Sluníčko mě už v devět hodin poměrně uvařilo, takže je čas zvednou kotvy a přesunout se do areálu. O švýcarské mladé kapele EXORBITANT PRICES MUST DIMINISH jsem psal už vloni, protože se objevili na Fluff Festu 2022. A psal jsem něco o tom, že je to grindcore výplach, za který by se nemusel stydět ani Obscene Extreme. A fakt nemusel. Už členové kapel MUMAKIL nebo NOSTROMO jsou určitou zárukou. Živě to je ještě o něco lepší než bych očekával. Velmi slušný chaotický nástup se spoustou rytmických změn a zauzlovaných riffů. Mimochodem, jejich zpěvačka pak po celý den byla základem každé pořádného pitu.

Následuje švédská ILLVILJA, která výrazně mění žánr festivalu. Členové M:40 v sestavě a dva zpěváci jsou lehkou nápovědou, o co tady asi půjde. Typický švédský crust kombinující pozvolné náladové pasáže lehce zavánějící black metalem a o poznání útočnější kvapíky mající jako společný jmenovatel bezútěšnou atmosféru. Tou se daří i v tak časnou hodinu deprimovat všechny v okolí. Vlastně velmi příjemná změna, kterých letos na Obscenu příliš nebylo.
Pak přichází mladá naděje z Ameriky.

Na IXIAS jsem se vlastně fakt těšil. Nahrávky nemají tak ostrý zvuk, ale znějí rozhodně zajímavě. Technicky zamotaná směs grindcore, powerviolence a noisecoru. Desky prostě znějí šíleně, a tak jsem očekával neméně zběsilou a šílenou jízdu, ale bohužel. Zklamání, tohle je trochu FULL OF HELL v mateřské školce. Zvuk zdaleka není tak pohlcující a energie kapely je zkrátka taková nijaká. A je mi to líto, protože ta banda brejlatých grindcorových geeků mi vlastně přirostla k srdci i když jim po koncertě říkáte, jak strašný to bylo. I po takové debatě vás zahrnou pozitivitou a chtějí si dál povídat.

No a pak přicházejí TERMINATOR X. Hrdinové našich srdcí a nejsympatičtější kapela festivalu. Leopardí dezolát, přerostlé bosé dítě se saxofonem a květinová víla s dredy. Je něco víc? No není. Na Aničce je na počátku vidět nervozita a je to tak nezvyklé a ryzí, že už pět minut před startem víte, že to bude ještě víc boží než obvykle. A bylo. Punkem značně destabilizovaný powerviolence, do kterého často hvízdá theremin a dvakrát ho naruší žesťová svaktokrádež. Uběhlo to hrozně rychle, ale stalo se tam hrozně moc věcí. Včetně toho, že se u mikrofonu objevila paní Colombová.

Pokud se gore grindová kapela z Polského Gdańsku jmenuje DELAYED EJACULATION, víte co očekávat. A taky víte, že u toho nemusíte asistovat. A tak jsem chyběl. Následující AVERNAL jsou argentinská téměř veteránská parta, která má na zádech už tři křížky. Death metal kombinující střední tempa a o něco rychlejší rytmy těží primárně z temné atmosféry a pěkné práce s melodikou a groovy. Přidejte charismatického frontmana, kvalitní a přesnou instrumentaci, zvuk, který lámal kosti, a máte koktejl, který je zaručeným receptem na úspěch.

ENDLESS SWARM jsou další z poměrně četného zástupu powerviolence bandů na letošním Obscenu. Střídání vokálů jak z učebnice, krátké úsečné songy, které má kapela sepsané ve dvou dlouhých sloupcích (hrálo se dvacet minut). Typičtější už to snad ani být nemůže. Skoti z Edinburghu zakončují koncert velkolepě se zpěvákem na rukou fans v pitu. Portugalci SYSTEMIK VIØLENCE jsou celkem široce rozkročeni. Někde mezi Skandinávským grindcore, hodně extrémním punkem a black metalem. Zpěvák v balaklavě, kytaristé alespoň v úpravě „bouchly nám saze z komínu přímo do očí“. Agresivní ostrá rychlá a přímočará smršť, nic co by zdržovalo nebo nudilo.

Američtí HAGGUS mě míjejí a návrat hlásím až na japonské šílence SPEED NOISE HELL. Abych byl zcela upřímný, koncert měl přeci jen o něco menší grády než ten v roce 2016, co se nezměnilo, byly zpěvákovy kalhoty s nášivkou ČSSR a bílým lvem. Zpěvák Yoshia je opět po většinu času mezi lidmi a bohužel chybí druhý řvoun Toshimitu. Tuším, že změně v sestavě se nevyhnula ani bubenická stolička. Jinak samozřejmě upřímná porce extrémního hardcoru a punku s řádně noisovým chuťovým ocasem.

Brazilsko-německé INCARCERATION příliš mnoho lidí nezná a to je možná důvod, proč je po SPEED NOISE HELL areál poloprázdný. Výhodu to má hlavně v tom, že je při nich bezpečně možné realizovat pravidelnou kratochvíli pro děti, kterou je škola stagedivingu. INCARCERATION jinak hrají takový lehce nemastný neslaný death metal, který mě bohužel nápady míjí. Nejvíce si koncert užívá samozřejmě principál Daniel s baskytarou, který se z Brazílie odstěhoval do německého Hamburku. Za posledních snad patnáct let nepamatuji Obscene, kde bych ho neviděl.

To lze říci i o německých srandistech EXCREMENTORY GRINDFUCKERS, nicméně tady má člověk zaručenou show, které se budou účastnit všichni v okolí, kteří si přinesli alespoň jedno nafukovací zviřátko, neboť všechny tyhle existence bude kapela přitahovat jako silný elektromagnet. A tak se také stalo. Stage plná barevných maškar, plastová zoologická lítá všude kolem, ze scény zní grindová předělávka dancefloorového hitu „No Limit“ od 2 UNLIMITED. Co nového? Pártygrindový Němci mají na sobě neandrtálskou image. Infantilita level deset a vlastně mě ten tyjátr kolem celkem baví pozorovat.

M:40 jsou po nich jak z jiného vesmíru. Valivá temná crustová vazelína made in Sweeden zaplavuje Bojiště a velmi rychle odpuzuje všechny nafukovací hračky v okolí. Před scénou se hromadí uznale pokyvující crusteři, kteří emopatky vyměnili za kroužek v nose a ocvočkovanou černou džísku. Koncert parádní a strhující, jejich dva roky staré EP si budu muset brzo pustit znovu.

Rakušáci MASTIC SCUM hráli na prvním Obscenu a jejich styl se od té doby trochu posunul. Mnohé sekačky, podpořené kanonádou kopáků, odkazující k extrémnější variantě metalcoru, než čemukoliv jinému. Kapela s ultrapřesným bubeníkem, která by na jiném festivalu asi trochu zapadla, tady působí jako zjevení, které lehce narušuje koncept festivalu a vlastně mě to baví.

Následuje HIATUS. Legenda crust-punku, která započala svoji cestu v roce 1989. O zpěvákovi kolují úplné pověsti. Slyšel jsem, že na koncertě vůbec nebude kvůli zdravotnímu stavu. Slyšel jsem, že zemřel. Slyšel jsem, že má všechny zuby černé. Takže jak to vlastně je? Na koncertě byl a už v zákulisí ho nebylo možné přehlédnout. Ten člověk má opravdu specifickou auru. Když jsem ho viděl poprvé, vybavila se mi Valerie Kaplanová ve filmu Honza málem králem. Když jsem ho viděl jako fakt malé dítě a viděl její ztvárnění Smrtky, bylo to fakt děsivé. Will je o dost děsivější a, byť tedy nemá chrup v nejlepším stavu a moc těch zubů mu fakt nezbývá, jeho rachitická postava s třesoucíma se rukama dokázala Bojiště hypnotizovat a ovládnout. A dokonce bych řekl, že se i dobře bavil, protože na naháče na scéně reagoval vždy pobaveným úsměvem. HIATUS hráli skvěle. Mnohem více než punk nebo crust to byl naprosto excelentně a přesně zahraný rock’n‘roll, který neuhnul ani o píď.

Francouzští BLOCKHEADS festival přesunuli zpět do přísně grindcorových dimenzí. Útočný agresivní zvuk protnul bojiště jak katana zralý meloun. Ta kapela má neuvěřitelnou formu. Bylo to přesné, ostré, plné naprosto božích blastbeatů a nádavkem i zábavné, protože zpěvák Xavier pokud neřádil na podiu, tak ručkoval na konstrukci stage nebo si užíval crowdsurfingu.

RAW POWER jsou tu podruhé a jednoznačně platí za jednu ze služebně nestarších kapel, které kdy na festivalu hrály. Vždyť hrají od roku 1981. Byli to jedni z prvních vlajkonošů hardcorepunku a jejich kariéru protkávají historky, jakými je například situace, kdy pro ně v roce 1985 v Seattlu otevírali večer ještě neznámí GUNS N ROSES.V každém případě, zpěvák Mauro Codeluppi jako jediný člen, který je v kapele nepřetržitě více jak čtyři dekády, rozhodně nepatří do starého železa. Na scéně hopká, že by mu to mohli i o generaci mladší kolegové závidět, a zbytek kapely také netvoří žádná ořezávátka. Kapela má rozhodně naprosto parádní čistý zvuk, ve kterém vyniknou i sóla a basa s bicími tvoří neuvěřitelně fungující celek, který kombinuje hardcore, punk i špinavý, ale skočný rock’n‘roll. Velká paráda.

A závěrem? ROTTEN SOUND. Grindcore, pro který je typický skandinávský sound a plynový pedál sešlápnutý na sto deset procent. Tohle byla prostě poprava grindcorem bez nějakých dlouhých keců. Kapela, co přišla a vybombardovala to naprosto nelítostným způsobem. Naklepané kvapíky i válcovací sekvence tu fungovaly naprosto bez chyb a mě to přivádí k tomu, že jsem jejich poslední album slyšel zatím jen jednou. Ačkoliv je jasné, že nemám očekávat žádnou revoluci, tak si ho s chutí jdu pustit, protože nové songy vlastně fungovaly naprosto skvěle. Koncertní set nebyl zdaleka opřen jen o aktuální album „Apocalypse“, zazněly i prověřené hitovky z let dávno minulých. Kapela, která s Obscenem vyrostla jednoduše rozpoutala inferno, po které jsem už nechtěl nic dalšího vidět. Nic víc prostě už není.