OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po třech týdnech se k nám navrátili dva z účinkujících na ostravském podniku Metalmania fest – MALEVOLENT CREATION a MARDUK. Doplněni o další čtveřici kapel, dali si dostaveníčko onoho příjemného dubnového večera ve smíchovském klubu FUTURUM. Tento byl z důvodu vysokého zájmu o vstupenky zvolen coby náhrada za miniaturní (ale útulný) klánovický „metal pub“ Black pes, který je již tradičním místem pražských koncertů pořádaných Shindym a spol.
Na místo přicházím přesně v době končícího setu německých NECROPHAGIST. Ještě před nimi okupovali pódium „kdyňští psohlavci“ MARTYRIUM CHRISTI. Od zasvěcených lidí jsem na adresu NECROPHAGIST slyšel poměrně dost pochvalných slov a soudě dle mnou shlédnutých závěrečných par minut jejich vystoupení, musím svým rádcům dát zapravdu. Technicky vyšperkovaná death metalová lavina s masivní podporou bicí artilerie, pravda nepůsobí nikterak neotřelým dojmem, avšak v rámci čím dál užších mantinelů svého žánru se v každém případě jedná o věc nadprůměrnou. Pro mě příjemné překvapení!
O amerických veteránech MALEVOLENT CREATION a stejně tak i o švédských uličnících MARDUK jste se mohli dočíst v naší nedávné reportáži z Metalmania festu a tudíž jsem ani nepředpokládal, že by tyto dvě kapely přišli po pár dnech s něčím novým ... Nehledě na to, že jsem vystoupení ani jedné z nich neviděl ... Mám-li vyslovit svůj názor, tak MALEVOLENT CREATION vše podstatné už dávno řekli a takový „Eternal“ už překonají jen stěží.
To na IMMOLATION jsem se úpřimě těšil, ačkoliv ještě krátce po dvacáté hodině to vypadalo na další nepříjemné fiasko. IMMOLATION totiž byli tou dobou ještě někde na cestě směr Praha. Další oprávněné obavy o jejich příjezd se vkrádaly při pomyšlení na fakt, že amíci před nedávnem absolvovali masivní evropské turné coby předskokan veleúspěšné pouťové atrakce CRADLE OF FILTH a tudíž by se díky únavě nemuseli zrovna dvakrát hrnout za takovou „troškařinou“, jakou je koncert někde v postkomunistické části Evropy, kde si jejich CD beztak nikdo nekoupí, protože má doma rychlý internet a vypalovačku.
Naštěstí zůstalo pouze u obav a tak asi krátce po deváté kapela doráží namísto a někomu spadl veliký kámen ze srdce (viď Tome?). Jako velice pozitivní hodnotím fakt, že díky opoždění IMMOLATION dochází k vzájemnému prohození vystoupení s MARDUK (kteří měli původně hrát až nakonec), čehož následkem je masivní úprk pravověrných satanistů ihned po skončení setu švédů. Prostředí v sálu se tím pádem stává nesrovnatelně snesitelnější a já se sobecky raduji z toho, že amíky shlédnu v relativní blízkosti od pódia a ještě k tomu bez tlačenice
Musím se přiznat, že řadová tvorba IMMOLATION šla vždycky tak nějak mimo mě a to i přesto, že jsem letitým vyznavačem americké školy death metalu. Kvalita živé prezentace této kapely mě však přinutila svůj postoj přehodnotit. Zároveň mě ujistila v přesvědčení, že když někdo opravdu chce (ale hlavně umí), dokáže i ve zdánlivě vyčerpaném a umírajícím žánru vytvořit produkci originální a svébytnou. Prvotním předpokladem ke splnění tohoto faktu je bezchybné zvládnutí svých nástrojů, což IMMOLATION bezezbytku splňují. K díky letitému hraní nabité rutině však přidávají další a další devízy hlavně v podobě neotřelých rifů, schopných stoprocentně upoutat vaše smysly. Přesná dvoukopáková palba bicích, časté a po všech stránkách promyšlené změny temp, temná až mrazivá atmosféra ... Tak to vše je v podání IMMOLATION naprostou samozřejmostí. Popravdě řečeno, v death metalu ani o nic jiného nejde. Tudíž ani fanoušci nemají důvod k nespokojenosti a taky to dost jasně dávají najevo. Asi stárnu či co, ale ten stagediving a s ním spojeno chytání propocených těl padajících z pódia, mi věru nějak začíná vadit. Na druhou stranu musím objektivně přiznat, že kapely podobného ražení by ze statických posluchačů, jako jsem například já, moc potěšení neměly.
Dost mi však vadil neskutečně „přehulený“ zvuk, díky čemuž se výtečná produkce IMMOLATION místy měnila v nechutnou zvukovou kouli a bez přeháňky, šlo o zdraví. Uznávám, že některé kapely extrémně silným ozvučením maskují svoji hráčskou impotenci, což však takoví IMMOLATION nemají ani trochu zapotřebí. Možná díky jejich hektickému příjezdu a defacto okamžitému začátku vystoupení odpadla procedura s přípravou zvukové aparatury. I přes tuto kaňku se z mého pohledu jednalo o podnětný a nanejvýš příjemně strávený večer zakončený koncertem výborné kapely
PS: Ten inzerát nabízející prodej výborné SIM karty pro satanisty (poslední trojčíslí je pochopitelně 666) mi dokázal nahnát takový usměv do tváře, jaký už dlouho nepamatuji. Jen tak dále!
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.