Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
HELMS ALEE byli vždycky chameleoni. Jejich předchozí desky bylo možné snad považovat za žánrově hodně alternativní stoner, který na svojí cestě potkal spoustu jiných stylů a od každého si něco půjčil, ale zatím poslední šesté album zdaleka nejde popsat tak jednoduše. Už nejde o to, že do řádně nafuzovaného stoner metalového základu procpete tu grunge, jindy doom nebo shoegaze. Jejich šesté album jde teď mnohem dál.
Většina skladeb je pestrou mozaikou používající divotvorné přístupy k tvorbě, různé zvuky i nástroje. Vedle saxofonu tu stojí hypnotické jednotvárné rytmy, jež obepínají psychedelické kytary a ženský zpěv, který je téměř strašidelný svým nadhledem a stoickým klidem. No a pak se do vás zakousne kytarový riffový bagr ve skladbě „Tripping Up The Stairs“, který vás kus po kousku dekonstruuje a překládá na jinou hromadu. Paradoxně jsem v této písničce ale cítil alespoň trochu pevnou půdu pod nohama.
Zatím poslední deska HELMS ALEE v mnoha ohledech působí jako experiment, kam až jde zajít a co všechno je možné poskládat z nástrojů, které se válí kolem. Výsledek v každém případě nepůsobí přehnaně v úmyslu být alternativou jen pro alternativu. Aktuální album má punc autencity. Ta trojka lidí, co spolu drží od roku 2007, zkoumá možnosti svého zvuku a výrazů. Vedle písniček, které vás nepřestávají udivovat svojí originalitou, jako je výpravná a epická syntezátorová psychedelie nazvaná „Big Louise“, tu najdete rockovou hitovku „Mouth Thinker“.
HELMS ALEE vás zkrátka vystřelí od dronových úletů až k rockovému mainstreamu a stále máte pocit, že to jsou oni. Uvěřitelní a nespoutaní v hledání a ohmatávání všech tvarů, které jsou schopni vytvořit. A to mnohem intenzivněji než kdykoliv před tím. Proč ta změna? Odpovědí je pandemie. Našli v těch časech útočiště v prodejně zesilovačů a začali si hrát. To vysvětluje to, jakými zvuky tohle album disponuje. Ta hravost z alba prosakuje všemi směry, a to nejen v tom, jak zabarvit zvuk kytary a basy, ale i ve vokálech, na kterých se velmi aktivně podílí celá kapela. A současně je hrozně znát, jak moc je to baví. Radost z tvorby, ze zkoumání zvuku a jeho podob je nakažlivá. Je těžké nepodlehnout. Asi tak jako je těžké se mračit na člověka, který se na vás směje.
1. See Sights Smell Smells
2. Keep This Be the Way
3. How Party Do You Hard?
4. Tripping Up the Stairs
5. Big Louise
6. Do Not Expose to the Burning Sun
7. The Middle Half
8. Mouth Thinker
9. Three Cheeks to the Wind
10. Guts for Brains
Diskografie
Keep This Be The Way (2022) Noctiluca (2019) Stillicide (2016) Sleepwalking Sailors (2014) Weatherhead (2011) Night Terror (2008)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 29. dubna 2022 Vydavatel: Sargent House
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.