Ne, nedal jsem se na dráhu hudebního recenzenta, ale NINE INCH NAILS (dále jen NI?) představují zcela zásadní kapelu mého posluchačského života. Bible tvrdého industriálu jménem The Downward Spiral (1994) byla nejen první nahrávkou od NI?, která se dostala k mým uším, ale zároveň šlo o pomyslný klíč, jenž mi následně pootevřel vrátka do zcela nových hudebních oblastí. Dobře si vzpomínám, jak jsem po prvním poslechu TDS odložil sluchátka a nevěděl, co si mám s tím systematickým zvukovým terorismem vlastně počít. Byla to nová, agresivní, zvrácená a svým jedinečným způsobem nesmírně přitažlivá zkušenost. Zde je tedy má skromná připomínka jednoho z nejzásadnějších hudebních alb devadesátých let.

Před pádem do temnoty

Trent Reznor, vůdčí osobnost a jediný stálý člen projektu NI?, se v první polovině devadesátých let nacházel v éře hledání. Na svém kontě měl dvě diametrálně odlišná alba a v hlavě vizi, která by mu umožnila dostat se na další úroveň hudebního bádání (Ano. I EP Broken beru jako regulérní desku). Na tanečních elektronických beatech a chytlavých refrénech postavený debut „Pretty Hate Machine“ (1989), se měl nyní sloučit s metalovou razancí mini EP „Broken“ (1992). Protože Reznor vždy připomínal houbu extrahující nejnovější vlivy, zamýšlel do připravovaného konceptu promítnout i celou řadu dalších hudebních ingrediencí tehdejší doby. Od popu přes techno, grunge, až po inovativní tváře progresivního rocku a metalu. Důležité bylo, aby si zvukově variabilní výsledek udržel jednolitou, krajně depresivní tvář a vůbec poprvé i jednotící textovou myšlenku.

Prvopočátky zrodu této zásadní hudební desky v sobě skýtají osten hořkosti. Turbulentní období plné hádek s nahrávací společností TVT Records stojící za debutem PHM, vedlo Reznora k založení vlastní společnosti Nothing Records, zaměřené na tvrdý industriální rock a různé odnože EBM (Electronic Body Music). Šlo o nesmírně důležitý krok, neboť Reznor konečně získal skladatelskou nezávislost, tolik příznačnou pro jeho pozdější tvorbu. TVT Records si totiž původně přálo ještě uhlazenější desku, což byl de facto hlavní zárodek konfliktu. Doslova: „Pretty Hate Machine - Soft Version“. Možná proto Reznor pod hlavičkou své vlastní firmy nahrál brutální nářez „Broken“, jakožto vzdor vůči svazování umělecké kreativity. Je tedy více než logické, že plánovanou novinku mělo rovněž zaštítit Nothing Records.

Stavba industriální bestie

Stejně jako v případě „Broken“, se Reznor přestěhoval do Los Angeles na adresu 10050 Cielo Drive. Tedy přesně do míst, kde bylo sektou Charlese Mansona zavražděno několik lidí včetně těhotné herečky Sharon Tate. Za zdmi tohoto bolestnou historií nasáklého domu si svérázný multiinstrumentalista zřídil studio s poněkud morbidním názvem „Le Pig“ a nahrál zde drtivou většinu písní pro TDS. Proč právě tam? Těžko říct. Z dobových rozhovorů vyplývá, že Reznora přitahovaly temné energie, smutná místa a americký folklór všeobecně. Spojit depresivní hudbu s depresivním prostředím mu asi přišlo jako fajn nápad. S odstupem mnoha let však hudebník svého chování částečně lituje a vše přičítá mladické nerozvážnosti a těžkému životnímu období, kterým si tehdy procházel. Jen dodám, že necelý rok po nahrávání desky byla rezidence na žádost pozůstalých srovnána se zemí.

Ať už za tím stálo atypické prostředí nebo momentální rozpoložení mysli, je dobré zdůraznit, že textově je TDS koncepčním dílem. Narativní rámec tvoří palčivou výpověď jedné zlomené lidské duše, která po příslovečné spirále klesá do hlubin šílenství. Cestu černým tunelem lemují drogy, deprese, náboženství, sebepoškozování, zvrácené sexuální choutky, násilí, nemoci, zrada a v samotném závěru sebevražda. Vzhledem k faktu, že sám Reznor tehdy procházel drogovou závislostí umocněnou depresemi, je možné texty vnímat jako způsob jeho osobní sebereflexe.

Ačkoliv se na albu podílela celá plejáda hudebníků a zvukových kouzelníků, není asi nutné uvádět všechna konkrétní jména, neboť za veškerými texty, zvuky, samply, zpěvem a skladbami samotnými stojí Trent Reznor. Za zmínku stojí snad jen progresivní rockový kytarista Adrian Belew, bubeník Chris Vrenna a hudební producent Mark Ellis zvaný „Flood“, který s Reznorem spolupracoval i na předchozích albech. Všichni jmenovaní do alba přispěli svou invencí a třeba kreativita Adriana Belewa donutila Reznora rozšířit místa pro kytarové plochy. Naproti tomu měl producent Flood vzrůstající tendence do projektu zasahovat a poněkud usměrňovat Reznorovu vizi, což mělo za následek definitivní ukončení spolupráce na dalších albech NI?.

Nejpříznačnějším rysem TDS je široká paleta zvuků majících schopnost dokonale opanovat veškerý prostor. Vrstvené zvukové plochy se na albu rozlévají do všech stran a vytvářejí pochmurnou krajinu plnou stínů a bolesti. Předtočené samply prohnané počítači jsou sbírkou nejrůznějších ruchů, které můžeme slyšet v každodenním životě. Vzdálené výkřiky, pláč, výstřel, šelest větru, tříštění skla, pracující servomotory průmyslových robotů atd. Do toho přičtěme desítky vyhrávek tvořených syntezátory, šťavnaté elektronické beaty a zkreslené kytarové riffy. Výborné je třeba bzučivé kytarové sólo uprostřed skladby „Ruiner“, které zní jakoby jej zahrál nějaký porouchaný robot. Živé studiové jam session Reznor pečlivě nahrával a následně převáděl do smyčkových vzorků. Z pevného disku naplněným klavírními party, kytarami, bicími stopami a dalšími zvukovými samply, si pak Reznor vytahoval konkrétní věci k dotvoření nálad pro každou skladbu. Některé opakující se motivy můžeme v různých obměnách zaslechnout hned několikrát. Kupříkladu vlezlá melodie v závěru citového pekla „Piggy“, se ukrývá i pod nánosem kovových samplů v nenávistné „Heresy“. Prostřednictvím veleslavné „Closer“ dostane příležitost podmanivý klavírní part, s nímž se později opět setkáme u titulní depky „The Downward Spiral“. Tentokrát však v kytarové podobě. Na téhle desce opravdu souvisí všechno se vším.

Uvnitř spirály

Nevím, jestli má smysl procházet „Spirálu“ do všech detailů, ale některým konkrétním kusům s radostí věnuji pár řádků. Přesto je dobré zdůraznit, že zhudebněný příběh jedince, který se vydal na cestu do pekel, si každý může vyložit po svém, jelikož na drobné narážky a symbolismus nelze nahlížet jednotnou optikou. Proto se v následujícím textu budu o lyrickou podstatu alba spíše jemně otírat a odpustím si doslovnou interpretaci. Pro pořádek a přehlednost budu hrdinu příběhu označovat slovem „protagonista“.

Úvod bez nadsázky trhá uši. Po znepokojivém samplu vypůjčeném z nízkorozpočtového sci-fi THX 1138 (1971) přijde zlom. Misantropická šleha „Mr. Self Destruct“ útočí se silou tsunami. Zběsilé kovové beaty, řezavá kytara, krajně chorobný text a expresivní řev dokáží nepřipraveného posluchače šokovat. Našeho ústředního protagonistu hned od počátku ovládá hlas v hlavě a svádí jej ke špatnostem. Pan „Self Destruct“ má nad protagonistou plnou moc. Je to ta část osobnosti, která nutí slabé jedince vrazit si jehlu do žíly. Ta část, která nutí poslušné ovečky uvěřit náboženským kecům. Ta část, jež protagonistu nabádá k sebedestruktivním činům. Zvuková smršť a cílená pěst mezi oči!

Na brutální otvírák navazuje depresivní a o poznání pomalejší „Piggy“. Skladba o bolestném rozpadu vztahu, po němž náš protagonista zůstal osamocený, se nese na chytlavé basové lince, postupně sílícím přednesu a zvláštním crazy jazzovým bubenickým sólem v samotném závěru. Nenávistnou anti křesťanskou „Heresy“ vnímám jako duchovního nástupce skladby „Terrible Lie“ (PHM). Spousta zlomených lidí má tendenci najít nový smysl života v křesťanství a spoustě lidí v důsledku dojde, že za vším stojí prachobyčejná lež. Celkově jde o snadno zapamatovatelnou hitovku, která spolehlivě plní úlohu koncertní stálice. Vždyť kdo by si nechtěl z plných plic zařvat: „God is dead, and no one cares! If there is a hell, I’ll see you there!“

Po zuřivém techno výplachu „March Of The Pigs“ přichází na řadu patrně nejikoničtější a dost možná i nejsvůdnější hit skupiny. Dokonalý rytmus vytvořený bicím automatem Roland TR-606 pohání chmurnou diskošku „Closer“ kupředu, přičemž na tuto základní kostru se postupně nabalují funky beaty a další podpůrné zvukové efekty. Ačkoliv Trent Reznor vždy zdůrazňoval, že text vypovídá o sebepohrdání a chorobné posedlosti, melodický, vulgárně explicitní refrén u fanoušků dodnes vzbuzuje mylnou domněnku o metafoře na znásilnění. Ono kontroverzní „I wanna fuck you like an animal“ však dle Reznora odkazuje k citově chladné, depresemi zničené duši (protagonista), pro kterou je přímý sex posledním pojítkem s lidstvím, posledním zoufalým voláním o pomoc. Ještě dodejme, že zmíněný bicí rytmus pochází z písně „Nightclubbing“ od IGGYHO POPA, který Reznor s pomocí sampleru Akai S1100 dokázal vypreparovat, upravit a následně použít. Skladba „Closer“ je jednoznačný symbol devadesátých let a obrazový doprovod režiséra Marka Romaneka z něj bez nadsázky učinil nesmrtelnou záležitost.

Kromě divoké industriální vichřice „Big Man With A Gun“, se střed alba nese ve středním tempu. Pro našeho protagonistu nejde zrovna o veselou procházku. Stíny rostou do dáli a houstnoucí temnota si krade poslední zbytky roztříštěného světla. Instrumentální vsuvka „A Warm Place“ je skutečně jediným hřejivým místem na albu. Ambientní panoramata a klidné vybrnkávání do strun hladí na duši. Zen a zhudebněné ticho před finální bouří. A skutečně. Při pozvolném rozjezdu skladby „Reptile“ se před posluchačem zjeví obrovské jezero plné jedu, uprostřed něhož stojí zapomenutá továrna produkující zmar a čirou nenávist. Plazivá toxická tryzna doprovázená hlukem průmyslových robotů vypovídá o velmi nezdravém vztahu. Inspirací pro dívku, která si to rozdá s každým, se stala postava Laury Palmer z mysteriózního seriálu Městečko Twin Peaks (1990). Vzestupná syntezátorová melodie v čase 5:13 je dokonce přímou variací na skladbu „Laura Palmer’s Theme“ od skladatele Angela Badalamentiho. Úvodní, strojově znějící koláž si Reznor pro změnu vypůjčil z béčkového hororu Leviathan (1989).

Blíží se konec cesty. Prostřednictvím titulní skladby „The Downward Spiral“ začne náš pomyslný protagonista zvažovat, že si prožene kulku hlavou a udělá za svým odporným pozemským bytím tlustou čáru. Je to opravdu konec? Žádná naděje? Ne tak docela. Poslední položkou, ležící hluboko na dně propasti, je osamocená balada „Hurt“. Na poselství této tklivé skladby lze nahlížet dvěmi ustálenými způsoby. Buď jde o sebezpytující dopis sebevraha na rozloučenou nebo naopak momentální záblesk spásy. Poslední stéblo, jehož se chytá člověk uprostřed těžkých záchvatů deprese. Osobně baladu vnímám jako lítostivou zpověď zničeného člověka, jenž upřímně reflektuje svůj promrhaný život a strašně touží po novém začátku. Reznor si text napsal na kus papíru v hotelovém pokoji. Stalo se tak v okamžiku, kdy jej mučily černé myšlenky a cítil se být strašně osamělý. Jakmile text dopsal, zalila jej okamžitá vlna úlevy. Originální verze skladby stojí na kontinuálním šumivém echu, záměrně disharmonickém akustickém vybrnkávání a tklivém klavírním partu, který nenuceným způsobem pozvedá refrén do závratných výšin. Opravdová perla dosazená na vrchol obrovské kupy hnoje.

Ve světě populární hudby občas dojde k zvláštní situaci, kdy zavedená skladba zažije druhou etapu slávy. Přesně takové prestiže se dočkala i balada „Hurt“. Na přelomu let 2001 - 2002 si jí vybral JOHNNY CASH v rámci příprav svého posledního studiového alba „American IV: The Man Comes Around“. I když výběr skladby Reznora zaskočil, rozhodně se cítil být polichocen. Změna aranží, tempa, bolestný přednes Cashe a nostalgický obrazový doprovod. To vše dokázalo ukázat „Hurt“ v docela novém světle. Reznor prý při sledování klipu plakal a měl husí kůži po celém těle. Dle svých slov se cítil, jakoby právě ztratil věrnou přítelkyni. Došlo mu, že ta skladba už není jeho. Větší poklonu legendě country a rock and rollu vyseknout nemohl. 

Destrukce v přímém přenosu

Ze řetězu utržené The Self Destruct Tour na podporu alba odstartovalo svou šílenou jízdu z kraje roku 1994 a trvalo zhruba do poloviny roku 1996. Koncertní sestava hudebníků, kteří v rámci divokých show občas ani nebyli schopni dokončit koncert, byla následující. Trent Reznor: hlavní vokály, kytara, klávesy, syntezátor, baskytara. Světoběžník Robin Finck: hlavní kytara, klávesy, syntezátor, doprovodné vokály. Danny Lohner: baskytara, kytara, klávesy. Chris Vrenna: bicí. James Woolley: klávesy, syntezátory, programování.

Atmosféru samotných koncertů velmi dobře ilustruje zaznamenané vystoupení na festivalu Woodstock v srpnu roku 1994. Díky deštivému počasí přišla kapela s originálním nápadem. Hudebníci očividně posilnění omamnými látkami se krátce před koncertem vyváleli v blátě a takto vylepšení spustili svůj syrový set. Pro našince může být zajímavý i hudební dokument Closure (1997), kde se v rámci zákulisních perliček z turné mihne Praha. Pro upřesnění, ona legendární zastávka v pražské Lucerně proběhla 12.5.1994 a dle všeho šlo o maximálně destruktivní zážitek. Zde je autentický přepis úryvku z dobového tisku: „Poslední věc končila hlukovou pasáží a všichni hřebíci (nevím, jestli jestli je to překlep, když je to v citaci, tedy nechávám - pozn. korektora) svorně odešli do šaten. Lidem se to moc nelíbilo, vypískali si další přídavek. Jenže. Přes nastoupení celého družstva velký leader asi neměl chuť hrát dál, tak vzal mikrofonový stojan, zrušil kopák a vzal roha. Bez rozloučení, poděkování. Psal se čas 22:36. Poděkování nakonec řešil zaskočený pořadatel, který nevypadal také nejveseleji.“

Platina pro pána temnot

Leckdo se může divit, že tak negativní album, jakým „Spirála“ bezesporu je, se umístilo na druhém místě v hitparádě Billboard 200 a stalo se v USA platinovým. Kromě okamžitého úspěchu a skvělých prodejů, vycházely na desku prakticky samé pochvalné recenze. Promyšlená image i jedinečný zvuk učinily z NI? snadno rozpoznatelné hudební těleso. Mediální senzace, zájem fotoaparátů a adorování Reznora coby sexuálního symbolu, mu však příliš radosti neposkytly. O vůdčí osobnosti NI? začaly dokonce vycházet i smyšlené články popisující jeho sexuální život a fascinaci sériovými vrahy. Velkou míru kontroverze u mravokárců vzbudila skladba „Big Man With A Gun“, která prý vysloveně nabádá k násilí a její zvrácený text je důkazem o morálním úpadku společnosti. Fakt, že text byl zamýšlen jako cílená satira na gangsta rapovou scénu, každému jaksi unikal. Už tak introvertní Reznor zalezl ještě hlouběji do své ulity, přestal na čas poskytovat rozhovory a v důsledku tvůrčího bloku si fanoušci na další album museli počkat dlouhých pět let. To už je ale zase jiný příběh.

I když dnešní nahrávací způsoby a technologie TDS dávno překonaly, zůstává nezpochybnitelným faktem, že Trent Reznor nastavil přísné měřítko, dle něhož se porovnávaly všechna další industriálně rocková díla. Deska se navíc pro milióny lidí s psychickými problémy stala jakousi formou léčebné terapie. Balzámem na pošramocenou duši. Některé jedince prý dokonce donutila přehodnotit priority a zachránit je v okamžiku, kdy reálně pomýšleli na skoncování se životem. Pokud vám hudba NI? nic neříká a chcete se s ní blíže seznámit, klidně sáhněte po „Spirále“. Buď z toho setkání vznikne tvrdá srážka nebo láska na celý život.