Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kronika GLORYHAMMER se ve své čtvrté kapitole vrací do království Fife, aniž by jej kdy nějak zásadně opustila. Už to samo o sobě jistě něco znamená. Jenže co? To není vůbec snadné říct, ale tak jako v případě předcházejících tří studiových kapitol je to jistě neklamným znamením pro všechny ty, jimž produkce ztřeštěného powermetalového tělesa přirostla k srdci (přestože jim stále tam někde vzadu v podvědomí poblikává důrazné varování „TOHLE VÁŽNĚ NENÍ VÁŽNÉ!“), že z pohledu jejich posluchačských nároků na nahrávky téhle praštěné partičky je všechno v naprostém pořádku.
A to přesto, že její řady za okolností, jež už tak veselé asi nebyly, nuceně opustil její původní výstavní klenot, zpěvák Thomas Winkler aka Angus McFife XIII., aby byl nově nahražen Sozosem Michaelem neboli Angusem McFife V. Přes nepřeslechnutelné pěvecké kvality nemá totiž tenhle Kypřan zdaleka tak výrazný a odlišitelný projev jako jeho předchůdce, což v jistém smyslu produkci GLORYHAMMER ubírá na důrazu a celkovém efektu. Naštěstí je to však jen drobný střípeček, co se odlomil z pohádkového zrcadla, jehož se tak kapela i s novým albem může stále směle ptát „Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejneoriginálnější a nejzábavnější zároveň?“ Jistěže vy, chlapci.
Nikdo jiný se totiž tak očividně a úmyslně neštítí zahrát cokoliv, co proti němu může být později použito jako důkaz, a ještě se k tomu hrdě přihlásit, a nikdo jiný tak zároveň jakoby mimochodem nespíchne melodické powermetalové album, jemuž zkrátka široko daleko není rovno. A to počtvrté za sebou, kdy už po debutu „Tales From The Kingdom Of Fife“ (2013) se ozývaly hlasy, pochybující o tom, zda studnice nápadů kapele už brzy nevyschne. Ale ne, GLORYHAMMER se toho nebojí, protože na to prostě mají. Vždyť kdo by se odvážil vykrádat tak okatě, jako když prostě kompletně opráskne již použitou pasáž a frkne jí do nejnovější šlehy (zde úvodní „Holy Flamming Hammer Of Unholy Cosmic Frost“, i když připouštím, že svou roli zde stále hraje koncepce celé té taškařice) anebo závěrečný dvanáctiminutový opus „Maleficus Geminus“ postaví na notoricky známém smetanovském motivu „Kočka leze dírou“, ovšem tak, že funguje naprosto znamenitě?
Příběh alba, zkomplikovaný způsobem, že ani samotný Zargothrax už by si zřejmě nebyl jistý, co je vlastně pravda a co legrace, nám tudíž s sebou přináší čerstvou várku řádně odzemněných metalových kusů, s nimiž není v žádném případě radno laškovat. Příkladmo zmíněný otvírák, tak trochu disco-metalová „Wasteland Warriors Hoots Patrol“, epičnem nasáklé „Sword Lord Of The Goblin Horde“ a „Brothers Of Crail“ („Long ago, we served the king, but now we stand alone, we'll fight to save the land of Crail with blood and steel and bone!“) anebo zhmotnění čisté radosti z melodického metalového hraní „Keeper Of The Celestial Flame Of Abernethy“. To všechno jsou vzácně syté porce ostře metalového bubblegumu, které jednoho nutí znovu a znovu zvedat do výše pověstné Astrální kladivo, o němž si myslel, že už ho znovu neunese.
Věčná škoda, že do téhle společnosti kapela neumístila také výborný singl „Fly Away“, se kterým vloni uváděla nového zpěváka, protože ten by albu nepochybně slušel stejně jako právě zmíněné kusy. I bez něj lze však již teď vidět budoucí odkaz „Return To The Kingdom Of Fife“ jako naprosto jedinečný (podobně jako odkaz všech jeho předchůdců) a není určitě bez zajímavosti, že jeho prostřednictvím také GLORYHAMMER svému odpadlíkovi, známému nyní jako Angus McSix, jednoznačně ukazují, kde nechal nukleární tesař díru.
1. Incoming Transmission
2. Holy Flaming Hammer of Unholy Cosmic Frost
3. Imperium Dundaxia
4. Wasteland Warrior Hoots Patrol
5. Brothers of Crail
6. Fife Eternal
7. Sword Lord of the Goblin Horde
8. Vorpal Laserblaster of Pittenweem
9. Keeper of the Celestial Flame of Abernethy
10. Maleficus Geminus (Colossus Matrix 38B - Ultimate Invocation of the Binary Thaumaturge)
V království Fife už to zase vře! Angus McFife V. sice není jako Angus McFife toho jména třináctý, ale zpěvových kvalit rozhodně nepostrádá, a tak se crazy/powermetalový rej pod taktovkou kpt. Bowese rozjíždí tak, že Angus McSix jistě nestačí valit bulvy.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.