Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jako blesk z čistého nebe se mi do sluchátek zatoulala deska pro mě doposud neznámé party z Bostonu a od prvotního překvapení nadělila opravdu příjemné chvíle poslechu. OK GOODNIGHT jsou totiž zajímavou skupinou s velmi charismatickou zpěvačkou. Uvolněné rockové balady i ostřejší skutečně hard skladby v sobě nesou náladovou auru a s všudypřítomnou prog příchutí je to zajímavý koktejl, který mění chutě od akustické hravosti plné vzdušnosti přes orchestrální poprock až k prog rock/metalové síle a dokonce djentové hrubosti.
Mohlo by se zdát, že to všechno pohromadě nemůže fungovat, při prvním poslechu může takto složitě zařaditelná hudba opravdu působit neuspořádaně a svou stylovou košatostí až zmateně poskakovat mezi styly, ale rozhodně to je hned od začátku silný zážitek. Skupina totiž nejen, že mění styly skladbu po skladbě, ale neštítí se ani divokých zvratů uvnitř jednotlivých kousků. Kombinace jsou to zvláštní, ovšem aranžérská šikovnost, spojující vše do funkčních celků, je až neuvěřitelná. A k tomu tak trochu antagonisticky působící vokály, které jsou na jedné straně prvkem výrazně stmelujícím, na druhé straně ale svou mnohotvárností navyšují onu žánrovou pestrost. Casey Lee Williams je totiž přes své mládí zpěvulí parádních parametrů a zřejmě se projevuje i zkušenost, kterou nabyla už v opravdu mladého věku, kdy se podílela se svým otcem Jeffem Williamsem na soundtracku k seriálu RWBY.
OK GOODNIGHT jako by chtěli obsáhnout snad veškeré stylové spektrum, které se alespoň lehce dotýká progrockových základů. Pohybují se třeba v klidných akustických aranžích, bloudících kdesi v indierockových vodách, viz. jemná až rozněžnělá "The Bird" nebo závěrečná "The Rain", která jako by plavala na nadýchaném obláčku. Ladnost a dojemnost této skladby vyniká o to víc, že následuje po nejdrsnějším kousku "The Mountain", který prezentuje druhou extrémní tvář skupiny. Skladba dovršuje proměnu z náladových poloh do tvrdě metalové agrese, její djentová divokost už je regulérní nářez včetně vokálních výstřelků v podobě luxusního growlingu. Silová kytarová dravost pak čiší i z útočně nervní "The Bear", kde předvede hostující Elizabeth Hull hlasový rozsah od hodně drsného vokálu až kamsi blízko samotné Casey Lee Williams. Spolu se zmíněnou "The Mountain" a také s djentovou divokostí koketující klipovkou "The Snake" tak můžeme sledovat proměnu z jemně citlivých skladeb do poloh reálně hrubých.
A na cestě mezi zmíněnými extrémy si Američané hrají s dalším množstvím variací. Bravurně zvládají orchestrálně působící poprockovou rozevlátost, blízkou třeba Norům MEER. Tato přívětivá a optimistická poloha se asi nejsilněji zjevuje v "The Falcon". Ale i zde je cítit silně energický podtón, díky kterému se nakonec skladba překlopí v divoké progresivní běsnění. A je tu progmetalová parádička "The Crocodile", kde Casey svůj vokál dokáže posadit i do typického ječáku. Jak už jsem ale zmínil, málokterá skladba zůstane jen u jedné stylové polohy, takže i zde je to proloženo až jazzrockovými vyhrávkami.
Pomyslnou třešničkou na dortu je alegorická koncepce alba, které je textově zasazeno do světa zvířat. Ta se snaží bojovat o přežití v suchem zasažené krajině. Každý ať si v tom najde svou logiku i zamýšlenou výpověď o dnešním světě. Každopádně je album zřejmě divoce různorodé i díky dané koncepci a dějovým zvratům, které jednotlivé skladby řeší. Už z názvů se to ostatně dá odvodit, viz. například něžné a přívětivé "The Bird" (Pták) a "The Rain" (Déšť), psychedelicky působící "The Nightmare" (Noční můra) nebo zmíněná drsná "The Mountain" (Hora) a divoký "The Bear" (Medvěd). "The Fox And The Bird" je prostě komplexní dílo, které překračuje stylová zařazení a škatulka prog rock/metal je opravdu jen lehkým vodítkem.
Zajímavá rocková skupina s charismatickou zpěvačkou, u nichž se potkala snad až přehnaná pestrost. Uvolněné balady, akustická hravost, ale též až orchestrální poprocková hitovost v kombinaci se silovou prog kytarovou dravostí a dokonce až djentovou divokostí. Bohatý zážitek, kde nuda nebo jednotvárnost rozhodně nehrozí.
1. The Drought
2. The Fox and the Bird
3. The Raccoon (and the Myth)
4. The Journey
5. The Snake
6. The Nightmare
7. The Falcon
8. The Dream
9. The Bear
10. The Crocodile
11. The Bird
12. The Mountain
13. The Rain
Diskografie
The Fox And The Bird (2023) Under The Veil (EP) (2020) Limbo (2019)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 2. června 2023 Vydavatel: De Ligma Records
Zajímavá rocková skupina s charismatickou zpěvačkou a snad až přehnanou pestrostí. Uvolněné balady, akustická hravost, ale též až orchestrální poprocková hitovost v kombinaci s prog kytarovou dravostí a dokonce až djentovou divokostí. Pestrý zážitek, kde nuda rozhodně nehrozí.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.