Spálenopoříčské předprázdninové metalové dostaveníčko se již pevně zakořenilo na festivalové mapě České republiky a jeho pořadatelé na to letošním, sedmnáctém ročníku, definitivně zpečetili. Přivezli na něj totiž hvězdu z nejhvězdnějších, švédskou „temnou ABBU“ a spolu s ní i exkluzivitu pro rok 2023 ve zdejších končinách. Volba to byla jednoznačně skvělá, alespoň tedy z pohledu toho, co je ještě v dnešních poměrech možné na festival přivézt, abyste s tím byli alespoň trochu originální a neokoukaní z pravidelné cirkulace všech možných metalových jmen Českem na východ a západ tam a zpět.

A samozřejmě, GHOST měli být tahákem číslo jedna i pro návštěvnost, která se tím pádem zřejmě měla stát výrazně vyšší, než na loňském, prvním obnoveném a pocovidovém ročníku. Neznám pochopitelně konkrétní čísla, ale přestože areál byl ve čtvrtek znatelně zaplněn více, než v první festivalový den před dvanácti měsíci, mám ten neodbytný dojem, že se vsázelo na účast ještě o hodně vyšší.        

Ducháček to zařídí!

GHOST měli zkrátka garantovat exkluzivitu festivalu ve všech směrech a je jisté, že potenciál (podobně jako speciální pódium) na to měli. V palčivém vedru jsem jim k tomu viděl předskočit deathmetalisty JUNGLE ROT a DECAPITATED, od nichž dostalo publikum přesně takové sety, jaké si pod tímto konstatováním představíte, a hardcore/thrashery SPIRITWOLRD, kteří ve svých parádních kovbojských oblečcích působili jakože cestou z kaple v Los Angeles v autě hodně poslouchali SLAYER. Neznělo to nicméně vůbec špatně, takže když kapela předčasně vyklidila stage (myslel jsem v tu chvíli, že to bylo kvůli uspíšení vystoupení GHOST s ohledem na očekávanou večerní bouřku s možností tornáda), slíbil jsem si, že na ní ještě trochu víc mrknu.

Finálními a nejdůležitějšími předskokany, kteří už jeli regulérně v módu vystoupení o dvacet minut dříve, než bylo plánováno, se stali stárnoucí CLAWFINGER, kteří ovšem koncertně nestárnou vůbec. Naopak, po úžasném vystoupení na Brutal Assaultu v roce 2013, kde po létech v zapomnění předvedli doslova památný set, to bylo další maximálně energické vystoupení, v němž nechybělo vlastně nic (tedy snad kromě skladby „The Price We Pay“), včetně skoku baskytaristy André Skauga do publika, zpěvu Zaka Tella z druhé strany bariéry pod pódiem (třebaže při přelézání tvrdil, „že už mu není ani padesát“) a úplné novinky „Environmental Patients“.

Pak už se šlo do finále a musím říct, že na můj vkus poněkud rozpačitě. Ano, kostelní intro před vystoupením Tobiase Forge a jeho bezejmenných ghúlů se natáhlo na nějakých patnáct minut, to vše v situaci, kdy se zhruba takový čas podařilo v průběhu předcházejícího odpoledne ušetřit, a blížící se bouře hrozila předčasným ukončením koncertu. Jak se také nakonec po cca padesáti minutách vystoupení GHOST stalo, takže oněch zmíněných patnáct minut se jistě dalo využít mnohem, mnohem užitečněji.

Obzvláště, když samotný koncert byl opravdu vyvedený. V krásné scenérii, s krásně maskovanou kapelou, pódiovou show, řádně „vystajlovaným“ Forgem v jeho nejrozličnějších duchovních úlohách a především s výborně nazvučenou přehlídkou toho nejlepšího z krásně sangvinické produkce GHOST, která je naživo samozřejmě ještě daleko výraznější a tvrdší, než z nahrávek. Když jsme po „Mary On A Cross“ a nucenému předčasnému konci vystoupení museli opustit areál, skutečně to muselo všechny přítomné minimálně zamrzet.           

Děkovačky, děkovačky a zase děkovačky

V pátek nás počasí vyvedlo dalším aprílem i s úroky, takže bylo zataženo, zima, studený vítr a k tomu se ještě v nejdůležitější večerní čas spustil sice „zahrádkářský“, zato ale vytrvalý deštíček. Navzdory tomu se však po poněkud zvláštním instrumentálním vystoupení DANCE WITH THE DEAD, jež působilo jako takový nevyslovený cover band lecčeho, dalo zahřá i „kulturně“ – parádní set nizozemských folkmetalistů HEIDEVOLK, jimž vévodí dvojice charismatických zpěváků, k tomu vytvářel vskutku krásné melodické obrazce. Vrchol přišel záhy v „A Wolf In My Heart“, ale kdo vydržel až do konce, byl odměněn vrchovatě, včetně nechtěného vtípku na samotný závěr, kdy baskytarista Rowan Middelwijk chtěl poslat do publika papírový setlist, složený do vlaštovky, ale ten se mu díky větru opakovaně vracel, za což si samozřejmě vysloužil uznalý potlesk přihlížejících.    

EVIL INVADERS měli nahradit odřeknuvší FLOTSAM AND JETSAM, což byl, řekněme si to na rovinu, nesplnitelný úkol. Přesto ale v přetrvávajících špatných meteorologických podmínkách jejich staroškolský heavy/speed/thrash metal dokázal rovněž hezky zahřát, byť originality v něm bylo pramálo a když už přece jen přišla – jako v krásné „In Deepest Black“ – byla to vlastně jen balada, která toho celkově o kapele mnoho neprozradila.

Krasavice z BUTCHER BABIES jsem po loňské trpké zkušenosti z Brutal Assaultu následně vynechal, čili jsem pak rovnou směřoval k vyvrcholení, jež měli obstarat hosté z nejmilejších, Švédové DARK TRANQUILLITY. S nejnovějšími počiny jejich diskografie už si, pravda, tolik netykám, ale pakliže koncertní setlist obsahuje jen menšinový počet jejich nejzvučnějších zástupců, dá se s tím živě srovnat naprosto luxusně. A to se také ve Spáleném Poříčí stalo. Výborný a čitelný zvuk a k němu zvláštním nastavením světel „nastíněný“ Mikael Stanne ve výtečné hlasové formě, ať už zpíval melodicky či jen „growloval“, to byly pevné základy skvělého koncertu, jemuž snad chyběla jen léty prověřená koncertní tutovka „Punish My Heaven“ (kterou jinak kapela na současném turné dávala, bohužel). A když po neodmyslitelné závěrečné „Misery´s Crown“ dával Mikael Stanne povinnou děkovačku, jakože „nejlepší publikum všech časů“, jeden by mu to v té pokoncertní euforii hnedle věřil.

Mimochodem, tyhle „děkovačky“. Slyšeli jsme je samozřejmě za celý festival mnohokrát, stejně jako všichni přítomní za celý svůj fanouškovský život, a přesto si je nikdo z umělců nechce odpustit, přestože (spolu s nimi) tak nějak všichni cítíme, že to v drtivé většině případů nebude upřímné vyznání od srdce, ale prostý kalkul. A nebude tomu do budoucna nejspíš jinak, takže jsme vlastně všichni přistoupili na to, že se tímto způsobem v jistém smyslu veřejně lže a nikomu (?) to nevadí… zapadá to do charakteristiky dnešního světa kolem nás, co myslíte?

Na závěr druhého dne měli vystoupit ještě THE RAVEN AGE, aneb samozřejmě „ta kapela syna baskytaristy IRON MAIDEN“, a musím říct, že jsem byl odhodlán na ní dlouho do noci vydržet. Naneštěstí však kvůli akutnímu zdravotnímu problému zpěváka Matta Jamese kapela, která už byla fyzicky přítomna na místě, nevystoupila. Škoda. Ale alespoň se o to dřív mohlo do hajan, což my, co už nejsme nejmladší, oceňujeme čím dál častěji.

S brdským méďou na triku

Třetí festivalový den mě jiné povinnosti načas zavály jinam, ale sotvaže se v areálu začaly dít z mého pohledu ty nejpodstatnější věci, byl jsem samozřejmě přítomen. S příslušnou pivní náladou jsem tak shlédl se vším všudy klasické vystoupení německých pivařů TANKARD, obohacené i o dva nejzvučnější zástupce loňského alba „Pavlov´s Dawgs“, kteří  následně vzbudili velký šrumec v prostoru „Meet And Greet“, když tam zaznamenali jeden z největších ohlasů. Tou dobou už jste si mimochodem ve vedlejším stánku s festivalovým merchandisem nemohli pořídit krásně pojaté festivalové tričko, jehož nový motiv lebky na pozadí medvědí siluety se skutečně vyvedl, a to z toho prostého důvodu, že na důkaz toho byla už dávno vyprodaná. 

Zhruba hodinový koncert PARADISE LOST poté, to byl jednoduše gurmánský zážitek. Ano, čtete dobře, gurmánský, neboť tohle vystoupení Nicka Holmese a spol. mělo zvláštní, „devadesátkový“ nádech, když bylo ve své drtivé většině postaveno na skladbách z alb „Icon“ a „Draconian Times“, což ve společnosti povinných tutovek jako „As I Die“ či „Say Just Words“ nemohlo znamenat nic jiného než poctivý sukces, podložený samozřejmě stejně poctivým výkonem kapely na pódiu. A musím říct, že zejména pohled na Aarona Aedyho, se zavřenýma očima důsledně prožívajícího každičký zvuk, jenž vyloudil ze své kytary, byl skutečně uhrančivý.

To Ville Valo, někdejší frontman hvězdiček HIM, působil poněkud zakřiknutěji, než jsem čekal, ale samozřejmě to mohlo být tím, že o produkci Fina (a Finů) kromě notoricky známé „Join Me In Death“ nemám příliš velký přehled, a že tudíž nevím, jak přesně to zpěvák na pódiu obyčejně má. To u AIRBOURNE, kteří pro mne uzavřeli sobotní večer, to bylo zcela zřejmé – ti působí naprosto přesně jako AC/DC a to je vlastně všechno, co k nim lze dodat. Takže vás to za chvíli přestane bavit, protože se prostě ani nepřibližují tomu, že by měli být alespoň v něčem malilinko originální.  

Po PAIN nebo PRO-PAIN?

Závěrečný festivalový program mi velel být na místě již v brzkém odpoledni, protože tou dobou nabízel několik subjektivně zajímavých jmen pěkně pohromadě. Předně německé legendy S.D.I., jež mě v době své největší slávy poněkud minuly, nicméně (a jak bylo z jejich vystoupení zřejmé), jejich speed/thrashmetalová produkce nezní vůbec špatně. Čerstvý šedesátník Reinhard Kruse to ostatně na čele svých aktuálních spoluhráčů na pódiu zdatně dokazoval, takže hitovky jako „Comin´ Again“ nebo „Megamosh“ díky tomu už asi nikdy nedostanu z hlavy, což je ovšem vzhledem k tomu, že tam již dávno měly být, naprosto v pořádku.

S nástupem švédských VOMITORY na stage došlo k razantnímu otočení festivalového kormidla směrem k pořádnému deathmetalovému výplachu, silně poznamenanému jejich novým návratovým albem „All Heads Are Gonna Roll“. A skutečně, všechny hlavy se daly do zběsilého pohybu a navzdory spalující sluneční výhni to byl koncert jako hrom. Pokud stál člověk dál od stage, pak také pečlivě zvukově ošetřený, jenž jako třešnička na smrtelném dortu ozdobila totální nová pecka „Raped, Strangled, Sodomized, Dead“.  

A do třetice všeho povedeného zahrály i hardcoreové legendy PRO-PAIN (věčná škoda, že ne „PO PAIN“, ehm, rozumíte, že ano), z nichž už tedy originálním zůstal jen frontman Gary Meskil, ale samozřejmě díky tomu, že má na starosti i zpěv, uchem posluchačovým to poznat nebylo. I v průběhu jejich setu bylo vedro, ale i v průběhu jejich setu to nesmělo být na překážku přítomnosti v rozpumpovaném davu pod pódiem. Když nicméně dozněla poslední nota, ukázala se mi zároveň asi největší slabina letošního festivalového areálu – nebylo moc kam se schovat před sluncem.

Festivalový čas se poté naklonil ke svému definitivnímu konci, před nímž nás všechny ještě zlehka pokolébali sympatičtí polští progresivisté RIVERSIDE, ty starší (kterých byla, soudím, většina) tak trochu potrápila hiphopová produkce REDZED se solidním počtem členů kapely, kteří na nic nehráli ani nezpívali, na pódiu, a závěr jedinečně obstarali již naťuknutí PAIN. „Veselejší“, elektrometalová kapela Petera Tägtgrena má díky své ústřední persóně velmi široký koncertní potenciál a potvrdila to i v Poříčí jedinečným setem, doprovázeným promítáním kreslených minipříběhů o pauzách mezi jednotlivými skladbami. A není pochyb o tom, že své čestné místo mezi nimi měl zejména poslední singl „Party In My Head“, který, přestože zatím není součástí žádného alba, vyvolal (právem) asi největší odezvu z publika.          

A měli jsme to za sebou, sečteno a podtrženo 45 kapel za čtyři festivalové dny, což třeba v porovnání s nedávno proběhlým plzeňským Metalfestem, který v totožném regionu nabídl v o den kratším provedení 26 kapel (náležitě prověřených Vizovicemi), staví palec nahoru jednoznačně ve prospěch spálenopoříčských pořadatelů. Místní (a nejen oni, samozřejmě) na to však ještě budou muset přijít, protože ať jsem se rozhlížel, jak jsem se rozhlížel, nezdálo se mi, že by nakonec počty návštěvníků po celou dobu festivalu – se zmiňovanou čtvrteční výjimkou, byť ani ta nebyla oslňující – oproti loňsku nějak razantně narostly. Je tedy jistě otázka, jestli to nakonec Ducháčci GHOST festivalu skutečně „zařídili“ přesně tak, jak si to zřejmě pořadatelé malovali. A jestli ne, tak se pak nutně musím zeptat, co by si jako zdejší metalový fanoušek ještě chtěl představovat?

Foto: Gapa