který měl na svém kontě třeba Oscarem ověnčený horor Přichází Satan! (1976). Pro samotného scénáristu však teprve teď nadešla ta pravá zátěžová zkouška. Musel přepsat svou práci a dostat ji na vyšší level. V následujících dnech mu byl nesmírnou oporou sám Joel Silver. Ačkoliv pod scénářem není podepsán jako spoluautor, dokázal do něj promítnout pár vlastních myšlenek a především neustále podněcoval Blacka ke stále lepším přepisům. Mladý scénárista mohl producentovi kdykoliv zaklepat na dveře, ukázat mu nový nápad a následně o něm diskutovat.

K patrně nejzásadnější změně došlo v průběhu rešerší na policejní stanici v Los Angeles. Black diskutoval s různými policisty a sbíral od nich zajímavé tipy, historky, případně si tímto způsobem upravoval své mylné domněnky. Právě tehdy se doslechl o nesmírně zajímavé věci. Šlo o takzvanou placenou dovolenou při podezření na psychickou nevyrovnanost. Doslova „placená dovolená na hlavu“. Vezměme teď v potaz následující smyšlený příklad. Nejmenovaný policista má práce plné zuby a chce si užít dva, tři měsíce placené dovolené. Stačí, když během výjezdu zastaví u chodníku, vyleze z vozu a před svědky třeba dvakrát vystřelí do vzduchu. Bum! Policista má na krku podezření z nějaké duševní psychózy a je dočasně postaven mimo službu. Zní to možná zvláštně, dokonce nepravděpodobně, ale k takovým případům skutečně docházelo. Ta představa nešla Blackovi z hlavy. V mysli mu vyrostla docela nová postava. Co kdyby tam měl ještě jednoho poldu, o kterém by se jedna část kolegů domnívala, že jde o skutečného blázna, a ta druhá jej hájila, případně považovala za simulanta? Přišlo mu to jako neotřelá dramatická klička.

Doposud osamocený Roger Murtaugh se rázem roztrhl vedví. Jeho temné stránky byly vyselektovány a na jejich základě vznikl Martin Riggs. Black udělal z obou rozdílných postav partnery a přidal do scénáře řadu nových dialogů majících silný polarizační efekt. Mytologie okolo Riggse začala nabírat na hloubce. Je zničený tragickou smrtí své ženy, má sebevražedné sklony, je nevypočitatelný a jeho historie zůstává nečitelná. Asi působil jako ostřelovač ve Vietnamu, možná i v Laosu. Možná dokonce spolupracoval s CIA. Kdo ví? Jací vlastně ostřelovači jsou? Asi dost izolování, samotářští, jen málokoho si připustí k tělu. Ten nápad měl nesmírnou sílu. Joel Silver nutil Blacka, aby tento koncept neustále rozvíjel, čímž budoucí thriller získal mustr klasické „buddy movie“. Původní scénář měl 138 stránek a příběh končil explozí cisterny plné kokainu, který se začal jako sníh snášet na nápis Hollywood umístěný na vrcholu Hollywood Hills. Black postupně ubíral na akčních sekvencích, krotil míru násilí, původní závěr potlačil a daleko více se soustředil na humorný podtón i psychologii postav. Sám Donner si přál stálý přísun nových a nových dialogů. Přitom nezapomínal řešit velmi podstatnou věc. Herecké obsazení.

Australský export

Mel Gibson ve druhé polovině osmdesátých let ještě nebyl velkou filmovou hvězdou, ale každý bezpečně viděl, že míří nezadržitelně ke slávě. Ačkoliv se narodil v New Yorku, svou kariéru nastartoval v Austrálii, kam jeho rodiče a sourozenci emigrovali. Kultovní dvojice postapokalyptických snímků Šílený Max (1979) a Šílený Max: Bojovník silnic (1981) otevřela dveře do Hollywoodu nejen temperamentnímu herci, ale také režisérovi George Millerovi. Samotný Gibson se v blízkosti Donnera poprvé vyskytl v souvislosti s fantasy snímkem Jestřabí žena (1985). Tehdy ovšem nabídku na hlavní roli odmítl. Jednak za to mohly smluvní závazky, které herce přinutili vrátit se do Austrálie a dokončit poslední dílek rozjeté trilogie jménem Šílený Max: Dóm hromů (1985). No a pak tu byl ještě jeden nepatrný detail. Scénář k Jestřabí ženě herce vůbec neoslovil. I když mělo vedení Warner Brothers spoustu hereckých alternativ, Donner si stál pevně za svým. Mel Gibson tentokrát režisérovi košem nedal a postava Martina Riggse měla mít na jeho kariéru zcela zásadní vliv.

Charakterní herec

Měří úctyhodných 192 centimetrů a před Smrtonosnou zbraní byl znám coby skromný charakterní herec. To je Danny Glover. I jeho obsazení do role Rogera Murtaugha je dílem přičinění Richarda Donnera, který si herce vybral na základě excelentního výkonu v dramatu Purpurová barva (1985) režiséra Stevena Spielberga. Jakmile režisér svůj záměr předložil castingové manažerce Marion Dougherty, ta jen tak mimochodem konstatovala: „Víte, že jde o černého herce?“. Tehdy Donnerovi došlo, že žádná z postav ve scénáři nemá danou etnickou příslušnost. Když se nad tím zamyslíme, tak až na několik výjimek nejsou v celé čtyřdílné franšíze žádné vážně míněné rasistické narážky. Martin Riggs se ani jednou nezmiňuje o původu svého parťáka. Šlo vlastně o důsledek jednoho z rysů režisérovy povahy. Donner totiž rasismem krajně opovrhoval. Vyloženě útočně se scénář otírá jen o nacisticky založené padouchy z druhého dílu. Danny Glover s nabídkou neváhal ani vteřinu. Lákala ho spolupráce s Gibsonem a nejvíce mu imponovalo rodinné založení jeho postavy. Zamiloval se do humorných dialogů i do prvku krize středního věku, s nímž je jeho postava konfrontována. Legendární herecké duo bylo zkompletováno.